30 Cdo 2080/2024-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s.r.o., identifikační číslo osoby 01809326, se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 134 476 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 34/2023, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 11 Co 355/2023-123, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 134 476 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ohledně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2015 vedeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Odvolacím finančním ředitelstvím a navazujícího soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Af 49/2018. Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022, č. j. 1 Afs 242/2021-44, zamítnuta.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 63 C 34/2023-99, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala částky ve výši 134 476 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Určil, že celková doba řízení trvala 6 let, 11 měsíců a 25 dnů. Za počátek řízení označil okamžik zahájení první daňové kontroly ohledně zdaňovacího období prosinec 2014 až prosinec 2015 (k zahájení této daňové kontroly došlo dne 2. 3. 2015). Za okamžik skončení celého řízení označil den 27. 2. 2022, kdy nabylo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 24. 2. 2022, č. j. 1 Afs 242/2021-44, právní moci. Soud prvního stupně uzavřel, že dané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, zároveň však došel k závěru, že s ohledem na nepatrný význam, který pro žalobkyni toto řízení mělo, není namístě jí poskytnou další satisfakci nad rámec konstatování, které jí bylo poskytnuto v rámci řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 76 C 48/2022, na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2023, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, jakožto odvolacího soudu, ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 20 Co 125/2023. Nemajetková újma, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení byla již dostatečně saturována přiznaným konstatováním ve výše uvedeném (jiném) řízení. Poskytnutí další duplicitní satisfakce by tak nebylo namístě.
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že soud konstatuje, že „bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci a vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě“, potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky ve výši 134 476 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dal soudu prvního stupně za pravdu v tom, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vymezil rozdílně délku daného řízení. Za počátek řízení označil již okamžik podání daňového přiznání za měsíc listopad 2015, které žalobkyně učinila dne 28. 12. 2015, čímž bylo podle názoru odvolacího soudu zahájeno posuzované řízení. Za okamžik skončení posuzovaného řízení odvolací soud shodně označuje den právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu, tj. 27. 2. 2022. Celková doba posuzovaného řízení byla tedy dle odvolacího soudu 6 let a 3 měsíce. Odmítl však názor soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy byl již uspokojen a vypořádán konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě obsaženým v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2023, č. j. 76 C 48/2022-71. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž odvolací soud posoudil každé z jednotlivých zdaňovacích období za to které období samostatné, zahájené podáním příslušného daňového přiznání a vydáním unikátního daňového výměru. Lhostejno, že následně probíhala daňová kontrola společně a Odvolací finanční ředitelství o odvolání rozhodlo jedním rozhodnutím a dále bylo pokračováno v rámci jednoho soudního řízení. Uzavřel tedy, že je nezbytné poskytnou žalobkyni konstatování i v tomto řízení.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly jak žalobkyně, tak žalovaná včasná dovolaní.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a podaná dovolání odmítl.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání podaného žalobkyní.
9. Žalobkyní namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, podle kterých žalobkyně měla za cíl významně [v řádech miliónů Kč] zkrátit žalovanou na příjmech, vybíraných ve veřejném zájmu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Skutkové závěry soudu druhého stupně (převzatá od soudu prvního stupně) jsou v souladu se zjištěními, ke kterým došel Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 1 Afs 242/2021, stejně jako Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 9 Af 49/2018. Žalobkyni byla správcem daně vyměřena daňová povinnost na základě daňových kontrol, ze kterých vyšlo najevo, že část plnění (dřevěných palet) pocházející z Polska, které žalobkyně odebírala a dále prodávala svým odběratelům v tuzemsku, byla stižena podvodem na DPH, a u druhé části plnění, která končila u zákazníků žalobkyně v Rakousku a Německu, vyšlo najevo, že se místo plnění nacházelo v tuzemsku. Finanční orgány a posléze i správní soudy podrobně popsaly sofistikovanou činnost směřující ke zneužití karuselových obchodů a připomenuly, že někteří účastníci zjištěného daňového podvodu (stejně jako žalobkyně) byli založeni krátce před započetím obchodování, měli tzv. virtuální sídla a rovněž jejich další vzájemně provázaná a vysoce sofistikovaná činnost evidentně směřovala k bezdůvodnému nároku na odpočet DPH. [srov. bod 91 a násl. dříve zmiňovaného rozsudku Městského soudu v Praze a odst. 26 a násl. výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Dovolací důvod spojovaný s extrémním nesouladem skutkových zjištění ve vazbě na učiněné dokazování tak evidentně není naplněn.
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení, žalobkyně, že se soudy při hodnocení tzv. subjektivní stránky zjištěného protiprávního jednání odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu.
11. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, dovolací soud zdůraznil, že okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání, jež bylo v tomto řízení zjištěno, nevylučuje sama o sobě práva na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Tento závěr odůvodnil mimo jiné odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, v němž se konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, upozornil též na to, že v rámci civilního (nikoliv trestního) řízení nelze relevantně zjišťovat, zda se účastník dopustil či nedopustil trestného činu, ale jen dovozovat jeho případnou soukromoprávní odpovědnost. Nicméně (a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) konstatoval, že i v nepřiměřeně dlouhých řízeních, která s ohledem na svoji podstatu neskončí odsouzením účastníka pro trestný čin, lze s ohledem na výjimečné okolnosti případu učinit závěr, že postačí účastníku poskytnout pouze satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění.
Odvolací soud se tak (ve spektru jím učiněných skutkových zjištění) od uvedené ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uzavřel, že posuzované řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, a proto její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala výhradně v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným a ani jiné okolnosti věci o potřebě peněžitého zadostiučinění v daném případě nesvědčí (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2024, sp. zn. 30 Cdo 911/2024).
12. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované, která dovolání podala z důvodu, že podle ní napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, zda v případě, kdy bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování ve vztahu k jednomu ze souvisejících řízení (tzv. pilotním řízení), je namístě žaloby vztahující se k souvisejícím řízení zamítnout, neboť újma žalobkyně byla již zkonzumována přiznáním zadostiučinění v pilotním řízení, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
13. Výše uvedená otázka žalované však přípustnost dovolaní – v poměrech právě projednávané věci – nemůže založit, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně, který považoval za počátek předmětného řízení okamžik zahájení první daňové kontroly (dne 2. 3. 2015) odvolací soud vymezil počátek předmětného řízení již od okamžiku podání daňového přiznání za měsíc listopad 2015, tj. 28. 12. 2015. Žalovaná však tomuto právnímu posouzení odvolacího soudu v podaném dovolání nijak neoponovala a Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat dovolatelem nezpochybňovanými otázkami (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), jsa striktně vázán důvody podaného dovolání, a to i tehdy, je-li takové právní posouzení nesprávné (jako je tomu v projednávané věci, kde po vydání rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud dospěl k závěru právě opačnému, jež se shoduje s úvahami soudu prvního stupně v této věci – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023).
14. Nejvyšší soud k otázce zkonzumování zadostiučinění uvádí, že ačkoli při konstatování porušení práva není nutné vyjmenovávat odkazem na určení rozhodujících orgánů a jejich spisových značek všechna dílčí řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích projednávaných v posuzovaném řízení, mělo by být z výroku rozhodnutí soudu seznatelné, na co všechno se poskytnutý prostředek satisfakce vztahuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023). Ačkoli tedy žalobkyni bylo, rozsudkem obvodního soudu ze dne 26.
1. 2023, č. j. 76 C 48/2022-71, přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za daňové a navazující soudní řízení správní, a to ve vztahu ke zdaňovacímu období únor 2015, tak uvedené konstatování (při vázanosti dovolacího soudu úvahou soudu odvolacího o tom, že v řízení má být poskytnuto zadostiučinění již od okamžiku podání daňového přiznání žalobkyní), nemůže pojmově být vztaženo i k jiným řízením, která byla (na základě odlišných daňových přiznání) zahájena v jiném období, neboť se zmíněné konstatování / navíc učiněné ve formě rozsudku soudu/ vztahuje pouze a jenom ke zdaňovacímu období únor 2015.
Není možné toto konstatování bez dalšího rozšířit na všechna postupně posuzovaná řízení. Žalované jakožto ústřednímu orgánu samozřejmě ničeho nebrání (zejména ve fázi předběžného projednávání nároku) poskytnout zadostiučinění ve formě omluvy či konstatování porušení práva ve vztahu k více dílčím (či společně projednávaným) nárokům, avšak taková skutečnost musí z dané formy zadostiučinění jednoznačně vyplývat, což ovšem není případ právě projednávané věci, v níž je třeba (s ohledem na dovoláním nezpochybněný závěr odvolacího soudu o počátku řízení) na ně hledět jako na řízení samostatná, zahájená v různých okamžicích.
Pro osud daného sporu je s ohledem na řečené bez významu ryze akademické posouzení, zda by bylo možno přijmout pro žalovanou příznivější závěr za situace, kdyby se měla jednotlivá řízení (případně jediné řízení) hodnotit od totožného počátku spojeného /až/ se zahájením (společné) daňové kontroly.
15. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud obě dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu