30 Cdo 1581/2024-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce V. H., zastoupeného Mgr. Milanem Špičkou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 133/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 20 Co 8/2024-139, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 324,80 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Milana Špičky, advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 12 C 133/2021-121, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 142 038 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 272 547 Kč s příslušenstvím, naopak zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalobce je povinen uhradit žalované náhradu nákladů řízení 846 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím na základě odvolání žalované rozsudek soudu prvního ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 136 291 Kč s příslušenstvím potvrdil v opraveném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 136 291 s příslušenstvím (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba ohledně částky 5 747 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 800 Kč (výrok III).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalované náhrady majetkové újmy (škody) ve výši 486 000 Kč na ušlé mzdě za 27 měsíců po 18 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Mostě, který v trestní věci, vedené proti žalobci pod sp. zn. 42 T 23/2011, nerozhodl včas o účasti žalobce na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a žalobce proto vykonal (v období od 29.
1. 2016 do 29. 1. 2018) v mezidobí přeměněný trest odnětí svobody. Žalovaná nesporovala nesprávný úřední postup soudu, ale nárok žalobce neuznala s obranou, že ten nadále páchal trestnou činnost, čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou; současně namítla promlčení nároku ve věci nemajetkové újmy. Žalobce vzal žalobu zpět co do nároku na náhradu nemajetkové újmy a v rozsahu 71 415 Kč s příslušenstvím co do nároku na náhradu škody, proto soud prvního stupně řízení částečně zastavil a zabýval se již jen požadavkem na náhradu žalobcova ušlého výdělku za dobu výkonu trestu odnětí svobody ve výši 414 585 Kč. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla v rozsahu jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen žalobě vyhovují výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Žalovaná v dovolání sice (z pohledu shora vytýčených procesních předpokladů stran sporné kauzality) nezpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů a potud naopak regulérně a na shodném skutkovém základě namítá, že došlo k přerušení příčinné souvislosti; její dovolání však není přípustné, protože se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil (§ 237 o.
s. ř.). Dovolací soud předesílá, že podaným dovoláním nebyl zpochybněn pro věc určující právní závěr soudu prvního stupně, že právě a jen v důsledku nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Mostě pod sp. zn. 42 T 23/2011 (dále jen „první trestní řízení“) mělo dojít ke vzniku škody, přičemž z tohoto závěru Nejvyšší soud, jsa vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) musel ve svých dalších úvahách povinně vycházet.
Nesprávný úřední postup byl soudem prvního stupně (a stejně tak i žalovanou) spatřován v tom, že vůči žalobci nebylo včas rozhodnuto o tom, že je účasten amnestie prezidenta republiky a – nebýt zjištěné prodlevy – nemohla být později nařízena přeměna původně podmíněného trestu v prvním trestním řízení na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který tak žalobce (nezákonně) vykonal, ač mu byl dříve prezidentem republiky jednou pro vždy prominut. Žalovaná dovozovala, že kdyby žalovaný později nepáchal další trestnou činnost (pro níž byl ovšem rovněž odsouzen, poznámka Nejvyššího soudu), neměl by Okresní soud v Mostě důvod rozhodovat o přeměně dříve uloženého podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Tento názor žalované je ovšem zcela mylný.
Příčinná souvislost, která je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za škodu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002), je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4.
2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020). Nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K dovoláním proponovanému přerušení příčinné souvislosti přitom dochází tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, když vyšel z tzv. faktické příčinné souvislosti spočívající ve stanovení možných příčin vzniku škody na základě obecné zkušenosti, respektive z teorie podmínky (conditio sine qua non). Bylo třeba řešit otázku, zda skutečnost, že ve vztahu k žalobci nebylo včas rozhodnuto o tom, že je v prvním trestním řízení účasten amnestie prezidenta republiky je podmínkou vzniku újmy v podobě (nedůvodného) výkonu trestu, tj. že by bez ní újma nevznikla vůbec.
Nejvyšší soud upozorňuje na znění § 368 věta prvá zákona č. 140/1961 Sb., trestní řád, podle něhož rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Platí proto, že pokud bychom si odmysleli předpokládanou příčinu (pozdní rozhodnutí o amnestii), tedy bylo-li by o účasti žalobce coby podmíněně odsouzeného z prvního trestního řízení rozhodnuto Okresním soudem v Mostě včas a pokud by i přesto vytýkaný škodní následek v podobě výkonu trestu nastal, mohl by být učiněn závěr o absenci příčinné souvislosti nebo o jejím přetržení.
Ve světle výsledků dokazování ovšem platí, že pokud by Okresní soud v Mostě rozhodl o tom, že žalobce, kterému byl podmíněný trest uložen rozhodnutím z 23. 2. 2011 byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., s účinností od 2. 1. 2013) bezodkladně, pak by v souvislosti s pozdější zjištěnou žalobcovou trestnou činností nemohl rozhodnout o přeměně podmíněného (leč již prominutého) trestu na nepodmíněný a žalobce by nebyl nucen vykonat (dříve prominutý) roční trest odnětí svobody.
Lakonicky řečeno: šlo-li o podmíněný trest v trvání jednoho roku odnětí svobody, který byl prezidentem republiky prominut (srov. čl. I odst. 1 uvedeného rozhodnutí), je bez dalšího zřejmé, že pojmově nemohl být (nikdy) správně po 2. 1. 2013 vykonán, a to zcela bez zřetele na jakékoliv pozdější události (včetně trestné činnosti žalobce). Není-li tak dána faktická kauzalita, není třeba se zabývat ani kauzalitou právní. Lze tak shrnout, že jedinou a výlučnou příčinnou nezákonného výkonu trestu odnětí svobody na žalobci za první trestní stíhání bylo výlučně pochybení Okresního sudu v Mostě při tzv. „porozsudkové agendě“ a je současně zcela bez významu, že pouhou pohnutkou k tomu byla navazující trestná činnost žalobce.
Pozdější kriminální jednání žalobce totiž nemohlo mít právně relevantní vliv na to, že neměl být na žalobci vykonán již jednou pro vždy dříve prominutý trest. Dlužno dodat, že aplikace dovolatelkou připomínané zásady ex iniuria ius non oritur (tedy že z bezpráví nemůže povstat právo) v daném případě není přiléhavá. Uvedenou zásadu lze vnímat jako korektiv v situacích, kdy by faktický stav vzešlý z bezpráví byl vydáván za stav právní jen na základě skutečnosti, že je (či byl) tolerován. Uvedená zásada se uplatňuje především v mezinárodním právu veřejném, byť její užití v jiných oblastech práva samozřejmě vyloučené není.
V dané věci by v úvahu mohla připadat spíše zásada, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu nemo auditur propriam turpitudinem allegans (již mimo jiné zákonodárce nyní výslovně zakotvuje v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Ani tu ovšem podle dovolacího soudu nelze na daný případ aplikovat. Odvolací soud se bezpochyby soustředil na skutečnost, že celou situaci, z níž dovolateli vznikla požadovaná škoda, vyvolalo výlučně protiprávní jednání Okresního soudu v Mostě, který včas nevydal tzv. amnestijní rozhodnutí a následně ještě nesprávně přikročil k přeměně již prominutého podmíněného trestu odnětí svobody.
Žalované nelze přisvědčit v tom, že pozdější trestnou činností si žalobce zavinil výkon nezákonně přeměněného trestu. Nedopadají proto na danou věc odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmiňovaná v závěrečné části podaného dovolání týkající se aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání tak v celém jeho rozsahu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, když žalované se v hranicích otázek vymezených v dovolání nepodařilo věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu