30 Cdo 1711/2015
30 Cdo 1758/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce
JUDr. J. V., Ph.D, advokáta, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalované, České advokátní komory, se sídlem v Praze 1,
Národní třída 16, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v
Kroměříži, Tovačovského 3161, o zaplacení částky 365.920,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 15/2012, o dovolání
žalobce, žalované a vedlejší účastnice na straně žalované proti rozsudkům
Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 447/2013-188, a ze
dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 380/2014-542, takto:
I. Dovolací soud spojuje ke společnému projednání dovolání účastníků řízení a
vedlejší účastnice na straně žalované a vedlejší účastnice na straně žalované
proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co
447/2013-188, a ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 380/2014-542.
II. Dovolání žalované proti té části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 447/2013-188, kterým byl potvrzen vyhovující
výrok I. rozsudku Obvodního soudu Prahu 2 ze dne 28. června 2013, č. j. 22 C
15/2012-143, co do částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
III. Dovolání žalobce směřující proti té části výroku I. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 380/2014-542, kterým byl
potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.
května 2014, č. j. 22 C 15/2012-270 (v rozsudku odvolacího soudu označeného pod
číslem jednacím 22 C 15/2012-479), co do částky 243.392,- Kč s příslušenstvím,
se odmítá.
IV. Dovolání vedlejší účastnice na straně žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 380/2014-542, se odmítá.
V. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co
380/2014-542, v části výroku I., kterým byl potvrzen vyhovující výrok I.
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2014, č. j. 22 C
15/2012-270 (v rozsudku odvolacího soudu označeného pod číslem jednacím 22 C
15/2012-479), se mění tak, že uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 se v
uvedené části výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky
60.920,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p. a. za dobu od 23. prosince
2011 do zaplacení.
VI. Žádný z účastníků řízení a ani vedlejší účastnice na straně žalované nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že dne 21. dubna 2015 byla Nejvyššímu soudu doručena dovolání
podaná do obou v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze, když
navíc u prvně vydaného rozsudku bylo na jeho originálu (bez opravného usnesení)
změněno číslo jednací z původního „35 Co 447/2013-188“ na „35 Co
447/2013-396“ (dovolací soud však bude i nadále označovat – stejně jako dále
označovaná rozhodnutí soudu prvního stupně - prvně vydaný rozsudek jeho původně
a řádně označeným číslem jednacím). Dovolací soud za postupu podle § 243b a § 112 odst. 1 o. s. ř. nejprve – v
zájmu hospodárnosti – spojil řízení o podaných dovoláních ke společnému
projednání a následně se zabýval jejich přípustností. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši
365.920,- Kč s příslušenstvím, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a
o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) [dále též „OdpŠk“] žalobce požadoval po žalované zaplacení
částky 61.608,-Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
nepřiměřenou délkou kárného řízení vedeného proti němu Českou advokátní komorou
(dále též „kárné řízení“ a „ČAK“), zaplacení částky 293.392,- Kč s
příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným
rozhodnutím v kárném řízení, v němž byl zproštěn kárné žaloby, a dále zaplacení
nákladů řízení, které vynaložil za právní zastoupení v souvislosti s nezákonným
rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v kárném řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě
dvakrát. Poprvé rozsudkem ze dne 28. června 2013, č. j. 22 C 15/2012-143
(poznámka: ve spise bylo později bez opravného usnesení shora uvedené číslo
jednací upraveno na číslo jednací „22 C 15/2012-396“; obdobně se tak stalo i u
níže označených rozhodnutí v rámci této věci; vzhledem k absenci opravných
usnesení budou ovšem předmětná – „opravami“ dotčená – rozhodnutí i nadále
označována jejich původními čísly jednacími), dovodil odpovědnost žalované za
nemajetkovou újmu a za škodu a žalobě částečně vyhověl. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 447/2013-188 (později bez
opravného usnesení označený číslem jednacím „35 Co 447/2013-396“), citovaný
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I., kterým soud
prvního stupně přiznal žalobci částku 40.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu
za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla nepřiměřenou délkou kárného řízení. Ve
zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení z důvodu doplnění dokazování. Proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 447/2013-188 („396“), kterým byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2013, č. j.
22 C 15/2012-143
(„350“), jímž soud prvního stupně přiznal žalobci částku 40.000,- Kč s
příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla nepřiměřenou
délkou kárného řízení, podala žalovaná dovolání. Soud prvního stupně však spis s tímto dovoláním nepředložil k rozhodnutí
Nejvyššímu soudu a přistoupil k dalšímu – níže označenému – rozhodnutí, které k
odvolání obou účastníků přezkoumával odvolací soud, jenž - opět níže označeným
rozsudkem – rozhodl o podaných odvoláních; i proti tomuto rozsudku odvolacího
soudu podali účastníci dovolání, která společně s prvně podaným dovoláním
žalované proti prvně vydanému rozsudku odvolacího soudu byla dne 21. dubna 2015
předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Za této vzniknuvší procesní situace proto Nejvyšší soud spojil ke společnému
projednání řízení o dovolání účastníků a vedlejší účastnice na straně žalované
proti oběma (v záhlaví označeným) rozsudkům odvolacího soudu. Pokud jde o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 35 Co 447/2013-188 („396“), Nejvyššímu soudu nezbylo, než
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Je tomu tak z toho důvodu, že
dovolání žalované směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
odvolací soud potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč se
zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. prosince 2011 do zaplacení. Žalovaná tedy dovoláním napadá rozsudečný výrok o peněžitém plnění 40.000,- Kč,
přičemž podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství se
nepřihlíží. Je tedy zřejmé, že dovolání žalované v uvedeném rozsahu není přípustné podle §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozhodnutím bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto
toto dovolání žalované – jak již shora bylo uvedeno – podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Soud prvního stupně dále v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. května 2014, č. j. 22 C 15/2012-270 (posléze opět bez opravného usnesení označeného pod č. j. „22 C 15/2012-479“), rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
60.920,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 243.392,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů
řízení tak, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobce a žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 35 Co 380/2014-542, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I.,
v zamítavém výroku II. ohledně částky 243.392,- Kč s příslušenstvím a ve výroku
III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I). Výrokem II. odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků ani
vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání náhrady žalobci
ve výši 40.000,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou mu
nepřiměřenou délkou kárného řízení nabylo právní moci, odvolací soud již
posuzoval rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně uplatněných nároků žalobce na
odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím v kárném
řízení a za náklady řízení vynaložené žalobcem na právní zastoupení v
souvislosti s nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v kárném
řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Z nich vyplývá,
že žalobci bylo dne 21. prosince 2007 doručeno oznámení předsedy kontrolní rady
České advokátní komory (dále též „ČAK“) JUDr. Jana Mikše, coby kárného žalobce,
o tom, že podal na žalobce kárnou žalobu, na základě které žalobci hrozila
sankce vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Následně nařízená ústní jednání byla
opakovaně odročována k žádostem žalobce a současně, byť ve vyšší míře, z důvodů
na straně kárné komise. Ústní jednání kárné komise se tak konalo až 19. listopadu 2010, kdy kárný senát provedl všechny listinné důkazy a poté rozhodl
o zproštění žalobce kárné žaloby v plném rozsahu. Kárné řízení skončilo dne 28. května 2011, kdy nabylo právní moci toto zprošťující kárné rozhodnutí; trvalo
tedy tři a půl roku. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Věc posoudil shodně se soudem prvního stupně podle § 1, § 5 písm. a), § 8, §
13, § 26, § 31, a § 31a OdpŠk. Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou
právního základu uplatněných nároků, tedy zda v daném případě může kárné řízení
ČAK vedené proti žalobci založit odpovědnost žalované podle OdpŠk. Dovodil na
základě analogie, že kárná žaloba kárného žalobce ČAK je úkonem orgánu veřejné
správy, který má v kárném řízení tutéž funkci a důsledky jako usnesení o
zahájení trestního stíhání, a shodně tak musí být posouzena i odpovědnost státu
za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou zahájením kárného řízení, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím (odvolací soud odkázal na nález
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 181/01). Dále odvolací soud uvedl, že na
kárné řízení vedené ČAK je třeba nahlížet jako na trestní řízení sui generis ve
smyslu § 33 odst. 1 a § 47 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů (dále již „AZ“), jako na „soud“ ve smyslu Čl.
6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále již „Úmluva“), kterým se dle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva se sídlem v Štrasburku (dále již
„ESLP“) nemusí nutně rozumět jurisdikční orgán klasického typu, integrovaný do
struktury obecných soudů (cit. rozsudek ESLP ve věci Campbel z roku 1984,
A-82). Z judikatury obecných soudů odvolací soud odkázal na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, sp. zn. 51 Co 304/2003, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 6, roč. 2005, pod číslem 86/2005). Pokud jde o samotné posouzení nemajetkové újmy, odvolací soud vyšel z
předpokladu vyjádřeného Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do osobního
života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o
obvinění liché, což je posléze stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle
něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal. Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se nadále podrobně zabýval povahou kárného řízení,
jeho délkou, následky způsobenými kárným řízení v osobnostní sféře poškozené
osoby a při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédl k okolnostem, za
nichž k nemajetkové újmě žalobce došlo. Na základě učiněných skutkových
zjištění, odkazu na ustálenou judikaturu ESLP a dovolacího soudu, dospěl k
závěru, že žalobci náleží přiměřené peněžité zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím v kárném řízení dle ustanovení § 31
odst. 1 a 2 OdpŠk ve výši 50.000,- Kč s příslušenstvím. Přitom vzal v úvahu, že
i přes sankce hrozící žalobci v kárném řízení se nejednalo o řízení trestní, v
němž by byl žalobce ohrožen trestem odnětí svobody několika let, a že již byl
pravomocně odškodněn za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou
kárného řízení ve výši 40.000,- Kč s příslušenstvím. Uzavřel, že žalobci náleží
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši celkem 90.000,- Kč s
příslušenstvím. Konečně se odvolací soud zabýval předpoklady pro přiznání odškodnění
žalobci za náklady řízení, které vynaložil na právní zastoupení v souvislosti s
nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím v kárném řízení. Vycházel
z toho, že žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v kárném
řízení, jež neskončilo odsuzujícím rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk. Za účelně vynaložené náklady žalobce na zastoupení v kárném řízení
považoval náklady ve výši mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu v částce
10.920,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (dále již
„dovolatel“), žalovaná (dále již „dovolatelka“) a vedlejší účastnice na straně
žalované (dále již „vedlejší účastnice“), jejíž dovolání není přípustné. Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva
a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony
odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v
řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se
uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího
účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá;
možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně proto upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení
nebo žalobu pro zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo
162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004
(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že
vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001
osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k občanskému soudnímu řádu
platnému a účinnému od 1. ledna 2013 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. dubna
2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, ovšem zaujal právní názor, že vedlejší účastník
je osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení. Lze
tedy zrekapitulovat, že de lege lata vedlejší účastník není oprávněn
(subjektivně legitimován) k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí
odvolacího soudu, je však oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání
proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či
povinnosti k náhradě nákladů řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října
2014, sp. zn. 30 Cdo 3609/2014). Protože k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu
není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), a protože v daném
případě vedlejší účastnice na straně žalované ve svém dovolání nijak nebrojila
proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání
vedlejší účastnice na straně žalované podle § 243b, § 218 písm. b) a § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobce směřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu potvrzení zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, ohledně
částky 243.392,- Kč s příslušenstvím. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací
důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil:
1) Právní otázku stanovení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným kárným řízením. Argumentuje
tím, že odvolací soud nevzal v úvahu, že kárná žaloba byla podána proti žalobci
zjevně bezdůvodně, s cílem ho poškodit. Zjevně nestandardní postup vedení
kárného řízení mohl u žalobce takový dojem oprávněně vzbudit a tyto okolnosti
musely prohloubit a zintenzívnit vzniklou nemajetkovou újmu.
2) Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud při stanovení výše odškodnění
za náklady řízení, které vynaložil na právní zastoupení v souvislosti s
nezákonným rozhodnutím v kárném řízení, nevzal v úvahu skutečně vynaložené
náklady, nýbrž považoval za účelně vynaložené jen náklady v rozsahu mimosmluvní
odměny dle advokátního tarifu. Dovolatel dále uvedené námitky rozsáhle
odůvodňuje a odkazuje na judikaturu, se kterou je podle dovolatele napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud v
uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že by žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci částku 243.392,- Kč s úrokem z prodlení z této
částky ve výši 7,75% za dobu od 23. 12. 2011 do zaplacení v zákonné lhůtě. Eventuálně navrhl zrušení napadeného rozhodnutí co do částky 243.392,- Kč s
příslušenstvím a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vedlejší účastnice podala vyjádření k dovolání žalobce, ve kterém v zásadě
blíže rozvádí tytéž námitky jako ve svém dovolání. Dovolání žalované směřuje proti výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2014, č. j. 22 C 15/2012-479. Žalovaná
přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací
důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná v dovolání uplatnila následující právní otázky:
„1. Zda se kárné řízení, vedené ČAK proti advokátovi, považuje za výkon veřejné
moci. 2. Zda v souvislosti s výkonem kárné pravomoci ČAK může připadat v úvahu
odpovědnost českého státu. 3. Zdali za stát má v dané věci jednat Ministerstvo spravedlnosti ČR. 4. Zda lze výkon kárné pravomoci profesní komory (ČAK) považovat za výkon
veřejné pravomoci na základě analogie disciplinárního postihu s trestním
řízením s důsledky předpokládanými zákonem OdpŠk.“
Žalovaná namítá, že výkon kárné pravomoci profesní komorou nelze za výkon
veřejné moci považovat, tím méně pak pouze na základě analogie disciplinárního
postihu s trestním či přestupkovým řízením. Jde o extenzivní výklad, jenž nemá
zákonný podklad. Samotné ustanovení § 40 odst. 3 AZ, o něž se závěr odvolacího
soudu o veřejnoprávní povaze jednání ČAK v kárných věcech opírá, přitom
nerozlišuje, jaká část činnosti ČAK se za veřejnou správu považuje. Podle § 32
AZ představuje kárné provinění nejen porušení zákonem stanovených povinností
advokáta, ale též povinností stanovených stavovským předpisem, přičemž obsah
stavovských předpisů stát neovlivňuje. Stát by tak měl odpovídat za jednání
samosprávné organizace, která si sama svou normotvorbou upravuje meze kárné
odpovědnosti z hlediska hmotného práva, stejně jako z hlediska práva
procesního, a to bez ingerence státního orgánu. Kárná žaloba byla podána kárným
žalobcem ve smyslu § 46 odst. 3 AZ, nikoliv tedy ministrem spravedlnosti, jemuž
postavení kárného žalobce též svědčí. Samosprávné postavení dané profesní
organizace se mnohem více blíží analogické pozici samosprávného územního celku. Na činnost komory dopadá působnost žalované jen podle §§ 50 – 52c AZ, pod něž
nespadají uplatněné nároky žalobce. Žalovaná konečně namítá, že není možné
přiznat žalobci náklady kárného řízení ani na základě analogie s § 31 OdpŠk,
jak učinily soudy obou stupňů.
Náklady kárného řízení speciálně upravuje § 33a
AZ, když stanoví, že náklady řízení, které v kárném řízení vznikly účastníkovi
kárného řízení, si nese sám. Citované ustanovení tedy nepředpokládá, že by v
případě zproštění kárné žaloby měl žalobce nárok na jejich náhradu. Žalovaná
navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce podal k dovolání žalované rozsáhlé vyjádření, ve kterém se podrobně
vypořádává s právními názory žalované. Jeho právní argumentace je podložena
rozsáhlou citovanou judikaturou, především Ústavního soudu, Nejvyššího soudu,
Nejvyššího správního soudu, odvolacích soudů, ESLP a odbornou literaturou. Vyjádření k dovolání žalované podala též vedlejší účastnice na straně žalované,
ve kterém v zásadě blíže rozvádí tytéž námitky jako ve svém dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností (§ 237 o. s. ř.) dovolání
žalované, když uplatněný dovolací důvod směřuje ke zpochybnění právního
posouzení odvolacím soudem projednávaných nároků co do jejich právního základu,
zatímco žalobce v dovolání brojí výhradně jen proti výši peněžitého odškodnění
uplatněných nároků. Dovolání žalované směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o odškodnění žalobce v celkové výši 60.920,- Kč s příslušenstvím. Tímto rozhodnutím soud přiznal žalobci současně náhradu škody ve výši 50.000,-
Kč za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v
kárném řízení, a ve výši 10.920,- Kč za náklady řízení vynaložené žalobcem na
právní zastoupení v souvislosti s nesprávným úředním postupem a nezákonným
rozhodnutím v kárném řízení. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání žalované ve smyslu § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné
proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky
se přitom nepřihlíží. Bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se
samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. vůči každému z nich samostatně, bez ohledu na to, zda
tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné též v časopise Soudní judikatura ve svazku č. 1,
ročník 2000, str. 33, pod č. 9/2000). Právem se samostatným skutkovým základem se ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. v
první řadě rozumí spor nebo jiná právní věc, která vychází z jiných skutkových
tvrzení, jimiž byla uplatněna (z odlišného skutku), než další spory nebo právní
věci, o nichž bylo společně (v jednom rozsudku nebo usnesení) rozhodnuto.
Jedním rozhodnutím soud rozhoduje ve společném řízení ve skutkově odlišných
sporech nebo jiných právních věcech tehdy, uplatnil-li žalobce v jediné žalobě
současně více nároků. Nárok na odškodnění nákladů řízení za zastoupení ovšem nelze poškozenému
přiznat samostatně, nýbrž pouze v souvislosti s tím, že tyto náklady byly
poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo
na nápravu nesprávného úředního postupu (§ 31odst. 1 OdpŠk). Uvedený nárok
žalobce skutkově vymezil tak, že mu vznikl v souvislosti s nesprávným úředním
postupem a s nezákonným rozhodnutím v kárném řízení. Z hlediska výše uvedeného
lze tedy uzavřít, že ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy, jež
měla být žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím v kárném řízení, není nárok
na odškodnění nákladů řízení za zastoupení nárokem se samostatným skutkovým
základem. Dovolací soud dospívá k závěru, že v projednávané věci je dovolání žalované
proti části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., přípustné podle § 237 o. s. ř,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech dosud nebyly vyřešeny. Z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se
jedná o následující právní otázky: 1) Zda se kárné řízení, vedené ČAK proti
advokátovi dle AZ, považuje za výkon veřejné moci, který je způsobilý založit
odpovědnost státu za škodu dle OdpŠk. 2) Zda kárné řízení, vedené proti
advokátovi dle AZ, může založit odpovědnost státu za škodu způsobenou
nemajetkovou újmou, vzniklou mu nezákonným rozhodnutím dle OdpŠk, na základě
analogie s trestním stíháním. Dovolání žalované je důvodné. K otázce č.1: „Zda se kárné řízení, vedené ČAK proti advokátovi dle AZ,
považuje za výkon veřejné moci, který je způsobilý založit odpovědnost státu za
škodu dle OdpŠk.“
Pojem výkonu veřejné moci je zakotven v ustanovení § 1 a § 5 OdpŠk, zákon jej
však nedefinuje. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 25. listopadu 1993 sp. zn. II. ÚS 75/93, rozumí veřejnou mocí „takovou moc, která autoritativně
rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo
zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán
veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí
tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu“. Shodně se vymezuje pojem veřejné moci
i v právnické literatuře (srov. např. Vojtek, P.: Komentář k OdpŠk, str. 7). Výkon veřejné moci advokacie, svěřené jí AZ v § 40 odst. 3 stanoví, že veřejnou
správu na úseku advokacie vykonává Komora, která se zřizuje zákonem o advokacii
(odst. 1). Komora je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů a je
právnickou osobou (odst. 2 a 4). V nálezu ze dne 14. října 2008, sp. zn. Pl.
ÚS 40/06, Ústavní soud uvedl, že
„Lze se bez potíží ztotožnit s tím, že ,neúzemní‘ veřejnoprávní korporace
profesní samosprávy vykazují (obdobně jako samospráva územní) následující
znaky: 1) jsou zřizovány zákonem, 2) jsou pověřovány výkonem veřejné moci vůči
určité skupině obyvatel, 3) mají právní subjektivitu, 4) mají personální základ
(zvláštní důvod členství), 5) jsou hospodářsky a rozpočtově na státu nezávislé,
6) nesou odpovědnost za své jednání, 7) jednají nejen ve svém zájmu, nýbrž i v
zájmu veřejném nebo obecném, 8) stát nad nimi a jejich činností vykonává dozor,
9) lze se bránit proti jejich autoritativním rozhodnutím před soudy (viz Filip,
J.: Ústavní právo České republiky. 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní
základy ČR, Brno: Masarykova univerzita, nakl. Doplněk, 2003, str. 500-501).“
Ustanovení § 40 odst. 3 AZ, upravující výkon veřejné moci na úseku advokacie,
výslovně odkazuje na § 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „SpŘ“),
který v odst. 1 stanoví, že upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů
územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob,
pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“). Literatura k SpŘ uvádí, že „správním orgánem“ ve smyslu správního řádu jsou
rovněž právnické a fyzické osoby vykonávající veřejnou správu na základě
delegace předpokládané ve zvláštních zákonech. Mezi tyto právnické osoby,
kterým zákon svěřil výkon veřejné správy, řadí též Českou advokátní komoru
podle AZ. Výkon „veřejné správy“ definuje dle shora citovaného rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93 (srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K.,
Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2). Shodně se vyjádřil Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že ne každé
vztahy mezi soukromými osobami na jedné straně a státem, veřejnoprávními
korporacemi či jinými osobami vykonávajícími veřejnou moc na straně druhé jsou
vztahy veřejnoprávními; těmi jsou zejména takové, které svou podstatou tkví ve
vztahu nadřazenosti vykonavatelů veřejné moci nad soukromou osobou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2009, č. j. 1 As
36/2009-88, uveřejněný pod číslem Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
1909/2009). „Komorou“ (§ 40 odst. 3 AZ), pro kterou se v soudní praxi i v literatuře užívá
též označení „veřejnoprávní korporace“, se v judikatuře Nejvyššího správního
soudu rozumí „profesní komory“, které jsou právnickými osobami, jimž zákon
svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2005, č. j. 1 AS
21/2004-38, uveřejněný pod číslem 688/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu). Ústavní soud dovodil, že profesní komory s povinným členstvím sdružují
samostatně výdělečné fyzické osoby v určitých povoláních, kde je dán silný
veřejný zájem na jejich řádném výkonu.
Tyto komory jsou právnickými osobami
veřejného práva, zřizované zákonem, vybavené oprávněním vydávat různé vnitřní
předpisy pro komoru a její členy, kteří se jim musí s ohledem na povinné
členství podřídit. Komora tak nad těmito členy – příslušníky určitého
profesního stavu – vykonává určitá mocenská oprávnění, mezi něž typicky patří
„kárná pravomoc“, která je regulována zákonem (srov. nález Ústavní soudu ze dne
16. dubna 2003, sp. zn. I. Ú 181/01). Lze v této souvislosti zmínit i Městský soud v Praze, který judikoval, že za
škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem České
lékárnické komory při výkonu státní správy, která byla na Českou lékárnickou
komoru přenesena zákonem č. 220/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
odpovídá stát (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003,
sp. zn. 51 Co 304/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve svazku č. 6,
ročník 2005, str. 419, pod číslem 86/2005.). Odpovědnost státu za škodu způsobenou právnickými osobami odlišnými od státu
při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona
na určitém úseku (dále jen „úřední osoby“), upravuje § 3 písm. b) OdpŠk
následovně: „Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby
při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona
(dále jen ,úřední osoby‘)1“, když v poznámce pod čarou se uvádí „Např. § 39
zákona č. 289/1995 Sb. o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní
zákon), § 3 zákona ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve
školství, ve znění zákona č. 139/1995.“ Podmínkou samozřejmě je, že škoda byla
způsobena právě při výkonu svěřené státní správy, jinak úřední osoby odpovídají
za škodu podle obecných předpisů (srov. též Vojtek, P.: Komentář k OdpŠk, str. 40). Není tedy pochyb o tom, že pod toto ustanovení je třeba zařadit i výkon
státní správy ČAK na úseku kárného řízení. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že kárné řízení, vedené Českou advokátní
komorou proti advokátovi dle AZ, se považuje za výkon veřejné moci, který je
způsobilý založit odpovědnost státu za škodu dle OdpŠk. K otázce č.2: „Zda kárné řízení, vedené proti advokátovi dle AZ, může založit
odpovědnost státu za škodu způsobenou nemajetkovou újmou, vzniklou mu
nezákonným rozhodnutím dle OdpŠk, na základě analogie s trestním stíháním.“
Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu zavedla novela OdpŠk,
provedená s účinností od 27. dubna 2006 zákonem č. 160/2006 Sb. Poskytování
náhrady nemajetkové újmy může vyplývat z nesprávného úředního postupu (typicky
porušení práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě) a z nezákonného rozhodnutí. Důvodová zpráva k novele zák. č. 160/2006 Sb. uvádí, že novela si klade za cíl
především pokrytí práva na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup,
spočívající v nepřiměřené délce řízení, porušující základní právo na
spravedlivé a rychlé projednání věci (článek 6 odst.
1 Úmluvy), a to v důsledku
toho, že Česká republika se aktuálně potýká právě s problémem nepřiměřené délky
soudních řízení, což se negativně promítá i do judikatury ESLP (srov. rozsudek
ESLP ze dne 10. července 2003 ve věci Hartman proti České republice). Tento cíl
zák. č. 160/2006 Sb. našel výraz i v judikatuře dovolacího soudu, jak bude
uvedeno dále. Ústavní zakotvení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím
soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy je v čl. 36 odst. 3 LPS. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tímto zákonem je OdpŠk. Základní podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím upravuje § 5 v návaznosti na § 1 odst. 1 OdpŠk. Jsou zde vymezeny
podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci. Škodou je
ve smyslu § 1 odst. 3 OdpŠk třeba rozumět i nemajetkovou újmu. Prvotní
podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (specifickou
součástí je odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán
aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ, a rozhoduje tak
o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Zákon neobsahuje žádný
negativní výčet dotčených rozhodnutí, tedy se vztahuje na jakýkoliv akt
aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního charakteru vydávaných v průběhu
řízení, o čemž svědčí i důvodová zpráva k zákonu, hovořící o tom, že „je
lhostejno, zda jde o výrok ve věci samé, či zda jde o nezákonné rozhodnutí
procesní povahy, jímž byla způsobena škoda“. Základní podmínku objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím blíže upravuje § 8 OdpŠk. Musí jít o rozhodnutí pravomocné, neboť
se vychází z toho, že do okamžiku právní moci má účastník řízení procesní
možnosti obrany proti rozhodnutí, které je pro něho nepříznivé. Podmínka
nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné
rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak
pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí. I když asi nelze
vyloučit výjimky vzhledem ke konkrétním okolnostem, dá se zřejmě dovozovat, že
není-li tu splněna podmínka odstranění rozhodnutí, a případná újma jím vyvolaná
tak má i nadále oporu v rozhodnutí, odpovědnost podle § 8 OdpŠk nenastupuje
[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo
490/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
109/2009 (dále též „R 109/2009“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února
2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005]. I když to ze zákona výslovně nevyplývá, je u
všech řízení a u všech typů rozhodnutí zřejmé a logické, že i zrušující
rozhodnutí musí dojít do právní moci, aby založilo příslušný účinek. Podmínka
nezákonnosti rozhodnutí je splněna objektivně (a bez možnosti přezkumu soudem
rozhodujícím ve sporu o náhradu škody) tím, že příslušný orgán rozhodnutí právě
pro nezákonnost zrušil či změnil. V § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady nemajetkové
újmy. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární,
nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak,
přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování
porušení práva. Stejně jako u vzniku škody je poškozený povinen tvrdit a
prokazovat i vznik nemajetkové újmy, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž
základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah
újmy. Tento princip je narušen v případě újmy vyvolané nepřiměřenou délkou řízení,
neboť ESLP vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka
řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v
zásadě nevyžaduje (viz Apicella proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, 2006, s. 12
a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Zároveň jen zcela
výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, takže k případné náhradě jinou
formou dochází jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam
předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, jak bylo konstatováno např. v
rozsudku ve věci Szeloch proti Polsku nebo v rozsudku ve věci Berlin proti
Lucembursku). Nejvyšší soud tyto závěry rovněž ve své aktuální judikatuře
přejal s přímými odkazy na judikaturu ESLP (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Z hlediska skutkového stavu věci vycházel odvolací soud, ve shodě se soudem
prvního stupně, ze závěru, že žalobci bylo dne 21. prosince 2007 doručeno
oznámení předsedy kontrolní rady ČAK, coby kárného žalobce, o tom, že podal na
žalobce kárnou žalobu, na základě které žalobci hrozila sankce vyškrtnutí ze
seznamu advokátů. Po provedeném kárném řízení kárný senát rozhodl o zproštění
žalobce kárné žaloby v plném rozsahu. Kárné řízení skončilo dne 28. května
2011, kdy nabylo právní moci toto zprošťující kárné rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je shodně s rozhodnutím soudu prvního
stupně založeno na právním závěru, že právní základ nároku žalobce na
satisfakci za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím je třeba
posoudit na základě analogie s trestním řízením tak, že kárná žaloba kárného
žalobce ČAK je úkonem orgánu veřejné správy. Kárná žaloba má v kárném řízení
tutéž funkci a důsledky jako usnesení o zahájení trestního stíhání. Shodně tak
musí být posouzena i odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci
zahájením kárného řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Odvolací soud proto uzavřel, že v daném případě je dána odpovědnost státu za
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím, a přiznal mu
peněžitou náhradu ve výši 50.000,- Kč. V souvislosti s tímto nárokem přiznal
žalobci též odškodnění za náklady řízení, které vynaložil na zastoupení v
kárném řízení ve výši mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu v částce
10.920,- Kč s příslušenstvím. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že
ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu, založených na ustálené judikatuře a
doktríně, odvolací soud nevycházel. Odvolací soud se předně nezabýval otázkou splnění základních podmínek
objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které
stanoví ustanovení § 5 v návaznosti na ustanovení § 1 odst. 1 OdpŠk a blíže je
upravuje ustanovení § 8 zákona. Základní podmínkou je, že musí jít o rozhodnutí pravomocné. Tuto podmínku v
daném případě nesplňuje kárná žaloba, jejímž podáním kárným žalobcem se
zahajuje kárné řízení (§ 33 odst. 1 AZ). Právní moc přiznává AZ až kárnému
rozhodnutí, kterým se kárné řízení končí (§ 34 odst. 2 a 3 AZ). Podmínka
nezákonnosti rozhodnutí je ovšem splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné
rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, k
čemuž v projednávané věci nedošlo. Jak dovodila ustálená judikatura, není-li tu
splněna podmínka odstranění rozhodnutí, a případná újma jím vyvolaná tak má i
nadále oporu v rozhodnutí, odpovědnost podle § 8 OdpŠk nenastupuje (srov. shora
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu R 109/2009 a ve věci sp. zn. 25 Cdo
2162/2005). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání,
které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem. Protože OdpŠk
tento nárok výslovně neupravuje, ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z
analogického (extenzivního) výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy
odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno
rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Systematickým a logickým
(extenzivním) výkladem byl učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako
zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení
trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých
důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho,
že obviněná osoba trestný čin nespáchala, a že tedy proti ní nemělo být
vzneseno obvinění.
Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v
trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek
trestního stíhání. Soudní judikatura dovodila, že i nadále jde o odpovědnost
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 23. února 1990,
sp. zn. 1 Cz 6/90, kterým byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 35/1991, nebo rozsudek ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25
Co 1487/2001). Doktrína dále dodává, že sám nárok na náhradu škody za trestní
stíhání je pak vlastně velmi velkorysým odškodněním, k němuž dospěl dovolací
soud rozšiřujícím výkladem zákona; ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje
(Vojtek, P.: Komentář k OdpŠk, str. 6). Okolnost, že judikatura dovolacího soudu založila nárok na náhradu škody za
trestní stíhání na základě extenzivního výkladu, považuje dovolací soud za
podstatnou při posouzení, zda lze právní základ uplatněného nároku na náhradu
škody, způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím v kárném řízení podle AZ,
dovozovat na základě analogie nároku na náhradu škody za trestní stíhání. Dovolací soud zaujímá stanovisko, že takový extenzivní výklad není
opodstatněný. Bylo by to v rozporu s účelem OdpŠk ve znění novely provedené
zák. č. 160/2006 Sb., upřednostňující náhradu škody za nemajetkovou újmu v
důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení. Bylo by to rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,
od které se dovolací soud nehodlá odchýlit. Dovozuje-li judikatura specifický
nárok na náhradu škody za trestní stíhání extenzivním výkladem, nelze nechat
bez povšimnutí, že judikatura současně stanoví limit tohoto nároku tím, že jej
lze uplatnit výhradně jen pro trestní stíhání. Lze tedy uzavřít, že kárné řízení, vedené proti advokátovi podle AZ, nemůže
založit odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou advokátovi nezákonným
rozhodnutím podle OdpŠk na základě analogie s trestním stíháním. Z uvedeného je nutné dovodit, že není ani opodstatněné rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým přiznal žalobci nárok na odškodnění nákladů řízení za zastoupení
ve výši 10.920,- Kč s příslušenstvím. Jak již bylo odůvodněno shora, nelze
přiznat poškozenému tento nárok samostatně. V daném případě by náležela náhrada
za náklady řízení pouze v souvislosti s odškodněním za nemajetkovou újmu
způsobenou žalobci nezákonným rozhodnutím podle OdpŠk, které však žalobci
nepřísluší. Pokud odvolací soud (jakož i žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované a
vedlejší účastnice) opírá právní základ uplatněného nároku přímo o judikaturu
Ústavního soudu a ESLP, když odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, a ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. I. ÚS
181/01, a dále na rozsudky ESLP ze dne 28. června 1984, Campbell a Fell proti
Spojenému království, a ze dne 8. června 1976, Engel a další proti Nizozemsku,
není takový právní závěr odvolacího soudu opodstatněný. Předmětem řízení ve věci nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 16/99 bylo
zrušení Části páté „Správní soudnictví“ (§ 244 - 250s) o. s. ř. ke dni 31. prosince 2002. Ústavní soud své zrušující rozhodnutí odůvodnil tím, že
„současné správní soudnictví v České republice, pokud jde o proces a
kompetence, sice obecně odpovídá Ústavě a Listině, neodpovídá však čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když konvence jednoznačně vyžaduje, aby o právu (tedy o věci samé a
nikoli jen o zákonnosti předchozího správního aktu) rozhodl soud nebo soudu
podobný orgán. V naší úpravě tedy soud může odstranit pouze rozhodnutí
nezákonné, nikoli však věcně vadné. Jinak řečeno, tč. nelze správní uvážení
závislého orgánu nahradit nezávislým soudcovským uvážením. Je-li tomu tak ve
věcech ,občanských práv a závazků‘ a ,správního trestání‘ ve smyslu Úmluvy, je
tento stav neústavní, v jiných věcech obstojí.“
V tomto kontextu je třeba rozumět závěru Ústavního soudu (na který odkazuje ve
svém vyjádření žalobce), že „trestním obviněním“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
jsou podle judikatury ESLP prakticky řízení o veškerých sankcích ukládaných
správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i
o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném (státním
zaměstnancům, vojákům, policistům), respektive ukládaných v obdobných řízeních
členům komor s nuceným členstvím. Předmětem řízení ve věci shora již
citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 181/01 byla problematika
týkající se tzv. zájmové samosprávy, konkrétně profesních komor s povinným
členstvím, sdružujících samostatně výdělečné fyzické osoby v určitých
povoláních. Z hlediska projednávané věci je podstatné, že Ústavní soud v tomto
rozhodnutí připomněl závěr rozhodnutí nálezu pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/99 o „trestním obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rozsudku ve věci „Campbell a Fell proti Spojenému království“ se ESLP zabýval
ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy hranicí mezi disciplinární a trestní oblastí
ve vězeňském prostředí a konstatoval, že zásady stanovené v rozsudku „Engel“
platí i ve vězeňském prostředí (viz též nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08). Pojem „trestní obvinění“ vymezený v těchto
rozhodnutích ESLP nelze zaměňovat či synonymizovat s „trestním obviněním“ tak,
jak jej užívá judikatura dovolacího soudu v souvislosti se specifickým nárokem
na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným odsouzením, na který Úmluva nepamatuje. Z uvedeného je zřejmé, že citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP řeší
právní otázky souvisící s porušováním práva na spravedlivý proces podle čl. 6
odst. 1 Úmluvy a na uplatněný nárok na náhradu škody za trestní stíhání
nedopadají. Citovaná judikatura dovolacího soudu zakládající tento nárok
uvedené právní otázky totiž neřeší. Dovolatelka namítá, že za stát v dané věci nemůže jednat Ministerstvo
spravedlnosti České republiky. Dovozuje, že ČAK je samosprávnou stavovskou
organizací všech advokátů a že na činnost ČAK dopadá působnost žalované jen
podle ustanovení § 50 – 52c AZ, pod které nespadají vznesené nároky žalobce
projednávané v této věci.
Námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., a není důvodná. Příslušnost organizačních složek, které jsou oprávněny vystupovat za stát v
konkrétním sporu, je povinen zjistit soud, který příslušnou organizační složku
přibere do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005,
uveřejněný též v časopise Právní rozhledy, svazek č.18/2005, str. 686). Oprávnění vystupovat za stát stanoví ustanovení § 21a o. s. ř., dle kterého za
stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 201/2002
Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), b) organizační
složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech
(odst. 1). Nenáleží-li vystupovat před soudem za stát Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, má toto oprávnění organizační složka státu, příslušná podle
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména § 9 až § 11
tohoto zákona), popřípadě podle zvláštních právních předpisů (srov. např. § 6
OdpŠk) [Drápal, L., Bureš, J. a kol., Komentář o. s. ř., str. 129]. K jednání jménem státu jsou povolána i ostatní ministerstva či jiné ústřední
správní úřady tam, kde došlo ke vzniku škody v odvětví státní správy, která
náleží do jejich působnosti, a to nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním
postupem orgánu státu, právnické či fyzické osoby při výkonu státní správy,
která jim byla svěřena (§ 6 odst. 2 OdpŠk) [Vojtek, P.: Komentář k OdpŠk, str. 81]. Působnost Ministerstva spravedlnosti při výkonu státní správy, která byla
svěřena ČAK na úseku advokacie, upravují ustanovení § 50 – 52c AZ. Podle § 51
AZ (kárný řád) Ministerstvo spravedlnosti vydává právním předpisem po
předchozím vyjádření Komory kárný řád (odst. 1). Ministr spravedlnosti je
oprávněn vystupovat v kárném řízení podle tohoto zákona jako kárný žalobce
(odst. 2). Ministr spravedlnosti je oprávněn podat návrh na zahájení řízení o
vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebo ze seznamu evropských advokátů anebo o
pozastavení výkonu advokacie advokátů nebo evropských advokátů (odst. 3). Zákon zmocňuje k vydání procesního předpisu upravujícího kárné řízení
Ministerstvo spravedlnosti. Je jím Kárný řád, který je vydáván jako obecně
závazný právní předpis vyhláškou Ministerstva spravedlnosti (v současné době jí
je vyhláška č. 244/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Ministerstvo
spravedlnosti podle § 52b AZ vykonává státní dohled nad činností advokátů,
proto je logické, že ministr spravedlnosti zároveň svěřuje možnost vystupovat v
kárném řízení jako kárný žalobce, případně může podat odvolání proti kárnému
rozhodnutí. Protože kárný žalobce je jedním z účastníků kárného řízení, není
vyloučena ani možnost ministra spravedlnosti podat proti pravomocnému kárnému
rozhodnutí žalobu k soudu ve správním řízení soudním.
Vzhledem k tomu, že zákon
neomezuje možnost ministra spravedlnosti vystupovat v kárném řízení jako kárný
žalobce pouze na případy, kdy zjistí nedostatky při výkonu státního dohledu, je
nutné připustit, že tak může učinit ve všech případech kárných provinění
advokátů. Zákon svěřuje ministru spravedlnosti i možnost podat návrh na
zahájení řízení o vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebo o pozastavení výkonu
advokacie advokátů (srov. též Svejkovský, J., Vychopeň, M., Krym, L., Pejchal,
A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 376 – 377). S dovolatelkou proto nelze souhlasit, že působnost Ministerstva spravedlnosti
stanovená v ustanoveních § 50 – 52c AZ na daný případ nedopadá. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce v rozsahu, ve
kterém byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním žalobce napaden (§ 242
odst. 1 o. s. ř.), a v rozsahu, jak v dovolání žalobce z hlediska obsahového
vymezil dovolací důvod (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). V tomto směru dovolací soud
pro stručnost odkazuje na své závěry učiněné shora. Dovolání není přípustné
podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud posoudil co do právního základu opodstatněnost – jak je uvedeno
shora – žalobcem uplatněného nároku na peněžité odškodnění podle OdpŠk, a to za
nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout nezákonným rozhodnutím v kárném
řízení, vedeném proti němu ČAK podle AZ. Dovodil nedostatek právního základu
peněžitého odškodnění uvedeného nároku. Dovolací soud dospěl k závěru, že
dovodil-li nedostatek právního základu odškodnění nemajetkové újmy žalobce,
nemůže již být důvodný ani jeho nárok na peněžité zadostiučinění za tuto
nemajetkovou újmu podle OdpŠk, jakož ani nárok na náhradu nákladů, které mu
vznikly v kárném řízení. Podmínkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je, že napadené rozhodnutí musí záviset na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, tj. rozhodnutí je na ní založeno (§ 241a o. s. ř.). Vzhledem
k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání žalobci náhrady ve výši
40.000,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou
délkou kárného řízení již nabylo právní moci, odvolací soud se již v dovoláním
napadeném rozhodnutí tímto nárokem nezabýval, dovolání žalobce ohledně
uvedeného nároku proto nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 243.392,-
Kč s příslušenstvím, nespočívá na nesprávném právním posouzení; dovolání
žalobce proto nemůže založit přípustnost podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Napadený rozsudek tedy spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, v
části, kterým odvolací soud potvrdil vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, na nesprávném právním posouzení věci. Neboť byly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, Nejvyšší soud podle § 243d
písm. b) o. s. ř. ze shora vyložených důvodů k dovolání žalované rozsudek
odvolacího soudu ze dne 14. října 2014, č. j.
35 Co 380/2014-542, v části
výroku I., kterým byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 23. května 2014, č. j. 22 C 15/2012-270 (v rozsudku odvolacího
soudu označeného pod číslem jednacím 22 C 15/2012-479), změnil tak, že se
uvedený rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části výroku I. mění tak, že se
zamítá žaloba o zaplacení částky 60.920,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 %
p. a. za dobu od 23. prosince 2011 do zaplacení. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. tak,
jak se podává z výroku VI. tohoto rozsudku, vzhledem k situaci, že žalované a
vedlejší účastnici na její straně, které by jinak vzhledem k částečnému úspěchu
žalované měly právo na náhradu nákladů řízení, žádné (účelně vynaložené)
náklady řízení nevznikly (u vedlejší účastnice pak její náklady spojené s jejím
zastoupením advokátem nelze – vzhledem k charakteru sporu, jenž se týká
činnosti žalované v oblasti kárného postihu advokátů – považovat za účelně
vynaložené). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.