30 Cdo 1610/2025-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 111/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 15 Co 401/2024-134, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 48 C 111/2024-97, zamítl žalobu jak v části znějící na zaplacení částky 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), tak i ohledně požadované omluvy ve zde uvedeném znění (výroky II a III), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok IV).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 15 Co 401/2024-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované poskytnutí omluvy v jím specifikovaném znění, a to jednak doporučeným dopisem a jednak zveřejněním na stránkách www.justice.cz, a dále zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s jeho trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 86/2022 (dále jen „posuzované řízení“), které skončilo postoupením věci Krajské hygienické stanici Středočeského kraje k jejímu případnému posouzení jako přestupku.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Dovolání v části směřující proti výroku I, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
7. V úvodu části IV dovolání žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť bylo rozhodnuto v rozporu s ustálenou (rozhodovací) praxí dovolacího soudu (což v další části dovolání blíže konkretizoval a v této části tudíž dovolání vadné není), a dále, že by „právní otázka související s přiznáním nároku na náhradu nemajetkové újmy a určením jeho konkrétní výše měla být dovolacím soudem posouzena odlišně“. Ve vztahu k tomuto druhému obecnému vymezení přípustnosti dovolání však žalobce neuvedl ani konkrétní právní otázku, které se týká, ani od jaké své judikatury by se měl dovolací soud při řešení (blíže nekonkretizované otázky) odchýlit.
Spatřuje-li pak žalobce předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní otázka má být vyřešena odlišně, než jak ji posoudil odvolací soud, tak patrně přehlédl, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru je tedy dovolání vadné.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka dle žalobce „zjevně nesprávného“ posouzení kritérií indikujících rozsah způsobené nemajetkové újmy a okolností, za nichž k ní došlo, a to při stanovení formy a výše zadostiučinění za trestní stíhání, které nevyústilo v pravomocné odsouzení poškozeného, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který se podrobně zabýval jednotlivými kritérii významnými pro zhodnocení rozsahu nemajetkové újmy žalobce, tj. povahou trestní věci (žalobce byl ohrožen nejprve trestní sazbou v délce dvou až osmi let, následně však jen do dvou let a nepodmíněný trest odnětí svobody mu nehrozil, náhled společnosti na stíhaný skutek byl rozporuplný, neboť část společnosti jej sice mohla odsuzovat, ale pro druhou část představoval osobu, která se proticovidovým opatřením vzepřela), délkou trestního řízení (které probíhalo jen 8 měsíců, tedy s největším urychlením) i následky v osobnostní sféře žalobce (zásadnější dopady na jeho zdraví a rodinný život shledány nebyly, jednalo se o osobu se zkušeností s trestním stíháním a medializace věci souvisela hlavně v jejím spojení s bývalým soudcem Sovákem a některé články vyznívaly pro žalobce spíše příznivě, neboť věc líčily jako bagatelní či absurdní a zpochybňovaly jeho vinu ve vztahu k možnosti dávat pokyn ke karanténě telefonicky), a přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (např. k tomu, že se skutek stal a že bylo lze předpokládat, že je v rozporu s právem, o čemž svědčí postoupení věci do přestupkového řízení, soud rovněž upozornil na to, že žalobce netvrdil, že by využil dostupné opravné prostředky proti pokynu hygienické stanice ke karanténě, v rámci něhož mohl brojit proti pozitivnímu výsledku testu, jenž se nyní spolu s formou nařízení karantény pokouší zpochybňovat).
Za účelem stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění z těchto kritérií vycházel, provedl srovnání s v rozsudku prvního stupně uvedeným případem (věc vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 44/2015) a řádně odůvodnil, v jakých podstatných znacích považuje tento případ za srovnatelný a v jakých za odlišný, a od toho pak odvodil adekvátní formu zadostiučinění s tím, že řádně a přesvědčivě zdůvodnil (s odkazem na skutečnost, že žalobce již byl v minulosti soudně trestán za závažnou trestnou činnost a pobýval řadu let ve výkonu trestu odnětí svobody, zatímco poškozený ve srovnávaném případě byl bezúhonný), proč se odchýlil od srovnávaného případu a místo symbolického peněžitého zadostiučinění považoval za dostatečné již poskytnuté konstatování porušení práva a omluvu.
Stejně tak se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s případy, které ke srovnání nově označil žalobce (tj. věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 70 Co 163/2017 a sp. zn. 70 Co 386/2017), a podrobně rozebral, proč je nelze za srovnatelné považovat, a naopak za zcela srovnatelné (na základě jednotlivých kritérií) považoval případy nově označené žalovanou (tj. věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 11 Co 143/2022 a sp. zn. 13 Co 30/2023), v nichž bylo poskytnuto jen konstatování porušení práva (viz odstavce 21 a 23 až 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 18 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Uváděl-li pak žalobce, že v řízení spolehlivě prokázal, jak závažnou nemajetkovou újmu utrpěl, tak tím pouze obecně zpochybnil skutkové závěry soudů obou stupňů, které dospěly k tomu, že s ohledem na jednotlivá výše rozebraná kritéria a okolnosti trestní stíhání provázející, není nemajetková újma žalobce z posuzovaného trestního stíhání nijak závažná. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani otázkou, zda lze přiznat poškozenému zadostiučinění ve formě omluvy i v penězích, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, neboť k zamítnutí žaloby jak ohledně požadovaného peněžitého zadostiučinění, tak ohledně požadované omluvy, nedošlo z důvodu, že by odvolací soud nepovažoval souběžné přiznání odškodnění v penězích či konstatováním porušení práva a formou omluvy za možné, ale protože dospěl k závěru, že dostatečnou formou zadostiučinění v daném případě je již žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva a poskytnutá omluva a žalobci tak již zadostiučinění v penězích nenáleží. Požadovanou (další a širší) omluvu pak odvolací soud (v souladu se závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil) žalobci nepřiznal z důvodu, že je formulována příliš široce a neodpovídá prokázanému skutkovému stavu, ani tomu, že nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání je dovozována ze skutečnosti, že trestní stíhání nevyústilo v odsouzení (přičemž neznamená nezákonnost jednotlivých úkonů v trestním řízení učiněných), a že požadovanou omluvu není soud oprávněn nijak doplňovat či jinak modifikovat (viz odstavce 27 až 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 29 a 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na vyřešení výše uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení svůj rozsudek nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Obdobná situace je pak i u námitky prokázání vzniku nemajetkové újmy, která rovněž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť i v tomto případě se žalobce míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce v souvislosti s jeho trestním stíháním, které nevyústilo v jeho odsouzení, došlo a její vznik tedy byl prokázán, současně však dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v daném případě je již žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva a omluva (viz odstavce 20 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto svým závěrem se tak nemohl od žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, odchýlit.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 9. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu