ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně
EKO Logistics s.r.o., identifikační číslo osoby 26710170, se sídlem v Týnci nad
Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice -
Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 9 C 289/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 28 Co 163/2023-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 28 Co 163/2023-168,
se zrušuje a věc se mu vrací dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 C 289/2021-138, zamítl žalobu žalobkyně, aby jí
žalovaná zaplatila částku 46 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 875 Kč s příslušenstvím (výrok II) a
rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení
částku ve výši 35 161 Kč (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky
103 500 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů a soudů,
spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Posuzované řízení zahájila Česká
inspekce životního prostředí dne 9. 6. 2014 jako „případ č.
1315723.002/14/PSJ“ (dále jen „posuzované řízení“), řízení dále proběhlo u
Ministerstva životního prostředí, Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního
soudu a pravomocně skončeno bylo až dne 25. 11. 2020. Žalobkyni byla správním
orgánem prvního stupně za porušení povinnosti při nakládání s odpady uložena
sankce 200 000 Kč, odvolací správní orgán – Ministerstvo životního prostředí
rozhodnutím ze dne 31. 12. 2015, č. j. 2413/500/14, odvolání zamítlo a napadené
rozhodnutí potvrdilo. Žalobkyně podala správní žalobu u Městského soudu v Praze
dne 29. 2. 2016 a rozsudek, jímž byla žaloba uvedeným zamítnuta, byl vydán dne
11. 3. 2019. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem
ze dne 18. 11. 2020, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2020. Posuzované
řízení celkem trvalo 6 let a 5 měsíců.
3. V rovině právního hodnocení aplikoval soud prvního stupně zákon č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], když dospěl
k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť
celková doba řízení s přihlédnutím k okolnostem případu přiměřená nebyla, a že
žalobkyni vznikl nárok na odškodnění podle § 31a odst. 1 OdpŠk. Za přiměřené
vzal odškodnění ve formě peněžitého plnění, které vyčíslil takto: základní
částka 81 250 Kč (odvozena od 15 000 Kč za první dva roky řízení a každý další
rok), snížena o 20 % pro složitost věci, neboť bylo potřeba obstarat důkazní
materiál a stanoviska, dále snížena o 20 % pro více stupňů rozhodujících orgánů
veřejné moci a zvýšena o 10 % pro postup orgánů veřejné moci (průtahy u
správního soudu). Soud prvního stupně přiznal zadostiučinění ve výši 56 875 Kč
spolu s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé (výrok I) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve
vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II) jej změnil tak, že konstatoval, že v
řízení zahájeném dne 9. 6. 2014 Českou inspekcí životního prostředí ve věci
případu žalobkyně č. 1315723.002/14/PSJ, v navazujících řízeních u Ministerstva
životního prostředí sp. zn. 2413/500/14, Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A
36/2016 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 103/2019-32, došlo k porušení
práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě; návrh
žalobkyně na zaplacení částky 56 875 Kč s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do
zaplacení zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). O nákladech řízení před
soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 054 Kč
(výrok III rozsudku odvolacího soudu) a na náhradu nákladů odvolacího řízení ve
výši 600 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně, dále též „dovolatelka“, napadla
(patrně v celém rozsahu) dovoláním, [žalobkyně rozsah napadení explicitně
nespecifikuje a lze na něj soudit jen z toho, jak byl formulován tzv. dovolací
petit].
6. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího
soudu, 1/ která, v zásadě nepřipouští zohlednit při stanovení zadostiučinění
výsledek průtažného řízení. Nejednalo se přitom o výjimku z tohoto pravidla
(zmiňovanou v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) pro
pachatele úmyslných trestných činů (formulovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017), či osob mající nepoctivý úmysl
(zde odkázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“ a na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva v něm citovanou), přičemž výjimku z pravidla
je třeba vykládat spíše restriktivně (což plyne např. z rozsudku dovolacího
soudu ze dne ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021). Od všech těchto
rozhodnutí dovolacího soudu se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil, když
judikaturu k redukci významu předmětu průtažného řízení z důvodů existence
nepoctivého úmyslu a pro pachatele úmyslných trestných činů a z toho plynoucího
nepatrného významu předmětu průtažného řízení postavil na roveň spáchání
přestupku dovolatelkou. Zřejmě další otázka 2/ se podává z navazujících výhrad
dovolatelky, která zdůrazňovala, že redukovat význam předmětu průtažného řízení
je v jejím případě vyloučeno proto, že v trestním řízení je umožněno trestnímu
soudu průtahy v řízení zohlednit v ukládaném trestu, což není případ
přestupkového řízení, na které navazuje průtažný soudní přezkum v žalobě podle
§ 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "s. ř. s."). Opačný závěr by znamenal, že pachatel přestupku
je odsouzen k tomu, aby přezkum jeho zákonnosti uloženého trestu mohl probíhat
bez jakéhokoliv časového omezení a v rozporu s jeho právem na bezprůtažné
řízení. Odvolací soud se dle mínění dovolatelky dopustil dalšího pochybení,
když závěry vztahující se k pachatelům trestných činů a přestupků obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 bez
dalšího vztáhnul i na soudní řízení správní, které navazovalo na pravomocně
ukončené řízení o přestupku, jako kdyby se jednalo o přestupkové řízení. Otázkou v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou je podle žalobkyně, 3/
zda lze na odškodnění průtažného soudního řízení správního aplikovat judikaturu
dovolacího soudu ke snížení významu předmětu posuzovaného řízení pro pachatele
mající nepoctivý úmysl či pro pachatele úmyslných trestných činů. V té
souvislosti se žalobkyně dovolávala recentní judikatury Nejvyššího správního
soudu, podle níž je řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale
řízením přezkumným (blíže odkázala např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008–67, či usnesení rozšířeného senátu
téhož soudu ze dne 23. 10.2007, č. j. 9 Afs 86/2007–161).
V soudním řízení
správním se podle mínění dovolatelky nerozhoduje o vině pachatele přestupku,
ale pouze se přezkoumává zákonnost rozhodnutí, kterým byla vina vyslovena. Proto na část globálního řízení tvořeného přezkumem zákonnosti rozhodnutí o
uložení sankce za přestupek nelze dle žalobkyně vztáhnout závěry dovolacího
soudu, které se váží k nejistotě pachatele úmyslného trestného činu spočívající
v tom, zda jeho trestný čin bude odhalen či osob, u nichž hrozí obnažení jejich
nepoctivého úmyslu. Nelze proto na tuto část řízení aplikovat judikaturu o
poškozeném jako „hybateli děje“, protože o přestupkové vině pachatele již bylo
rozhodnuto ve správním řízení , nemůže tak dojít k selhání přestupových orgánů,
které by vyústilo v neodhalení přestupku, a věc byla přestupkovým orgánem
pravomocně vyřešena. Pachatel je tak potrestán a řízení před správním soudem k
tomu logiky směřovat nemůže, a proto nelze jeho význam ve smyslu kritéria podle
§ 31 odst. 3 písm. e/ OdpŠk minimalizovat tak, že je jedinou možnou formou
odškodnění konstatování porušení práva ze strany státu. Žalobkyně proto ze
všech právě uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Otázka pod bodem 2/, zda lze k výsledku posuzovaného řízení
přihlížet i za situace, kdy se nejednalo o trestní či přestupkové řízení, ale
jen řízení o tzv. jiném správním deliktu, stejně jako navazující námitka o
nemožnosti redukce významu předmětu posuzovaného řízení, když v trestním řízení
je umožněno trestnímu soudu průtahy v řízení zohlednit v ukládaném trestu, což
ovšem není případ přestupkového řízení (řízení o jiném správním deliktu), na
které navazuje průtažný soudní přezkum, nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od
řešení přijatého (byť až s časovým odstupem po rozhodnutí odvolacího soudu) v
judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024,
sp. zn. 30 Cdo 2538/2023, který byl přijat ve věci týchž účastníků (mimochodem
odškodňující řízení, týkající se jiného správního deliktu žalobkyně,
souvisejícího rovněž s nakládání s odpady) dovolací soud dospěl s podrobnější
argumentací k závěru, podle něhož „při stanovení formy a výše náhrady
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o správním deliktu, jež je
řízením o „trestním obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je v rámci
hodnocení kritéria významu předmětu tohoto řízení pro poškozeného namístě
přihlédnout i k tomu, že poškozený, který byl shledán vinným ze spáchání
správního deliktu, byl vědomým „hybatelem děje“, jenž si musel být vědom toho,
že spácháním správního deliktu vnáší do svých poměrů nejistotu vztahující se k
možnému budoucímu uložení sankce“. Z hlediska obecné možnosti aplikace závěrů
judikatury dovolacího soudu o pachatelích úmyslných trestných činů, přestupků a
jiných správních deliktů, se proto odvolací soud od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Tamtéž (v odstavci 35) Nejvyšší soud
vysvětlil, že pokud žalobkyně poukazovala na to, že redukovat význam předmětu
posuzovaného řízení je vyloučeno rovněž z důvodu, že v trestním řízení je
umožněno trestnímu soudu průtahy v řízení zohlednit v ukládaném trestu, což v
posuzovaném řízení nelze, směšuje tak dvě odlišné formy zadostiučinění za
nemajetkovou újmu dle § 31a odst. 2 OdpŠk, které mohou vyloučit poskytnutí
zadostiučinění v penězích, a to buď poskytnutí zadostiučinění „jinak“, kam
spadá např. zohlednění délky řízení v uloženém trestu (srov. část V Stanoviska)
nebo dostačující konstatování porušení práva.
13. Ohledně otázky 3/ dovolání, zda lze (v obecné rovině) na odškodnění
právě a jen průtažného soudního řízení správního aplikovat judikaturu
dovolacího soudu ke snížení významu předmětu průtažného řízení pro pachatele
mající nepoctivý úmysl či pro pachatele úmyslných trestných činů, se odvolací
soud rovněž od ustálené judikatury dovolacího sudu neodchýlil a dovolání tak
nelze shledat podle § 237 o. s. ř. přípustným. Je totiž zcela nerozhodné, že
řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale řízením přezkumným,
neboť i v jeho průběhu je pro žalobce podávajícího správní žalobu tzv. „v
sázce“, zda bude uznán vinným z přestupku či jiného správního deliktu a zda mu
sankce (či pokuta) byla správním orgánem uložena v souladu se zákonem. Nejvyšší
soud již ve Stanovisku konstatoval, že relevantním hlediskem pro posouzení
přiměřenosti délky řízení (před správním orgánem a správním soudem) je tzv.
globální, celkový, pohled na posuzované řízení, když do celkové délky řízení se
započítávají i řízení o řádných a (některých) mimořádných opravných
prostředcích, včetně dovolání, kasační stížnosti nebo ústavní stížnosti.
Uvedené závěry se bez pochybností vztahují i na řízení o správní žalobě a
kasační stížnosti, v nichž (zejména správní soudy) nemohou v zásadě
přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu samy měnit a posuzují především jeho
zákonnost. I v jejich průběhu je stále pro poškozeného tzv. v sázce posouzení
rozsahu jeho práv a povinností, o nichž rozhodl správní orgán (v projednávané
věci konkrétně toho, zda se žalobkyně dopustila správního deliktu a zda jí byl
po právu uložen zákonem předjímaný druh sankce), k tomu srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023.
14. Judikatura dovolacího soudu sice připouští, že se kritérium významu
předmětu řízení pro poškozeného může v jeho průběhu měnit, neboť význam
předmětu řízení není neměnnou veličinou a v průběhu řízení může dojít k jeho
snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení totiž nemusí být nutně naplňován vždy jenom
proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované
nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne
28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014). Nejvyšší soud však ve své judikatuře
nevychází z názoru formulovaného žalobkyní, že by se měl význam předmětu řízení
měnit bez dalšího jen tím, zda je podán řádný či mimořádný opravný prostředek,
nýbrž určující je, zda v dané fázi řízení došlo k takové kvalitativní či
kvantitativní změně předmětu řízení, která má vliv na rozsah nebo existenci
předpokládané nejistoty poškozeného ohledně jeho výsledku [typicky např. v
případě uplatnění zásady zákazu reformatia in peius, projednání řádného či
mimořádného opravného prostředku jen ve vztahu k části předmětu původního
řízení, atp.], k tomu srov. rozsudek např. Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 3968/2015. O žádný takový případ však podle výsledků dokazování
(jimiž je Nejvyšší soud vázán) nešlo.
15. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve vztahu k otázce 1/ předestřené
dovolatelkou však podané dovolání přípustné je, neboť odvolací soud se odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu jak při řešení otázky, „zda lze na
odškodnění průtažného soudního řízení správního (a z logiky věci i na
odškodnění předcházejícího správního řízení) aplikovat judikaturu dovolacího
soudu ke snížení významu předmětu průtažného řízení pro pachatele mající
nepoctivý úmysl či pro pachatele úmyslných trestných činů“ a s tím související
otázky, zda a za jakých podmínek lze přihlédnout k výsledku posuzovaného
řízení, neboť odvolací soud se při jejich posouzení od judikatury dovolacího
soudu vskutku odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání přípustně vymezenými, dospěl k závěru,
že dovolání je ve vztahu k daným otázkám nejen přípustné, ale též opodstatněné.
Nejvyšší soud předesílá, že výhrady žalobkyně u otázky 1/ se vztahovaly sice
jen k fázi řízení před správním soudem, je-li však na řízení před správním
orgánem i správním soudem nahlíženo globálním pohledem jako na jediné řízení
(působící svou nepřiměřenou délkou také jedinou újmu) – viz výše zmiňovaná
judikatura, pak Nejvyšší soud žalobkyní zpochybněné právní posouzení vztáhl k
posuzovanému řízení jako celku, tedy včítaje v to i správní řízení.
17. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal a žalobkyně jejich existenci v podaném dovolání neohlašovala.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle § 31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
(odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu
nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se
nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b)
složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení,
a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu
řízení pro poškozeného. (odstavec 3)“.
20. Z právě citovaného § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že obecně v případě
vzniku nemajetkové újmy je peněžní satisfakce poslední, tj. nejvyšší možnou,
formou zadostiučinění, již lze poškozenému přiznat pouze tehdy, nelze-li
vzniklou újmu odčinit jiným způsobem.
21. Nejvyšší soud však již ve, ve vztahu k újmě způsobené nepřiměřenou
délkou řízení ve zmiňovaném stanovisku uvedl: „Evropský soud jen zcela
výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě
přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen
za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný).“
22. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 Nejvyšší soud dále – v poměrech
odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení – doplnil: „[V] obdobných
případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si
započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze
odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně
chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných
újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že
vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné. Na druhou
stranu samo trestní řízení není možné vnímat jako trest za spáchaný trestný
čin, pakliže k jeho nadměrné délce není výslovně přihlédnuto při ukládání
trestu (podle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku; srov.
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2009, str. 447 a
448). Proto i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání
určitého trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a
rozhodnut v přiměřené době (specificky § 2 odst. 4, věta druhá, zákona č.
141/1961 Sb., trestního řádu), neboť nepřichází v úvahu, aby státní moc
trestala – byť mimochodem – pachatele trestné činnosti jednak tím, že mu uloží
trest podle příslušných trestněprávních předpisů, a jednak tím, že jeho případ
bude projednáván po nepřiměřeně dlouhou dobu.“ K tomu je třeba doplnit, že není-
li možné samo trestní řízení vnímat jako trest za spáchaný trestný čin, tím
spíše nelze nepřiměřenou délku civilního řízení (řízení před správním orgánem a
správním soudem) vnímat jako trest za protiprávní jednání účastníka řízení.
23. Právě uvedené závěry Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12.
2018, sp. zn. II. ÚS 4085/18, přičemž uzavřel: „Při stanovení formy a výše
náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při
hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený
(pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“
24. Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené závěry představují výjimku
ze základního pravidla, jež Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo
dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není
pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o
významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného
odškodnění, zásadně rozhodný.“
25. Jde-li o výjimku z pravidla, pak je třeba výjimku vykládat spíše
restriktivně nežli extenzivně. Extenzivní výklad by totiž mohl vést k závěru,
dle nějž každý, jenž se dopustil porušení práva (např. i dlužník, jenž včas
neuhradil svůj dluh) by se měl smířit nejen s tím, že může být proti němu
vedeno soudní řízení, ale též s tím, že toto řízení může být nepřiměřeně
dlouhé, přičemž vzniklá újma bude odčiněna nejvýše poskytnutím konstatování
porušení práva. Takovýto paušální závěr však učinit nelze, neboť by vedl k
praktickému vyloučení výše uvedeného základního pravidla.
26. V rozhodnutích Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva
bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého
řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k
jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy
viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či
rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti
Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že
nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se
zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním
případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou
okolností však bez dalšího není skutečnost, že se účastník průtažného řízení
dopustil protiprávního jednání.
27. Odtud plyne, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat
účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení trestní, přestupkové nebo o jiném
správním deliktu, je tak možno činit převážně jen v těch případech, kdy se
poškozený dopustil úmyslného trestného činu (přestupku či správního deliktu).
Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně připomenul
výše nastíněné judikatorní závěry vážící se k úmyslné formě zavinění
poškozeného (srov. odstavec 18 napadeného rozsudku), se již v poměrech jím
projednávané věci podrobněji nezabýval hodnocením tzv. subjektivní stránky
zjištěného protiprávního jednání žalobkyně při nakládání s odpady.
28. Je nepochybně pravdou, jak zdůrazňuje odvolací soud, že se žalobkyně
profesně hlásí k odbornému výkonu nakládání s odpady a že zahájení a vedení
přestupkového řízení si přivodila výhradně sama svým protiprávním jednáním, na
jehož základě došlo k újmě na veřejně chráněných hodnotách, tj. ochraně
životního prostředí a nakládáním s odpady v souladu s předepsanými pravidly
odpadového hospodářství. Nicméně taková úvaha je vlastní drtivé většině
trestních a přestupkových řízení, včetně řízení o jiném správním deliktu, v
nichž byl obviněný (účastník řízení) shledán vinným; obdobně v občanském
soudním řízení nastává pravidelně situace, v níž je řešen spor účastníků, kdy
některý z nich ohrozil nebo porušil právo jiného. Řečeno jinak: nemají-li se
stát výše (judikaturou) popsané výjimky pravidlem vytěsňujícím právo na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nelze při jejich
aplikaci postupovat extenzivním způsobem a účinky oněch výjimečných případů
rozšiřovat na všechna řízení, jež souvisí s (možnou) protiprávností jednání
poškozeného.
29. Z výše uvedených důvodů lze mít právní posouzení odvolacího soudu k
dovolací otázce 1/ za neúplné, a tudíž i nesprávné.
30. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nejvyšší soud je však samostatně neodmítal,
ježto nákladový výrok sdílel pro svou akcesoritu osud výroku o věci samé.
31. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu z podnětu odvolání žalované
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a ve vztahu ke kritériu významu
posuzovaného řízení pro poškozenou se zabýval především formou jejího zavinění
ve vztahu k jednání, za nějž jí byla nakonec uložena sankce.
32. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu