30 Cdo 177/2025-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně EKO Logistics s.r.o., identifikační číslo osoby 26710170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 289/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 163/2023-227, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 103 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů a správních soudů, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného Českou inspekcí životního prostředí pod zn. 1315723.002/14/PSJ (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 C 289/2021-138, zamítl žalobu žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila částku 46 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 875 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 35 161 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 3531/2023-188 (dále též jen „kasační rozsudek“), svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 163/2023 – 227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve vyhovujícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a že návrh žalobkyně na zaplacení částky 56 875 Kč s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do zaplacení se zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolání žalobkyně napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
6. Namítá-li dovolatelka, že se měl odvolací soud odchýlit od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, resp. tam prezentovaného závazného právního názoru, tak její námitka ve skutečnosti – jak bude níže rozvedeno – směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před odvolacím soudem. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze, tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
7. V kasačním rozhodnutí totiž Nejvyšší soud upozornil odvolací soud pouze na to, že z jeho tehdejších závěrů prozatím nevyplynula ta či ona forma zavinění dovolatelky ve vztahu k jednání, pro něž se vedlo posuzované řízení a pro nějž jí byla ve správním řízení nakonec uložena sankce (srovnej odst. 27 a 31 kasačního rozsudku Nejvyššího soudu). V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.) tak byl odvolací soud nucen doplnit (resp. zopakovat) dokazování provedené již soudem prvního stupně a na jeho základě učinit do té doby absentující závěr o formě protiprávního jednání dovolatelky , což také postupem předvídaným v § 213 odst. 1 a 2 o.
s. ř. učinil a na základě takto provedeného (resp. zopakovaného) dokazování toliko zákonem předjímaným způsobem precizoval skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně. Z odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyšší soudu v žádném případě neplyne (jak by se mohlo zdát z obsahu nyní projednávaného dovolání), že by dovolací soud činil jakékoliv kategorické právní závěry ve vztahu ke skutkovému stavu původně zjištěnému soudem prvního stupně, nehledě již k tomu, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pokud opakuje či doplňuje dokazování, je oprávněn všechny dosud provedené či zopakované důkazy znovu hodnotit a činit na jejich základě jiná či precizovaná skutková zjištění, než jakých dosáhl soud prvního stupně.
Nic proto ani v poměrech projednávané věci nebránilo odvolacímu soudu na základě totožných důkazů, které provedl již soud prvního stupně, po jejich zopakování učinit i další [podrobnější] skutková zjištění, k nimž, veden zřejmě odlišným právním názorem, nedospěl již soud prvního stupně. Řečeno jinak: to že soud prvního stupně provede určité důkazy, nebrání odvolacímu soudu po jejich (částečném) zopakování k zaujetí odlišného (či jen upřesněného) závěru o zjištěném skutkovém stavu. Úvahy dovolatelky, že totožné důkazy provedené soudem prvního a druhého stupně vylučují dospět v odvolacím řízení k odlišným skutkovým závěrům, by – per reductionem ad absurdum – učinily obsoletním znění § 213a odst. 2 o.
s. ř., podle něhož odvolací soud (…) dosud [soudem prvního stupně] provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému zjištění, než které učinil soud prvního stupně“. K této dílčí (procesní) otázce tak lze uzavřít, že odvolací soud byl i ve světle kasačního rozsudku Nejvyššího soudu oprávněn (či spíše povinen) zopakovat dokazování a upřesnit skutková zjištění soudu prvního stupně za účelem náležitého posouzení formy protiprávního jednání dovolatelky a od ustálené judikatury dovolacího soudu se zvoleným procesním postupem nikterak neodchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014).
8. Dovolání je pak ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. zjevně nedůvodné v rozsahu, v němž dovolatelka dovozuje porušení práva na účinné vyšetřování, neboť pomíjí obsah uvedeného práva, na nějž v dané věci zcela nepřípadně odkazuje. Právo na účinné vyšetřování je totiž vlastní trestnímu řízení, a navíc nesvědčí subjektu, proti němuž se trestní řízení vede, nýbrž jde o institut chránící výlučně zájmy poškozeného. Je dovozováno, že s právem na život jsou spojeny pozitivní závazky veřejné moci. Jedním z nich je i povinnost provést účinné vyšetřování, je-li (poškozeným) vzneseno hájitelné tvrzení o porušení práva na život.
Právo na účinné vyšetřování (byť není v České republice uspokojivě kodifikováno) bylo v judikatuře Ústavního soudu dovozeno v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva [dále jen „ESLP“; viz např. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 34 a násl., nebo nález 18 ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1376/, bod 32 a násl., a rozhodnutí ESLP v nich citovaná]. Účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva (poškozeného), a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti za jejich činy.
Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče; negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci [již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 35]. Podstatou práva na účinné vyšetřování je „zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob“ [viz obdobně nález ze dne 12.
8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, bod 18; nález ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1376/18, bod 35; nebo nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1559/20, bod 29]. V následné judikatuře soudu ochrany ústavnosti bylo rozšířeno právo na účinné vyšetřování i na další články Evropské úmluvy, zakazující mučení a nelidské či ponižující zacházení, otroctví a nucené práce, zaručující právo na osobní svobodu a osobní bezpečnost a právo každého na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4019/13). V posuzovaném řízení dovolatelka nebyla poškozenou, nýbrž sama porušila právní předpis a práva na účinné vyšetřování se proto ze samé jeho podstaty nemůže dovolávat, a to zcela bez zřetele k tomu, že předmětem posuzovaného řízení navíc ani nebylo žádné (privilegované) základní právo, k němuž by se nárok na účinné vyšetřování mohl pojmově vztahovat. V rovině právní je tato část dovolací argumentace zcela mimoběžná k relevantním okolnostem nyní posuzované věci. Z týchž důvodů se odvolací soud nemohl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, jež posuzoval postavení poškozeného v rámci trestního řízení.
9. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nelze založit prostřednictvím námitky nesprávného posouzení celkové délky posuzovaného řízení, resp. kritéria složitosti věci (bod V dovolání), neboť dovoláním kritizovaný právní závěr (podle něhož při hodnocení složitosti věci bylo přihlédnuto i k období trvání posuzovaného řízení, za nějž se žalobkyně žádného zadostiučinění nedomáhala) odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud [jehož rozhodnutí dovolací soud přezkoumává] v nyní napadeném rozsudku neaproboval bez výhrad skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Ve svých vlastních úvahách odvolací soud kritérium složitosti věci významně upozadil na úkor kritéria významu řízení pro poškozeného (srov. odstavec 19 jeho rozsudku) a současně vyložil, že v rámci kritéria složitosti posuzovaného řízení vzal na zřetel nikoliv dovoláním zpochybňované „obstarání důkazního materiálu a stanovisek“ (jak to učinil soud prvního stupně), nýbrž především počet instancí, na nichž se hodnocené řízení odbývalo (Česká inspekce životního prostředí, Ministerstvo životního prostředí, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud). Důvodem pro přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva tak byl zjištěný nepatrný význam řízení pro dovolatelku a nikoliv složitost věci odvozovaná od úvodní fáze správního řízení.
10. Nakonec ani námitka dovolatelky, že poměr mezi jednotlivými zákonnými kritérii, jak je při určení odpovídající formy zadostiučinění zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený (a potud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, a dalšími), nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze zákonných kritérií (k čemuž ovšem v poměrech právě projednávané věci nedošlo, když dovolání nebylo shledáno přípustným).
11. Z výše uvedeného tak vyplývá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti bylo dovolání zjevně nedůvodné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu