30 Cdo 1584/2024-1020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně KAVALIERGLASS, a.s., se sídlem v Praze 5, Křížová 1018/6, identifikační číslo osoby 47468815, zastoupené JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Drtinova 10, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 39 757 003 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 109/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 15 Co 242/2023-972, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku II, III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2023, č. j. 20 C 109/2004-934, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 15 Co 242/2023-972, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobu podala dne 22. 5. 2003 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Cukrovar Vrdy s. r. o., se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288, identifikační číslo osoby 25077805 – dále jen „Cukrovar Vrdy“ (tato společnost zanikla ke dni 31. 12. 2017 bez likvidace fúzí sloučením s přechodem veškerého jmění na žalobkyni jako nástupnickou společnost; o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 2. 2020 č. j. 20 C 109/2004-643). Předmětem řízení je požadavek na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk, a to škody v podobě ušlého zisku právní předchůdkyně žalobkyně za tzv. kvótové roky 2000/2001 a 2001/2002. Cukrovar Vrdy podnikal v oboru výroby cukru a výrobků na bázi cukru. V důsledku nezákonných rozhodnutí mu měl ujít zisk z prodeje vyrobeného cukru za hospodářskou sezónu 2000/2001 ve výši 26 457 003 Kč a za hospodářskou sezónu 2001/2002 ve výši 8 533 090 Kč. Nezákonným rozhodnutím, kterým měla být způsobena škoda za kvótový rok 2000/2001, je opatření Ministerstva zemědělství ze dne 2. 6. 2000, jímž byla právní předchůdkyni žalobkyně přidělena zvláštní individuální kvóta na výrobu cukru dle nařízení vlády č. 51/2000 Sb., kterým se stanoví opatření a podíl státu na tvorbě podmínek pro zajištění a udržení výroby cukrovky a cukru a stabilizaci trhu s cukrem. Nezákonným rozhodnutím, kterým měla být způsobena škoda za kvótový rok 2001/2002 je rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. 7. 2001, registrační číslo 501/01/11, jímž byla stanovena individuální produkční kvóta cukru dle nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Nebýt těchto nezákonných rozhodnutí, Cukrovar Vrdy by vyráběl cukr v rozsahu výrobní kapacity svého cukrovaru a uváděl by takto vyrobený cukr na trh v České republice.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 20 C 109/2004-934, řízení co do částky 4 766 910 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení zastavil (výrok I), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 34 990 093 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 8 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III), a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradě nákladů řízení 113 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV napadla žalobkyně včasným dovoláním.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
6. Dovolatelka v části dovolání, v níž napadá rozsudek odvolacího soudu, namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí při řešení hmotněprávních otázek,
které jsou předmětem jejího dovolání, neučinil téměř žádné vlastní právní posouzení jednotlivých námitek a důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v souvislé logické řadě a pouze odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, přičemž takový postup soudu znamená zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Odvolací soud však skutkové ukotvení situace a její právní posouzení popsal v odst. 37 až 41 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku a výhrada žalobkyně, že odvolací soud „neučinil téměř žádné vlastní právní posouzení jednotlivých námitek a důkazů“, není korektní.
Odkázal-li odvolací soud v podrobnostech a pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že v prvostupňovém rozsudku uvedené skutkové a právní závěry jsou správné (odst. 37 dovoláním napadeného rozsudku), nezakládá tento odkaz nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a tento postup nezakládá zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces a tedy ani přípustnost dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1521/2010, či ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 299/2023).
7. Dovolatelka dále v rámci dovolání vymezuje dvě „legitimní otázky“, a to „zda mohou soudy vyvozovat závěry pro své rozhodnutí tím, že akceptují jako právní povinnost, kterou právní předpis, zákon, ani předpis nižší právní síly neukládá? Platí stále ještě zásada ’nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá’, platí to i pro tento případ, kdy se po žalobci požaduje předkládat smlouvy na dodávku řepy, ale žádný právní předpis tuto povinnost žalobci nestanovuje, neukládá? A vyvozovat z toho závěry pro rozhodnutí?“, a „zda soud může nahrazovat povinnost, která v zákoně ani v právním předpise nižší právní síly stanovena není, jen svoji jakousi úvahou v odůvodnění rozhodnutí. Zda při svých závěrech může vycházet z toho, že pokud by žalobce předložil více smluv na dodávku řepy, pak by jistě dostal i vyšší kvótu, což je pouze ’hádání‚“.
8. Dovolatelka ovšem nevymezila ve vztahu k těmto otázkám žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., což samo o sobě vede k nemožnosti jejich věcného zodpovězení ze strany dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1057/2021). Rovněž nelze odestát, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalobu zamítl proto, že žalobkyně neunesla břemeno prokázání, že za kvótový rok 2000/2001 její právní předchůdkyně mohla mít k dispozici dostatek cukrové řepy k výrobě jí uváděného množství cukru nad rámec kvóty (odst. 8 – 11 a odst. 37 – 40 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) a dále neunesela břemeno prokázání, že by za kvótový rok 2001/2002 byla právní předchůdkyně žalobkyně schopna fakticky zpracovat větší množství cukrové řepy, než opravdu zpracovala (odst. 14 a odst. 37 – 40 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
Soud prvního stupně, jehož skutkový závěr odvolací soud aproboval, sice zmínil, že měla-li by právní předchůdkyně žalobkyně smluvně zajištěny vyšší dodávky cukrové řepy, vyhověla by výzvě ministerstva k jejich předložení. Tuto informaci však využil jen jako jeden z řady argumentů pro úsudek o neprokázání břemene tvrzení strany žalující, že za kvótový rok 2000/2001 mohla mít k dispozici dostatek cukrové řepy k výrobě cukru nad rámec kvóty (odst. 20 a násl. odůvodnění prvostupňového rozsudku). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na žádné ze žalobkyní kladených „legitimních otázek“ ani nestojí, a proto se jimi Nejvyšší soud nemůže zabývat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3624/2020, a ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1540/2022).
9. V dalším obsahu dovolání žalobkyně brojí proti závěru odvolacího soudu, že z její strany zůstalo neprokázáno, že za kvótový rok 2000/2001 její právní předchůdkyně mohla mít k dispozici dostatek cukrové řepy k výrobě jí uváděného množství cukru nad rámec kvóty, a že za kvótovaný rok 2001/2002 byla právní předchůdkyně žalobkyně schopna fakticky zpracovat větší množství cukrové řepy, než opravdu zpracovala (11 154 tun cukru), když žalobkyně předkládá vlastní hodnocení provedených důkazních protředků.
Na námitkách ve vztahu ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu však ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. nelze dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024). Skutkový závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene ze strany žalující přitom nelze pokládat za zjevně svévolný, když byl v odst. 37 a násl. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vysvětlen, a to i s odkazem na odst. 16 až 38 odůvodnění prvostupňového rozsudku.
Tím, že odvolací soud na základě závěru o neunesení břemene prokazování rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se nezprotivil právnímu úsudku, jenž dovolací soud vyjevil v dřívějším rozsudku ze dne 13. 11. 20112, sp. zn. 28 Cdo 5171/2008, vyneseným v této věci.
10. Napadá-li dovolatelka výrok II rozsudku odvolacího soudu a výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu, není její dovolání ani v tomto rozsahu přípustné, a to dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
11. Vzhledem k výše uvedeném Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 30. 11. 2023, č. j. 15 Co 242/2023-972, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu