USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872478, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 1800/9, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 124/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 35 Co 15/2025-139, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Zaplacení částky 134 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 9. 2023 do zaplacení se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena tím, že Katastrální úřad pro Liberecký kraj – Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou ve vkladovém řízení vedeném pod sp. zn. V-3753/2021-504 vymazal zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 53 000 000 bývalých rakouských šilinků (dále též jen „zástavní právo“), zapsané ve prospěch žalobkyně k pozemku p. č. st. 889, jehož součást je stavba čp. 3649, a k pozemkům p. č. 810/12 a p. č. 1848 v k. ú. Jablonecké Paseky ve vlastnictví M. K. (dále též jen „zástava“). Výmaz tohoto zástavního práva byl proveden na základě rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 C 281/2013-222, kterým bylo určeno, že zástavní právo neexistuje, přičemž žalobkyně nebyla účastnicí uvedeného soudního řízení, Katastrální úřad pro Liberecký kraj – Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou neprověřil, zda je tento rozsudek pro ni závazný a místo zamítnutí návrhu na vklad jej povolil. Žalovaná částka pak odpovídá částce 53 000 000 bývalých rakouských šilinků po přepočtu na české koruny.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 12 C 124/2024-113, zamítl žalobu o zaplacení částky 134 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 35 Co 15/2025-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byla žalobkyně v napadeném rozsudku poučena.
6. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jednak tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
8. Za této situace, kdy jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy že žalobkyni nevznikla žádná škoda (viz odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání první žalobkyní předložená otázka zpochybňující další z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta, tedy závěr o neexistenci odpovědnostního titulu a o tom, že za daných skutkových okolností může být odpovědnostním titulem jen nezákonné rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup správního orgánu. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, a dovolání žalobkyně tak není podle § 237 o. s. ř. v této části přípustné.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani druhá žalobkyní formulovaná otázka, zda je katastrální úřad povinen zkoumat, jestli rozhodnutí soudu, na jehož základě má být provedena změna zápisu v katastru nemovitostí, bylo vydáno vůči subjektu, jehož právo má být výmazem dotčeno, kterou považovala za otázku dovolacím soudem dosud výslovně neřešenou. Jak již bylo uvedeno, v daném případě dospěl odvolací soud k závěru o nedůvodnosti žaloby jednak z důvodu, že odstraněním zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí žalobkyni žádná škoda nevznikla, a dále pro to, že odpovědnostním titulem v daném případě může být pouze nezákonné rozhodnutí, neboť vkladové řízení bylo vydáním rozhodnutí zakončeno, a takový odpovědnostní titul dán není, poněvadž rozhodnutí o výmazu zástavního práva nebylo pro nezákonnost ani zrušeno, ani změněno (viz odstavce 16 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Výše vymezená otázka tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť na jejím zodpovězení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nepostavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Pokud pak jde o poslední otázku spočívající v namítaném nepřipuštění důkazů a porušení práva na spravedlivý proces, spatřovala žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud v rozporu s blíže neupřesněnou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu „formálně označil důkazy za ,nadbytečné?, aniž se zabýval jejich konkrétním obsahem a možným vlivem na skutkový základ“, čímž mínila jí označené důkazy, jimiž hodlala prokazovat existenci zástavním právem zajištěné pohledávky.
11. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Žalobkyně tudíž ve vztahu k této otázce řádně nevymezila přípustnost dovolání, neboť neuvedla, od jaké konkrétní judikatury Ústavního či Nejvyššího soudu se měl odvolací soud dle jejího názoru odchýlit.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 7. 10. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu