U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
L. B., zastoupené Mgr. Petrou Krejčí, advokátkou se sídlem v Úvalech, Smetanova
240, proti žalovanému K. K., zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se
sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, o určení vlastnictví
k nemovitosti a o vzájemné žalobě o zaplacení 87.236,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 671/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. 54
Co 184/2016-334, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.
září 2015, č. j. 19 C 671/2013-271, výrokem I. určil, že „žalobkyně je
vlastnicí bytové jednotky nacházející se v budově na pozemcích společně se
spoluvlastnickým podílem ve výši 45/5732 na společných částech budovy, vše v
katastrálním území C., obec P.“ (dále již „bytová jednotka“ nebo „byt“),
výrokem II. zamítl vzájemnou žalobu, „kterou se žalovaný domáhá po žalobkyni
zaplacení 87.236,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
73.936,- Kč od 28. 5. 2014 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 13.300,- Kč od 15. 12. 2014 do zaplacení“, a výroky III. až VI.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. června 2016, č. j. 54 Co 184/2016-334, rozsudek soudu prvního stupně
v jeho meritorních výrocích potvrdil, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního
stupně v jeho výroku VI. potud, že výše nákladů státu činí 4.254,46 Kč, jinak
ve zbytku uvedený výrok potvrdil, a konečně rozsudek soudu prvního stupně v
jeho nákladových výrocích III. až V. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroků I. a II.) podal žalovaný
(dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž
uplatňuje dovolací důvod, který podle dovolatele spočívá v nesprávném právním
posouzení věci v řešení jednak otázky (stručně vyjádřeno) „nemo plus iuris“, a
dále v řešení otázky bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor dovolatele, který
po předmětnou dobu hradil úhrady za služby a jiné náklady spojené s
vlastnictvím a užíváním předmětného bytu, ačkoliv tento byt užívala žalobkyně. Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatel vymezuje tím, že v řešení první
právní otázky „nemo plus iuris“ se odvolací soud odchýlil od ustálené
(dovolatelem označené či zčásti citované) judikatury Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) a Ústavního soudu
České republiky (dále již „Ústavní soud“). U druhé právní otázky dovolatel
předpoklady přípustnosti dovolání nevymezil (k tomu viz poznámky níže). Dovolání proti nákladovému výroku II. pak neobsahuje žádnou dovolací
argumentaci (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a předpokladů vymezení
přípustnosti dovolání). Kromě toho dovolatel v dovolání uplatňuje také
zmatečnostní vady řízení. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací
argumentaci, neboť v dovoláním napadených výrocích považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za věcně správné. Situaci, kdy k převodu vlastnického práva k
předmětné bytové jednotce došlo třikrát během pouhých tří měsíců mezi vzájemně
propojenými subjekty, lze s vysokou pravděpodobností vyhodnotit jako čistě
účelovou, se zjevným záměrem ztížit či znemožnit žalobkyni znovunabytí jejího
vlastnického práva k bytu. Je zřejmé, že v tomto případě se však jedná o
zneužití dobré víry, a že žalovaný vzhledem ke všem prokázaným okolnostem a
skutečnostem nebyl dobrověrným nabyvatelem předmětného bytu. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že ohledně
řešení první právní otázky „nemo plus iuris“ není dovolání žalovaného podle §
237 o. s. ř. (jak bude rozvedeno níže) přípustné, přičemž u druhé právní otázky
podané dovolání nesplňuje zákonem stanovené (obligatorní náležitosti). K právní otázce „nemo plus iuris“.
V souvislosti se závěrem soudu prvního stupně (odvolacího soudu) o absolutní
neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce, kterou
žalobkyně uzavřela dne 22. října 2009 s nabyvatelkou ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA, a. s., a (oběma soudy dovozenou) absolutní neplatností navazujících převodních
smluv, oba soudy se zabývaly otázkou nabytí předmětné bytové jednotky
nevlastníkem na základě jeho dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud v napadeném rozsudku se zcela ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně, pouze jen upřesnil, že v daném případě se nejedná
o skutkovou podstatu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, nýbrž o posouzení dobré víry
nabyvatele s nároky původních vlastníků. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
lze dohledat na http://nalus.usoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že
„podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince
2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k
nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě
dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z
citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní
(dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem
na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30
Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu
fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je
dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a
poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři
kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva
původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o
zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit.
Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve
většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku
doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na
základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k
takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru
nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní
vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud
však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v
eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči
původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině
takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit
vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému
jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry
nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí
předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy
zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho
nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel
(účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších
okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla
svědčit dobrá víra.
Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění
dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení
závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících
ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná
se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o
její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu
nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo). Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu
zápisů v katastru nemovitostí; není tedy možné, aby např. u katastrálního
vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při
nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru
nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které
Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014 (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil,
že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích,
v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které
po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá
skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu
předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto
pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli,
který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná
výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování
maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která
vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato -
vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně.
Jde tedy o psychický
stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem
dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž
prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z
nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04). S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor
Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný
rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci
právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v
něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný
skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS
2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti
od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž
soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě,
že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého
rozsudku odkazovat. V rozsudku ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016, Nejvyšší soud
zdůraznil, že je povinností soudu v řízení, v němž je řešena právní otázka
nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě
dobré víry nabyvatele, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu
jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu
popsaného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, či nikoliv, aniž by
břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se
domáhá ochrany svého vlastnického práva. Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud, jenž se zcela ztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně, se při řešení právní otázky „nemo plus
iuris“ nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale ani
od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dovolací soud přitom připomíná, že v dovolacím řízení nelze skutková zjištění,
na jejichž základě odvolací soud rozhodoval, nijak revidovat, takže pokud
žalovaný v dovolání zčásti brojí též do skutkových zjištění, je nasnadě, že na
podkladě této dovolací argumentace přípustnost jeho dovolání v řešení právní
otázky „nemo plus iuris“ ve smyslu § 237 o. s. ř. založena být nemohla. Přitom
hodnotící úvahy, které nakonec vyústily ve skutková zjištění soudu prvního
stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud v dovoláním napadeném
rozsudku, nejsou nelogické, excesivní, nesrozumitelné či neurčité, ale
zohledňují zhodnocení všech právně relevantních okolností daného případu, a to
zcela v intencích judikatury Ústavního soudu (okolnost, že zatímco soud prvního
stupně vycházel ze závěru, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2014,
sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je obsažena, respektive zakotvena skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, zatímco odvolací
soud měl za to, že v tomto nálezu, respektive v předmětné judikatuře Ústavního
soudu jde o prosazení ústavně právního principu ochrany dobré víry nabyvatele,
je – z hlediska totožného pohledu na možnost nabytí nemovité věci od
nevlastníka mimo právní institut vydržení – nepodstatná, neboť z pohledu
výsledku se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně je po právu vlastnicí předmětné bytové jednotky). K právní otázce „bezdůvodného obohacení“. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
S přihlédnutím k výše uvedenému a v porovnání s obsahem podaného dovolání
žalovaného nutno konstatovat, že žalovaný ve vztahu k právní otázce týkající se
bezdůvodného obohacení žalobkyně právně relevantním způsobem ve smyslu § 237 o.
s. ř. nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání, když v rámci bodu „F“
svého dovolání prezentuje pouze svou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím
odvolacího soudu, tj. bez jakéhokoliv zřetelného průmětu pod jednu ze čtyř
variant přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem
není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně
řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem
předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní
otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz)
„naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného)
přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez
onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu
soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad
doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že v této části podané
dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla
dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1
o. s. ř.).
Dovolání žalovaného do nákladového výroku II. není ve smyslu § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ani dovolací argumentace týkající se nesprávného obsazení (senátu) odvolacího
soudu nemohla založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel uplatňuje
zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Zmatečnostní
vady řízení totiž nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s.
ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro
založení přípustnosti dovolání prostřednictvím § 237 o. s. ř. je tudíž tato
dovolací argumentace právně bezcenná.
K případným jiným vadám řízení nebylo možné přihlédnout, jelikož dovolání
nebylo shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §
234c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž
se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu