30 Cdo 1567/2025-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně ABF, a.s., IČO 63080575, se sídlem v Praze 9, Beranových 667, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 948 555,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 61/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 Co 320/2024-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 948 555,70 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví vydanými v souvislosti s pandemií nemoci COVID-19 a účinnými v době od 12. 4. 2021 do 31. 7. 2021. Žalobkyně, jakožto podnikatel věnující se organizaci veletrhů, totiž v souvislosti se svou činností vynaložila náklady, které v důsledku omezení zavedených zmíněnými opatřeními představují náklady, jež byly vynaloženy marně a z nichž žalobkyně požaduje nahradit tu část, která odpovídá výše uvedené částce.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2024, č. j. 18 C 61/2023-117, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež vznikly žalované (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda je vztah příčinné souvislosti mezi zmíněnými opatřeními, která vycházela ze zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), a tvrzenou škodou přerušen tím, že žalobkyně byla ve svém podnikání omezena již dříve vydanými opatřeními vycházejícími ze zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů (krizový zákon), tj. otázka, která dle názoru žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, přípustnost podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
8. I pro závěr o existenci vztahu příčinné souvislosti mezi protipandemickým opatřením orgánu státu a vzniklou škodou se uplatní judikatorní závěry, podle kterých je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020). Nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K přerušení příčinné souvislosti přitom dochází tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
9. S uvedenými judikatorními závěry je přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu, jestliže tento soud ve shodě se soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry zhodnotil jako správné a bezezbytku je též převzal (viz body 2 a 5 odůvodnění napadeného rozsudku), uzavřel, že vztah příčinné souvislosti byl v daném případě přerušen tím, že žalobkyně o přesunu termínů veletrhů, které se měly v inkriminované době konat, na pozdější období rozhodla pod vlivem probíhající pandemie (a s ní spojených očekávání) v březnu 2021, tedy v době, kdy žádné mimořádné opatření orgánu státu, jež by jí dle jejích tvrzení k takovému postupu nutilo, neplatilo. Dovolací soud je přitom skutkovými závěry odvolacího soud vázán, pročež buduje-li dovolatelka svou dovolací argumentaci ve své podstatě na zpochybnění jejich správnosti, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
10. Nepřípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k uvedené právní otázce zároveň odůvodňuje též skutečnost, že odvolací soud napadeným rozsudkem přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, v souladu s nímž vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a příslušnými protipandemickými opatřeními státu vylučuje také zjištění, že žádný z nákladů, které žalobkyně zahrnula do výpočtu uplatněné částky, není nákladem, jenž by byl zbytečně vynaložen na konkrétní veletrh, jehož konání bylo následně znemožněno, neboť se jednalo o náklady, které žalobkyně v rozhodném období vynaložila na svůj vlastní chod, popř.
šlo o provozní náklady potřebné k tomu, aby žalobkyně zachovala možnost své podnikatelské aktivity v budoucnu znovu plně obnovit, pročež by ke vzniku těchto nákladů došlo i v případě, kdyby mimořádná opatření, s nimiž žalobkyně vznik svého nároku spojila, vydána nebyla (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s body 90 až 117 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr odvolacího soudu, který současně vylučuje, aby se žalobkyní prosazované řešení o přímém vlivu přijatých protipandemických opatření na její rozhodnutí o změně termínů konání příslušných veletrhů vůbec mohlo v poměrech žalobkyně jakkoliv příznivě projevit (v důsledku čehož podané dovolání rovněž nemůže být ve vztahu k žalobkyní předestřené otázce přípustné dle § 237 o.
s. ř. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn.
II. ÚS 3721/19), přitom žádná z právních otázek, které žalobkyně v dovolání vymezila, nepostihuje.
11. Uvádí-li žalobkyně, že mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy je dán extrémní rozpor, pro který napadené rozhodnutí odporuje judikatuře Ústavního soudu, na níž též poukázala, pak ani ve světle této její výhrady nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Tato obecně formulovaná námitka, jež postrádá jakoukoliv bližší identifikaci konkrétního rozporu mezi příslušným skutkovým zjištěním odvolacího soudu na straně jedné a konkrétním provedeným důkazem na straně druhé, totiž fakticky nemíří na žádné pochybení, jež by vyústilo v situaci, ve které by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla prima facie natolik vadná, že by založila porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto, že by k nim soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů upravených v § 132 o. s. ř. nikdy dospět (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn IV. ÚS 92/24). Namísto toho se žalobkyně ve své podstatně v dovolání omezila jen na povšechnou kritiku skutkových závěrů, ke kterým soudy nižších stupňů dospěly postupem realizovaným v mezích vytýčených § 132 o. s. ř. (viz strana 9 až 11 dovolání). Přitom platí, že hodnocení důkazů založené na zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené ve zmíněném § 132 o. s. ř. dovolacím důvodem napadnout nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Na řešení otázky, zda sama existence epidemie onemocnění COVID-19 představuje okolnost vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 9 pandemického zákona, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil, když v uvedené souvislosti pouze uvedl, že za samotnou pandemii stát neodpovídá). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž nelze ani ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu