30 Cdo 2017/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci
žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) L. B., 2) S. B.,
zastoupeným JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních,
Hlavní 132, 3) O. V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se
sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, 4) T. J., a 5) Š. J., oběma zastoupeným JUDr.
Jiřím Bydžovským, advokátem se sídlem v Tachově, Nádražní 779, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn.
17 C 378/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze
dne 13. března 2013, č. j. 12 Co 25/2013-639, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 13. března 2013, č.j. 12 Co
25/2013-639, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze
dne 27. září 2012, č. j. 17 C 378/2006-605, zamítl žalobu na určení vlastnictví
v části, „kterou se žalobce domáhal určení,, že je spoluvlastníkem ve výši
jedné poloviny nemovitostí, a to domu č.p.146 na stavební parcele č. 713,
pozemku par. č.713 o výměře 218 m2, pozemku par. č. 530/7 o výměře 369 m2,
pozemku par. č. 530/10 o výměře 228 m2,a to dílu 1 o výměře 186 m2 a dílu 2 o
výměře 42 m2 v kat. území a obci V. H. ve vztahu k žalovaným 4) a 5),
spoluvlastníkem ve výši jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku par. č. 3155/2
o výměře 473 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L., vlastníkem nemovitostí, a to
domu č.p. 30 na stavební parcele č. 187/2 o výměře, pozemku parc. č.187/2 o
výměře 635 m2, pozemku par. č. 4718/2 o výměře 383 m2 v kat. území a obci S. V.
u pozemku parc. č.187/2 o výměře 635 m2 M. L. a vlastníkem pozemku par. č.
3554/4 o výměře 1982 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L. ve vztahu k
žalovanému 3)“ [výrok I.], a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II. a
III.]. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní žalovaný F. B. společně s
druhou žalovanou nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále již
„BSM“) v rozsudečném výroku uvedené nemovitosti, a to spoluvlastnický podíl ve
výši jedné poloviny nemovitostí - domu č.p.146 na stavební parcele č. 713,
pozemku par. č. 713 o výměře 218 m2, pozemku par. č. 530/7 o výměře 369 m2,
pozemku par. č. 530/10 o výměře 228 m2, a to dílu 1 o výměře 186 m2 a dílu 2 o
výměře 42 m2 v katastrálním území a obci V. H. ve vztahu k žalovaným 4) a 5),
na základě kupní smlouvy ze dne 5. června 1997, od prodávající N. M.. Na
základě dohody o vypořádání zaniklého BSM ze dne 5. června 1997 se stala
výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí žalovaná 2) v souladu s následným zápisem
v katastru nemovitostí. Mezi tím došlo rozhodnutím Krajského státního zástupce
v Plzni ze dne 1. února 1995, sp. zn. 2 KVZ 11/95, k zajištění celého majetku
F. B. a následně i k propadnutí jeho majetku. Bez ohledu na uvedené rozhodnutí
žalovaná 2) tyto nemovitosti převedla darovací smlouvou ze dne 27. července
2005 na svoji dceru N. Š., která následně uvedené nemovitosti prodala dne 21. ledna 2008 žalovaným 4) a 5). Za týchž okolností došlo i k prodeji kupní
smlouvou ze dne 7. září 2004 v rozsudečném výroku dále uvedených nemovitostí,
a to spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny nemovitostí – pozemku par. č. 3155/2 o výměře 473 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L., a vlastnictví domu
č.p. 30 na stavební parcele č. 187/2 o výměře 635 m2, pozemku parc. č.187/2 o
výměře 635 m2 a pozemku par. č. 4718/2 o výměře 383 m2, v kat. území a obci S. V. u M. L. a vlastnictví pozemku par. č. 3554 o výměře 1982 m2 v kat. území a
obci S. V. u M. L., žalovanému 3). Soud prvního stupně dovodil, že převod předmětného majetku na základě dohody o
vypořádání zaniklého BSM F. B. a žalované 2) S. B. ze dne 5. června 1997, je
absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 39 obč. zák., neboť k
uvedenému převodu došlo v rozporu s rozhodnutím orgánů činných v trestním,
které zajistily majetek F. B. a ohledně kterého následně bylo také vysloveno
jeho propadnutí. S odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, soud prvního
soudu vycházel ze závěru, že otázku platnosti nabytí předmětného majetku
žalovanými 3), 4) a 5) je třeba hodnotit na základě posouzení jejich dobré
víry. Na základě závěru, že jmenovaní při koupi předmětných nemovitostí byli v
dobré víře, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“)
v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně
správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. III.). Z odůvodnění potvrzujícího
rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že upřednostnil – s poukazem na nález
Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 - zásadu dobré
víry oproti zásadě ochrany vlastnictví původního vlastníka, byť dospěl k závěru
o absolutní neplatnosti právního úkonu převodu nemovitostí od nevlastníka.
Odvolací soud nezohlednil skutečnost, že Nejvyšší soud České republiky (dále
již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) po vydání citovaného nálezu Ústavního
soudu, zaujal zcela odlišné právní závěry, a potvrdil tak svou dosavadní
judikaturu o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka, nejde-li o zákonem
předvídané situace jako je např. vydržení, nabytí vlastnictví od nepravého
dědice apod. Dovolatel poté odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu,
např. na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, 31 Odo 1424/2006 (R
56/2010), 29 Cdo 2015/2011, 30 Cdo 1587/2011. Dovolatel současně namítal i
procesní pochybení soudu prvního stupně, týkající se nesprávného zjištění
skutkového stavu. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 4) a 5) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním
posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznili, že „v moderním občanském
zákoníku, což je nyní v platném z . č. 89/2012 Sb., platí obecná zásada, která
zakotvuje právní ochranu nabyvatele práva jsoucího v dobré víře. V tomto směru
se rozhodovací praxe soudu vrátila k principům zastávaných již za platnosti
obecného zákoníku občanského (viz cís. patent z 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s.,
ve znění novel.)“. Dále poukázali, že při právním posouzení otázky řešené
odvolacím soudem by se mělo přihlédnout rovněž k právní úpravě vyspělých
evropských států např. Německa, Rakouska, Holandska a dalších). Žalovaní 4) a
5) závěrem navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti
napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního
řádu účinném od 1. ledna 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je ve smyslu § 237
o. s. ř. přípustné a je opodstatněné.
Při posuzování dovolacího důvodu vychází dovolací soud z toho, jak jej
odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska zákonných
podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (jediný způsobilý) dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a
to v závěrech odvolacího soudu o tom, že při absolutní neplatnosti smlouvy o
převodu vlastnictví k nemovitostem se uplatní princip nabytí vlastnického práva
v dobré víře s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení uvedené otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výklad uvedené právní otázky se v judikatuře dovolacího soudu již ustálil. K
jejímu řešení se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 1. června 2011,
sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti dostupná na webových stránkách tohoto soudu http://nsoud.cz, zatímco
rovněž zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na
webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), ve kterém vyložil:
„Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že ,obecné soudy [musí] v důsledku dlouhodobé
nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře
jednajícím osobám', avšak , nosné důvody', z nichž by bylo možno dovozovat
relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený
právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby
,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení
věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o
možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru,
nabyvatele', tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134 obč. zák.),
vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává
zcela stranou institut držby ve smyslu § 129 a § 130 obč. zák., tzn. instituty,
jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro
vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí
věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních
otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt (mimo
institut vydržení příp. v situaci předvídané v § 486 obč. zák. - nabytí od
nepravého dědice) vlastnické právo k věci od nevlastníka." Pro úplnost lze
ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite
(jako správný) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li
smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B
(kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem
předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad
alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do vlastnictví subjektu C."
(uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní
rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2012, sp. zn.
30 Cdo 544/2012, jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz]. Dovolací soud opakovaně
zaujal právní názor, že „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu
vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v
dobré víře“ [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, uveřejněné v časopise Právní rozhledy 2011, číslo 3,
zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.“). Rovněž v rozsudku ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, Nejvyšší
soud k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, vyložil, že toto
rozhodnutí se „jeví jako odklon od dosavadní rozhodovací praxe (nejen)
Ústavního soudu, jež vycházela z premisy, že případy, kdy právní úprava
výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka, zasahují významným způsobem do
ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňují
před ním dobrou víru a jistotu účastníků právních vztahů, přičemž, koncepce
upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního
vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z
nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny)' (srov. výše citované nálezy Ústavního soudu, zejm. pak nález pléna sp. zn. Pl. ÚS
75/04). Nález sp. zn. II. ÚS 165/11 naopak dává přednost dobré víře nabyvatele
před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, a bez výslovné zákonné
úpravy (umožňující nabytí vlastnictví od nevlastníka) prolamuje obecně
přijímanou zásadu, podle které nikdo nemůže převést více práv, než má sám.“
V rozsudku ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, pak Nejvyšší soud
reagoval na rozhodovací praxi Ústavního soudu k dané materii následovně:
„Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne
13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho
již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že ‚v žádném
případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris alium transferre potest,
quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického
práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost
náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky (čímž vlastně
zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li
‚nabyvatel‘ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v
odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp.
citace
předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na
straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné ‚nosné důvody‘, z nichž by bylo
možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní)
praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i
kdyby ‚nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené
podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe
(zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna
2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost,
že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10
přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak
přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: ‚Co se týče uplatnění
principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz
na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006)…‘], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud
argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka
„nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a
přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné)
judikatury. Na tomto místě je pak více než vhodné citovat Ústavním soudem
vyslovený právní názor, který byl dovolacím soudem i v této věci reflektován:
‚Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné
právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance
povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své
podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů
demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního
rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje
pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla
přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura
překonána.1 Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy
pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat
ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj.
výlučně v nezbytných
případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s
důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být
přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní
rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06). Nejvyšší soud tedy konstatuje, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při
pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí,
která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně
kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva
k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné
hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž
by takovou situaci reglementoval. A poněvadž ani sám Ústavní soud v žádném ze
svých nálezů takovou aplikační možnost ve skutkově obdobných případech
nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný relevantní důvod měnit svůj ustálený a
dosud argumentačně nijak nevytěsněný právní závěr o nemožnosti nabytí
vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody. Z uvedeného právního závěru – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku –
odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
nevycházel. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení
věci; nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen
některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a),
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.