30 Cdo 1904/2025-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Z. F., zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 59 881 741 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 40/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. 18 Co 26/2025-240, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 45 C 40/2022-195, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2024, č. j. 45 C 40/2022-214, připustil změnu žaloby tak, že předmětem řízení je nadále požadavek žalobkyně vůči žalované na zaplacení částky 59 881 741 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56 337 174,51 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení (výrok I), řízení částečně zastavil co do částek 4 743 078,61 Kč, 3 600 Kč a 0,30 Kč, a to vždy spolu s úrokem z prodlení z těchto částek ve výši 8,05 % ročně od 11.
9. 2020 do zaplacení (výrok II), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 877 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 9. 2021 do zaplacení (výrok III), přičemž co do částky 59 004 241,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 9. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok V). Částečně tak vyhověl žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobkyně aktuálně domáhala zaplacení náhrady škody vyčíslené na částku 90 000 Kč, kterou vynaložila na svou obhajobu v souvislosti se svým trestním stíháním, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 1/2009, dále na částku 3 206 408 Kč připadající na ušlý výdělek žalobkyně za dobu tohoto jejího trestního stíhání a konečně na částku 56 585 333,1?0 Kč odpovídající škodě, jejíž vznik souvisel se zajištěním nemovité věci žalobkyně, resp. náhradní majetkové hodnoty představované vyplaceným pojistným plněním, k němuž v souvislosti s uvedeným trestním řízením došlo (tato částka přitom sestávala z částky 1 550 403,10 Kč připadající na snížení hodnoty zajištěných peněžních prostředků, z částky 52 191 300 Kč odpovídající ušlému zisku z pronájmu nemovitosti a z částky 2 843 630 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila zvýšené náklady na opravu předmětné nemovité věci).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku III částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 799 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 2. 9. 2021 do zaplacení, jinak tento rozsudek v uvedeném výroku a v zamítavém výroku IV jako věcně správný potvrdil
3. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
4. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
8. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2.
2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.
s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
9. Uvedeným požadavkům, jež jsou na dovolání kladeny, však žalobkyně zčásti nevyhověla. Ve vztahu k právní otázce týkající se identifikace odpovědnostního titulu (tj. zda jím mělo být nezákonné rozhodnutí či odvolacím soudem zjištěný nesprávný úřední postup v podobě nečinnosti soudu), které se žalobkyně věnuje v části III, bodech 1 až 10 dovolání, totiž žalobkyně v souvislosti s vymezením přípustnosti dovolání uvedla pouze tolik, že se odvolací soud měl při řešení dané právní otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz úvodní bod I dovolání), avšak již nespecifikovala, jakou konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která dle názoru žalobkyně zmíněnou otázku řeší, odvolací soud nerespektoval, když namísto toho pouze konstatovala, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud při svém rozhodování poukázal, na danou otázku nedopadají.
Obdobným nedostatkem pak podané dovolání trpí též v části týkající se otázky zákonnosti zajištění majetku žalobkyně v trestním řízení, jakož i otázky aplikace zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, neboť se zde žalobkyně (v části III, bodech 21 až 25 a 27 dovolání) rovněž omezila jen na pouhou kritiku právních závěrů odvolacího soudu, aniž by ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení těchto konkrétních otázek odchýlit, jakkoliv identifikovala.
V dotčených částech tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
10. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku III napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je podané dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Procesněprávní otázka týkající se dokazování před odvolacím soudem, v rámci níž žalobkyně namítá, že odvolací soud provedl důkaz, který nebyl navržen žádným z účastníků řízení, přičemž provedené důkazy navíc vybíral selektivně, čímž se měl současně odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně přehlíží, že odvolací soud nedoplňoval dokazování o důkaz, který by dosud nebyl v řízení před soudem prvního stupně proveden, nýbrž dokazování zopakoval, a to částí trestního spisu (v němž byly jím posléze hodnocené listiny obsaženy), z něhož vycházel již soud prvního stupně a jehož provedení k důkazu v řízení požadovala sama žalobkyně (jak patrno např. ze strany 9 její žaloby). Tímto postupem se tak odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud tato judikatura – reprezentovaná např. rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, nebo usnesením ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, uvádí, že je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud provedeny nebyly (jde-li o důkazy z pohledu ustanovení § 205a a § 211a přípustné). Za uvedeného stavu pak napadené rozhodnutí nemohlo k újmě dovolatelky vybočit ani z mantinelů vymezených ustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázce tvrzeného „selektivního“ výběru provedených důkazů, a to i proto, že v souladu s touto judikaturou z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vyplývá nejen zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř (přičemž hodnocení důkazů založené na dané zásadě nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 o. s. ř.) – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod č. 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
13. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka přiměřenosti délky zajištění majetku žalobkyně v trestním řízení, která byla podle názoru žalobkyně odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Ústavního soudu reprezentovanou jeho nálezem ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17, ze dne 9. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2350/24, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn III. ÚS 2351/24, pokud se odvolací soud touto otázkou nezabýval. Je tomu tak proto, že odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu, který byl předmětem odvolacího řízení, založil na tom, že nárok žalobkyně je v části odpovídající částce 4 991 237,50 Kč (připadající na část tvrzeného ušlého zisku z pronájmu nemovitosti), částce 1 550 403,10 Kč (na kterou žalobkyně vyčíslila snížení hodnoty zajištěných peněz), a částce 412 357 Kč (odpovídající části požadovaného ušlého výdělku) promlčen (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku), dále že ve vztahu k požadavku na zaplacení zbývající částky připadající na tvrzený ušlý výdělek žalobkyně ze zaměstnání nelze žalobě vyhovět z důvodu absence vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným postupem státního orgánu a vznikem této škody, neboť žalobkyně nebyla zaměstnaná z důvodů, které s jejím trestním stíháním nesouvisely (viz bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku), že vyhovění žalobě ve vztahu k částce 2 843 630 Kč nárokované v souvislosti s tvrzeným navýšením ceny oprav zajištěné nemovitosti v důsledku inflace brání skutečnost, podle níž žalobkyni v této části skutečná škoda prokazatelně nevznikla (viz bod 36 odůvodnění napadeného rozsudku), a konečně že příčinou vzniku zbývající škody, která připadala na ušlý zisk z pronájmu nemovitosti, nebylo její zajištění, nýbrž její požár, jakož i to, že žalobkyně sjednané nájemné po příslušném nájemci nevymáhala (viz bod 35 odůvodnění napadeného rozsudku).
Žádný z těchto závěrů totiž žalobkyně v dovolání relevantně (tedy postupem souladným s požadavky plynoucími z již zmíněného § 241a odst. 2 o. s. ř.) nezpochybnila. Za tohoto stavu však ani takové řešení, k němuž by měl dovolací soud ve vztahu ke shora vymezené otázce nezhodnocení přiměřenosti délky zajištění majetku žalobkyně dle jejího názoru dospět (což ostatně platí i pro možná řešení otázky totožnosti odpovědnostního titulu, kterou žalobkyně v dovolání nedostatečně vymezila – viz výše v části týkající se vad podaného dovolání), by se v poměrech žalobkyně nemohlo žádným způsobem pozitivně projevit, což přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. ve vztahu k této otázce vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. K údajným nedostatkům v odůvodnění napadeného rozsudku, pro něž toto rozhodnutí dle žalobkyně nevyhovuje požadavkům uvedeným v § 157 o. s. ř., čímž mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jakož i k namítané zmatečnosti a nepředvídatelnosti tohoto rozsudku a k tomu, že odvolací soud při provádění dokazování údajně neposkytl právnímu zástupci žalobkyně dostatečný prostor k vyjádření, čímž měl žalobkyni rovněž zkrátit na zmíněném právu a porušit tím i zásadu rovnosti účastníků řízení, by za situace, kdy žalobkyně v této souvislosti v dovolání žádnou právní otázku způsobem vyžadovaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila (chybí-li i zde řádná specifikace důvodu přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.), mohl dovolací soud přihlédnout pouze za podmínek upravených v § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zmíněná podmínka přípustnosti podaného dovolání (pro některou ze vznesených právních otázek) však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není. Nadto se námitka týkající se průběhu jednání před odvolacím soudem konaného dne 12. 2. 2025 míjí s tím, jak toto jednání ve skutečnosti proběhlo, neboť ze zvukového záznamu pořízeno z tohoto jednání se podává, že odvolací soud po zopakovaném dokazování právnímu zástupci žalobkyně poskytl dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřil, což tento zástupce též učinil, přičemž o poskytnutí delší lhůty k zaujetí svého stanoviska nežádal.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu