U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.
ve věci žalobkyně H. V., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v
České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 500.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 140/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009, č.j. 29 Co
185/2009-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 19. 11. 2008, č. j. 22 C 140/2008-32, kterým soud prvního stupně
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 45.000,- Kč a do částky 455.000,- Kč
žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy
způsobené jí nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 22. 8. 2002 podala jako jedna z oprávněných k Okresnímu soudu Praha-východ návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitého a nemovitého majetku postižením
obchodního podílu povinného AUTOART PLUS s. r. o. v obchodních společnostech
NASHED s. r. o., Jatky Spáňov s. r. o. a Děčínská dřevařská spol. s r. o. Exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn. E 1677/2002 pro částku 132.000,- Kč a náklady řízení v částce 18.878,- Kč a pro
úrok z prodlení v kapitalizované výši 1.042.875,- Kč. Nařízený výkon rozhodnutí
byl zrušen odvolacím soudem. Oprávnění byli vyzváni k odstranění vad podání. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 519.813,- Kč, náklady řízení ve
výši 14.878,- Kč postižením podílu povinného v obchodních společnostech NASHED
s. r. o., Jatky Spáňov s. r. o. a Děčínská dřevařská spol. s r. o. byl vyloučen
k samostatnému řízení, dále vedeném pod sp. zn. 19 E 74/2006. Původní řízení
vedené pod sp. zn. E 1677/2002 bylo v celém rozsahu zastaveno usnesením, které
nabylo právní moci dne 7. 12. 2007, z důvodu zániku povinné obchodní
společnosti. Řízení vedené pod sp. zn. 19 E 74/2006 bylo zastaveno s právní
mocí dne 1. 12. 2006 pro zpětvzetí návrhu oprávněných. Za celkovou délku řízení pod sp. zn. E 1677/2002 soudy obou stupňů
považovaly dobu pěti let a jednoho měsíce. Shledaly značná období nečinnosti
okresního soudu od 12. 12. 2003 do 10. 3. 2006 a od 29. 3. 2006 do 11. 9. 2006. Žalobkyně se nijak negativně nepodílela na celkové délce řízení. Nejednalo se o
věc skutkově složitou. Řízení nebylo pro žalobkyni nijak zvlášť významné. V
řízení vedeném pod sp. zn. 19 E 74/2006 nebyla shledána žádná pochybení ze
strany soudu, toto řízení trvalo pouze dva měsíce. Soud prvního stupně pak
uzavřel, že v řízení pod sp. zn. E 1677/2002 došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, v řízení pod sp. zn. 19 E 74/2006 nesprávný úřední postup neshledal. Po zhodnocení kritérií dle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) dospěl k výši přiměřeného
odškodnění v částce 45.000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. E
1677/2002. Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, ztotožnil
se také s přiznanou výší odškodnění, přičemž zcela odkázal na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že návrh na výkon rozhodnutí byl
žalobkyní podán až po čtyřech letech poté, co nabyl exekuční titul v roce 1998
právní moci. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm.
nesprávné právní posouzení věci vycházející z nesprávného skutkového zjištění
(to však nijak nespecifikuje), stejně tak spatřuje vadu řízení (dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud podrobněji nerozvedl, jakými
úvahami se řídil, pokud posuzoval přiměřenou výši odškodnění. Má za to, že není
rozhodné, s jakým časovým odstupem od právní moci exekučního titulu byl návrh
na jeho výkon podán. Brojí proti poskytnutému odškodnění, které považuje za
velmi nízké a v rozporu s rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu
v obdobných věcech, kdy účastníkům jsou přiznávány mnohonásobně vyšší částky
jako náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení (i kratší než v
případě dovolatelky). Uvedla, že exekuční řízení mělo pro ni značný význam a
zdůraznila, že z této exekuce neobdržela žádnou částku. Brojí dále proti výroku
soudu prvního stupně (potvrzeného odvolacím soudem) o náhradě nákladů řízení,
kdy podle ní měl soud rozhodnout dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a nikoli dle § 142
odst. 2
o. s. ř. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 10. 2009,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy
nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo
otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího
soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v posuzované věci dovolacímu soudu
žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou,
nepředkládá. Již ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) není způsobilá založit zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti
dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo,
že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se
závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v
úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz). O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Námitky
formulované dovolatelkou týkající se toho, že odvolací soud podrobně
nevysvětlil, jak dospěl k přiznané výši odškodnění, nezakládají samy o sobě
zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu z hlediska výkladu procesního
práva. Nadto odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku plně odkázal na rozsudek
soudu prvního stupně, čímž učinil úvahy soudu prvního stupně o kritériích
rozhodných pro stanovení výše odškodnění součástí rozhodnutí svého. Kritérium významu řízení pro žalobkyni (dle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) soudy
posoudily v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Jak správně uvedl soud prvního stupně, nešlo o typově
významné řízení, u kterého by se zvýšený význam pro poškozenou presumoval, tak
jak je tomu v řízeních ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávní
spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví
nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka
nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. Za této situace prostý nesouhlas žalobkyně s výší poskytnutého odškodnění
nepřiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť se týká pouze
konkrétního sporu a nadto není opřen o relevantní právní argumenty (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není
přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž
se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.