ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně EKO Logistics s.r.o., identifikační číslo osoby 26710170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 289/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 28 Co 163/2023-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 28 Co 163/2023-168, se zrušuje a věc se mu vrací dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 C 289/2021-138, zamítl žalobu žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila částku 46 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 875 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 35 161 Kč (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 103 500 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů a soudů, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Posuzované řízení zahájila Česká inspekce životního prostředí dne 9. 6. 2014 jako „případ č. 1315723.002/14/PSJ“ (dále jen „posuzované řízení“), řízení dále proběhlo u Ministerstva životního prostředí, Městského soudu v Praze, Nejvyššího správního soudu a pravomocně skončeno bylo až dne 25. 11. 2020. Žalobkyni byla správním orgánem prvního stupně za porušení povinnosti při nakládání s odpady uložena sankce 200 000 Kč, odvolací správní orgán – Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 31. 12. 2015, č. j. 2413/500/14, odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Žalobkyně podala správní žalobu u Městského soudu v Praze dne 29. 2. 2016 a rozsudek, jímž byla žaloba uvedeným zamítnuta, byl vydán dne 11. 3. 2019. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2020. Posuzované řízení celkem trvalo 6 let a 5 měsíců.
3. V rovině právního hodnocení aplikoval soud prvního stupně zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], když dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť celková doba řízení s přihlédnutím k okolnostem případu přiměřená nebyla, a že žalobkyni vznikl nárok na odškodnění podle § 31a odst. 1 OdpŠk. Za přiměřené vzal odškodnění ve formě peněžitého plnění, které vyčíslil takto: základní částka 81 250 Kč (odvozena od 15 000 Kč za první dva roky řízení a každý další rok), snížena o 20 % pro složitost věci, neboť bylo potřeba obstarat důkazní materiál a stanoviska, dále snížena o 20 % pro více stupňů rozhodujících orgánů veřejné moci a zvýšena o 10 % pro postup orgánů veřejné moci (průtahy u správního soudu). Soud prvního stupně přiznal zadostiučinění ve výši 56 875 Kč spolu s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II) jej změnil tak, že konstatoval, že v řízení zahájeném dne 9. 6. 2014 Českou inspekcí životního prostředí ve věci případu žalobkyně č. 1315723.002/14/PSJ, v navazujících řízeních u Ministerstva životního prostředí sp. zn. 2413/500/14, Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 36/2016 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 103/2019-32, došlo k porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě; návrh žalobkyně na zaplacení částky 56 875 Kč s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 054 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně, dále též „dovolatelka“, napadla (patrně v celém rozsahu) dovoláním, [žalobkyně rozsah napadení explicitně nespecifikuje a lze na něj soudit jen z toho, jak byl formulován tzv. dovolací petit].
6. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, 1/ která, v zásadě nepřipouští zohlednit při stanovení zadostiučinění výsledek průtažného řízení. Nejednalo se přitom o výjimku z tohoto pravidla (zmiňovanou v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) pro pachatele úmyslných trestných činů (formulovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017), či osob mající nepoctivý úmysl (zde odkázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“ a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v něm citovanou), přičemž výjimku z pravidla je třeba vykládat spíše restriktivně (což plyne např. z rozsudku dovolacího soudu ze dne ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021). Od všech těchto rozhodnutí dovolacího soudu se podle žalobkyně odvolací soud odchýlil, když judikaturu k redukci významu předmětu průtažného řízení z důvodů existence nepoctivého úmyslu a pro pachatele úmyslných trestných činů a z toho plynoucího nepatrného významu předmětu průtažného řízení postavil na roveň spáchání přestupku dovolatelkou.
Zřejmě další otázka 2/ se podává z navazujících výhrad dovolatelky, která zdůrazňovala, že redukovat význam předmětu průtažného řízení je v jejím případě vyloučeno proto, že v trestním řízení je umožněno trestnímu soudu průtahy v řízení zohlednit v ukládaném trestu, což není případ přestupkového řízení, na které navazuje průtažný soudní přezkum v žalobě podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Opačný závěr by znamenal, že pachatel přestupku je odsouzen k tomu, aby přezkum jeho zákonnosti uloženého trestu mohl probíhat bez jakéhokoliv časového omezení a v rozporu s jeho právem na bezprůtažné řízení.
Odvolací soud se dle mínění dovolatelky dopustil dalšího pochybení, když závěry vztahující se k pachatelům trestných činů a přestupků obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 bez dalšího vztáhnul i na soudní řízení správní, které navazovalo na pravomocně ukončené řízení o přestupku, jako kdyby se jednalo o přestupkové řízení. Otázkou v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou je podle žalobkyně, 3/ zda lze na odškodnění průtažného soudního řízení správního aplikovat judikaturu dovolacího soudu ke snížení významu předmětu posuzovaného řízení pro pachatele mající nepoctivý úmysl či pro pachatele úmyslných trestných činů.
V té souvislosti se žalobkyně dovolávala recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž je řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale řízením přezkumným (blíže odkázala např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008–67, či usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 23. 10.2007, č. j. 9 Afs 86/2007–161).
V soudním řízení správním se podle mínění dovolatelky nerozhoduje o vině pachatele přestupku, ale pouze se přezkoumává zákonnost rozhodnutí, kterým byla vina vyslovena. Proto na část globálního řízení tvořeného přezkumem zákonnosti rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nelze dle žalobkyně vztáhnout závěry dovolacího soudu, které se váží k nejistotě pachatele úmyslného trestného činu spočívající v tom, zda jeho trestný čin bude odhalen či osob, u nichž hrozí obnažení jejich nepoctivého úmyslu.
Nelze proto na tuto část řízení aplikovat judikaturu o poškozeném jako „hybateli děje“, protože o přestupkové vině pachatele již bylo rozhodnuto ve správním řízení , nemůže tak dojít k selhání přestupových orgánů, které by vyústilo v neodhalení přestupku, a věc byla přestupkovým orgánem pravomocně vyřešena. Pachatel je tak potrestán a řízení před správním soudem k tomu logiky směřovat nemůže, a proto nelze jeho význam ve smyslu kritéria podle § 31 odst. 3 písm. e/ OdpŠk minimalizovat tak, že je jedinou možnou formou odškodnění konstatování porušení práva ze strany státu.
Žalobkyně proto ze všech právě uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Otázka pod bodem 2/, zda lze k výsledku posuzovaného řízení přihlížet i za situace, kdy se nejednalo o trestní či přestupkové řízení, ale jen řízení o tzv. jiném správním deliktu, stejně jako navazující námitka o nemožnosti redukce významu předmětu posuzovaného řízení, když v trestním řízení je umožněno trestnímu soudu průtahy v řízení zohlednit v ukládaném trestu, což ovšem není případ přestupkového řízení (řízení o jiném správním deliktu), na které navazuje průtažný soudní přezkum, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého (byť až s časovým odstupem po rozhodnutí odvolacího soudu) v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023, který byl přijat ve věci týchž účastníků (mimochodem odškodňující řízení, týkající se jiného správního deliktu žalobkyně, souvisejícího rovněž s nakládání s odpady) dovolací soud dospěl s podrobnější argumentací k závěru, podle něhož „při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o správním deliktu, jež je řízením o „trestním obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je v rámci hodnocení kritéria významu předmětu tohoto řízení pro poškozeného namístě přihlédnout i k tomu, že poškozený, který byl shledán vinným ze spáchání správního deliktu, byl vědomým „hybatelem děje“, jenž si musel být vědom toho, že spácháním správního deliktu vnáší do svých poměrů nejistotu vztahující se k možnému budoucímu uložení sankce“. Z hlediska obecné možnosti aplikace závěrů judikatury dovolacího soudu o pachatelích úmyslných trestných činů, přestupků a jiných správních deliktů, se proto odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Tamtéž (v odstavci 35) Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud žalobkyně poukazovala na to, že redukovat význam předmětu posuzovaného řízení je vyloučeno rovněž z důvodu, že v trestním řízení je umožněno trestnímu soudu průtahy v řízení zohlednit v ukládaném trestu, což v posuzovaném řízení nelze, směšuje tak dvě odlišné formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a odst. 2 OdpŠk, které mohou vyloučit poskytnutí zadostiučinění v penězích, a to buď poskytnutí zadostiučinění „jinak“, kam spadá např. zohlednění délky řízení v uloženém trestu (srov. část V Stanoviska) nebo dostačující konstatování porušení práva.
13. Ohledně otázky 3/ dovolání, zda lze (v obecné rovině) na odškodnění právě a jen průtažného soudního řízení správního aplikovat judikaturu dovolacího soudu ke snížení významu předmětu průtažného řízení pro pachatele mající nepoctivý úmysl či pro pachatele úmyslných trestných činů, se odvolací soud rovněž od ustálené judikatury dovolacího sudu neodchýlil a dovolání tak nelze shledat podle § 237 o. s. ř. přípustným. Je totiž zcela nerozhodné, že řízení před správními soudy není řízením nalézacím, ale řízením přezkumným, neboť i v jeho průběhu je pro žalobce podávajícího správní žalobu tzv. „v sázce“, zda bude uznán vinným z přestupku či jiného správního deliktu a zda mu sankce (či pokuta) byla správním orgánem uložena v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud již ve Stanovisku konstatoval, že relevantním hlediskem pro posouzení přiměřenosti délky řízení (před správním orgánem a správním soudem) je tzv. globální, celkový, pohled na posuzované řízení, když do celkové délky řízení se započítávají i řízení o řádných a (některých) mimořádných opravných prostředcích, včetně dovolání, kasační stížnosti nebo ústavní stížnosti. Uvedené závěry se bez pochybností vztahují i na řízení o správní žalobě a kasační stížnosti, v nichž (zejména správní soudy) nemohou v zásadě přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu samy měnit a posuzují především jeho zákonnost.
I v jejich průběhu je stále pro poškozeného tzv. v sázce posouzení rozsahu jeho práv a povinností, o nichž rozhodl správní orgán (v projednávané věci konkrétně toho, zda se žalobkyně dopustila správního deliktu a zda jí byl po právu uložen zákonem předjímaný druh sankce), k tomu srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023.
14. Judikatura dovolacího soudu sice připouští, že se kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného může v jeho průběhu měnit, neboť význam předmětu řízení není neměnnou veličinou a v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení totiž nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014). Nejvyšší soud však ve své judikatuře nevychází z názoru formulovaného žalobkyní, že by se měl význam předmětu řízení měnit bez dalšího jen tím, zda je podán řádný či mimořádný opravný prostředek, nýbrž určující je, zda v dané fázi řízení došlo k takové kvalitativní či kvantitativní změně předmětu řízení, která má vliv na rozsah nebo existenci předpokládané nejistoty poškozeného ohledně jeho výsledku [typicky např. v případě uplatnění zásady zákazu reformatia in peius, projednání řádného či mimořádného opravného prostředku jen ve vztahu k části předmětu původního řízení, atp.], k tomu srov. rozsudek např. Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015. O žádný takový případ však podle výsledků dokazování (jimiž je Nejvyšší soud vázán) nešlo.
15. Ve zbývajícím rozsahu, tedy ve vztahu k otázce 1/ předestřené dovolatelkou však podané dovolání přípustné je, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu jak při řešení otázky, „zda lze na odškodnění průtažného soudního řízení správního (a z logiky věci i na odškodnění předcházejícího správního řízení) aplikovat judikaturu dovolacího soudu ke snížení významu předmětu průtažného řízení pro pachatele mající nepoctivý úmysl či pro pachatele úmyslných trestných činů“ a s tím související otázky, zda a za jakých podmínek lze přihlédnout k výsledku posuzovaného řízení, neboť odvolací soud se při jejich posouzení od judikatury dovolacího soudu vskutku odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání přípustně vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k daným otázkám nejen přípustné, ale též opodstatněné. Nejvyšší soud předesílá, že výhrady žalobkyně u otázky 1/ se vztahovaly sice jen k fázi řízení před správním soudem, je-li však na řízení před správním orgánem i správním soudem nahlíženo globálním pohledem jako na jediné řízení (působící svou nepřiměřenou délkou také jedinou újmu) – viz výše zmiňovaná judikatura, pak Nejvyšší soud žalobkyní zpochybněné právní posouzení vztáhl k posuzovanému řízení jako celku, tedy včítaje v to i správní řízení.
17. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal a žalobkyně jejich existenci v podaném dovolání neohlašovala.
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle § 31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. (odstavec 3)“.
20. Z právě citovaného § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že obecně v případě vzniku nemajetkové újmy je peněžní satisfakce poslední, tj. nejvyšší možnou, formou zadostiučinění, již lze poškozenému přiznat pouze tehdy, nelze-li vzniklou újmu odčinit jiným způsobem.
21. Nejvyšší soud však již ve, ve vztahu k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve zmiňovaném stanovisku uvedl: „Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“
22. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 Nejvyšší soud dále – v poměrech odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení – doplnil: „[V] obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné. Na druhou stranu samo trestní řízení není možné vnímat jako trest za spáchaný trestný čin, pakliže k jeho nadměrné délce není výslovně přihlédnuto při ukládání trestu (podle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku; srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck, Praha, 2009, str. 447 a 448). Proto i obžalovaní, kteří jsou nakonec shledáni vinnými ze spáchání určitého trestného činu, mají právo na to, aby jejich případ byl projednán a rozhodnut v přiměřené době (specificky § 2 odst. 4, věta druhá, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu), neboť nepřichází v úvahu, aby státní moc trestala – byť mimochodem – pachatele trestné činnosti jednak tím, že mu uloží trest podle příslušných trestněprávních předpisů, a jednak tím, že jeho případ bude projednáván po nepřiměřeně dlouhou dobu.“ K tomu je třeba doplnit, že není- li možné samo trestní řízení vnímat jako trest za spáchaný trestný čin, tím spíše nelze nepřiměřenou délku civilního řízení (řízení před správním orgánem a správním soudem) vnímat jako trest za protiprávní jednání účastníka řízení.
23. Právě uvedené závěry Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 4085/18, přičemž uzavřel: „Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“
24. Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené závěry představují výjimku ze základního pravidla, jež Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.“
25. Jde-li o výjimku z pravidla, pak je třeba výjimku vykládat spíše restriktivně nežli extenzivně. Extenzivní výklad by totiž mohl vést k závěru, dle nějž každý, jenž se dopustil porušení práva (např. i dlužník, jenž včas neuhradil svůj dluh) by se měl smířit nejen s tím, že může být proti němu vedeno soudní řízení, ale též s tím, že toto řízení může být nepřiměřeně dlouhé, přičemž vzniklá újma bude odčiněna nejvýše poskytnutím konstatování porušení práva. Takovýto paušální závěr však učinit nelze, neboť by vedl k praktickému vyloučení výše uvedeného základního pravidla.
26. V rozhodnutích Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností však bez dalšího není skutečnost, že se účastník průtažného řízení dopustil protiprávního jednání.
27. Odtud plyne, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení trestní, přestupkové nebo o jiném správním deliktu, je tak možno činit převážně jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného trestného činu (přestupku či správního deliktu). Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně připomenul výše nastíněné judikatorní závěry vážící se k úmyslné formě zavinění poškozeného (srov. odstavec 18 napadeného rozsudku), se již v poměrech jím projednávané věci podrobněji nezabýval hodnocením tzv. subjektivní stránky zjištěného protiprávního jednání žalobkyně při nakládání s odpady.
28. Je nepochybně pravdou, jak zdůrazňuje odvolací soud, že se žalobkyně profesně hlásí k odbornému výkonu nakládání s odpady a že zahájení a vedení přestupkového řízení si přivodila výhradně sama svým protiprávním jednáním, na jehož základě došlo k újmě na veřejně chráněných hodnotách, tj. ochraně životního prostředí a nakládáním s odpady v souladu s předepsanými pravidly odpadového hospodářství. Nicméně taková úvaha je vlastní drtivé většině trestních a přestupkových řízení, včetně řízení o jiném správním deliktu, v nichž byl obviněný (účastník řízení) shledán vinným; obdobně v občanském soudním řízení nastává pravidelně situace, v níž je řešen spor účastníků, kdy některý z nich ohrozil nebo porušil právo jiného. Řečeno jinak: nemají-li se stát výše (judikaturou) popsané výjimky pravidlem vytěsňujícím právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nelze při jejich aplikaci postupovat extenzivním způsobem a účinky oněch výjimečných případů rozšiřovat na všechna řízení, jež souvisí s (možnou) protiprávností jednání poškozeného.
29. Z výše uvedených důvodů lze mít právní posouzení odvolacího soudu k dovolací otázce 1/ za neúplné, a tudíž i nesprávné.
30. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nejvyšší soud je však samostatně neodmítal, ježto nákladový výrok sdílel pro svou akcesoritu osud výroku o věci samé.
31. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu z podnětu odvolání žalované přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a ve vztahu ke kritériu významu posuzovaného řízení pro poškozenou se zabýval především formou jejího zavinění ve vztahu k jednání, za nějž jí byla nakonec uložena sankce.
32. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu