30 Cdo 2091/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce TRANSEA spol. s.r.o., se sídlem Velká Bystřice, ČSA č.p. 1,
identifikační číslo organizace 14615266, právně zastoupené Mgr. Antonínem
Novákem, advokátem se sídlem Olomouc, Pavelčákova 6/11, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu v
Praze 2, pod sp. zn. 10 C 204/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. března 2013, č.j. 21 Co 30/2013 – 63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č.j. 21 Co 30/2013 –
63, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 15. října 2012 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 48.125,- Kč spolu
s 7,75 % úrokem z prodlení p.a. z této částky od 21. 10. 2011 do zaplacení, a
to do patnácti dnů od právní moci rozsudku a ve zbývající části, kterou se
žalobce domáhal zaplacení 51.875,- Kč zamítl (odst. II výroku soudu prvního
stupně). Současně soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení
(odst. III výroku soudu prvního stupně). Podle odůvodnění se žalobce domáhal
zaplacení částky 100.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení jako přiměřeného
zadostiučinění v souvislosti s tím, že v řízení vedeném před Okresním soudem v
Opavě, sp. zn. 11 C 84/2008 bylo porušeno jeho právo na vydání rozhodnutí v
přiměřené době, neboť řízení trvalo 7 let a 5 měsíců. Soud prvního stupně
konstatoval, že zde došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1
zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
„OdpŠk“), kdy při stanovení výměry odškodnění stanovil soud 15.000,- Kč za
první dva roky řízení a 15.000,- Kč za každý další rok a částkou 1.250,- Kč za
každý měsíc řízení. Soud prvního stupně tuto částku snížil o 20% z důvodu
složitosti věci, 10% z důvodu přispění žalobce k délce řízení a dalších 20% z
důvodu nižšího významu řízení pro žalobce. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. března 2013, č.j. 21 Co 30/2013 – 63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku pod bodem II a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III
rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval důvody pro snížení přiměřeného finančního
zadostiučinění za přiléhavé a přiměřené, a proto na ně ve stručnosti odkázal. Odvolací soud zdůraznil, že otázka posouzení věcné příslušnosti soudu prvního
stupně v řízení, kde mělo dojít k průtahům „nebyla nijak zřejmá, neboť na ni
nepoukázali ani právní zástupci účastníků“. Současně odvolací soud shledal za
oprávněné závěry o složitosti věci, o významu řízení pro žalobce a i o tom, že
se žalobce na délce řízení podílel. Proti tomuto rozsudku, do odstavce I výroku rozsudku odvolacího soudu,
podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále
jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel má za to, že soudy chybovaly v určení výše
peněžité náhrady za nemajetkovou újmu, když snížily základní částku o 20% z
důvodu složitosti řízení, s odůvodněním, že věc nebyla složitá, když
neobsahovala mezinárodní prvek, nebyla složitá z hlediska důkazního či obtížné
dosažitelnosti svědků, neboť kromě posouzení listinných důkazů byli vyslechnuti
dva svědkové a insolvenční správce.
Současně soudům vytýká pochybení, když
dovolateli přičetly na vrub nesprávný postup soudů a fakt, že nebyla včas
odhalena nesprávná věcná příslušnost soudu; dovolatel tak považuje za
nesprávné, že mu byla snižována náhrada za průtahy vzniklé na základě pochybení
soudu, který včas nepoznal svoji věcnou nepříslušnost s odkazem, že k tomu
přispěl sám dovolatel samotným podáním žaloby k tomuto soudu. Současně
nesouhlasí, že by pro něho mělo řízení malý význam, neboť pro malou společnost
je včasná platba stejně tak podstatná jako pro jednotlivce dávky v sociální
oblasti a má na něho i jeho zaměstnance další negativní dopady. Navrhnul proto,
aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, kdy uvedla, že právní závěry učiněné
odvolacím soudem považuje za správné a v souladu s právními předpisy. Žalovaná
nepovažuje dovolání žalobce za opodstatněné, a navrhla proto, aby dovolací soud
dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnul. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se dovolací soud zabýval jeho
přípustností.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Dovolatel přitom ve svém podání brojil proti tomu, že soudy nezohlednily význam
předmětu řízení, že řízení nebylo složité a že do celkově přiznané částky
nepromítly postup orgánu veřejné moci.
Dovolací soud konstatuje, že otázky týkající se zhodnocení kritérií
významu řízení pro dovolatele a složitosti věci odvolací soud posoudil v
souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č.
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.
Nicméně soudy do svých rozhodnutí řádně nepromítly kritérium, spočívající v
postupu orgánu veřejné moci podle ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk,
týkající se sporu o věcnou příslušnost a jeho vlivu na nepřiměřenou délku
řízení.
Nejvyšší soud k tomu již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009, uvedl, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné
moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v
řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Stejně je pak třeba hodnotit
kritérium postupu orgánu veřejné moci i při stanovení odpovídající výše
odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
3026/2009).
Soud je povinen kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky
řízení (§ 103 o. s. ř.), tj. včetně toho, zda řízení probíhá před soudem věcně
příslušným. Však v případě, je-li žaloba podána k věcně nepříslušnému soudu,
nelze státu přičítat k tíži z hlediska přiměřenosti celkové délky řízení dobu,
již si vyžádá rozhodování o tom, které soudy jsou k rozhodnutí věci věcně
příslušné, je-li tato doba sama o sobě přiměřená. Daná okolnost jde k tíži
žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4067/2010 či rozsudku ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011).
V přezkoumávané věci probíhalo řízení před věcně nepříslušnými soudy po nikoli
zanedbatelnou dobu (tj. v případě dovolatele od 7. 8. 2003 do 31. 3. 2008, tj.
přibližně čtyři a půl roku) a meritorní rozsudek byl Vrchním soudem v Olomouci
zrušen právě z důvodu věcné nepříslušnosti a pro nerespektování procesních
pravidel ze strany soudu. Nedostatek věcné příslušnosti tak byla jednou z
příčin celkové délky řízení, která je v důsledku tohoto nesprávného postupu
soudu nepřiměřená. Tato skutečnost však nebyla ve smyslu ustanovení § 31a odst.
3 písm. d) OdpŠk zohledněna při posouzení nároku žalobce na přiměřené
zadostiučinění, a tudíž je takové posouzení žalovaného nároku neúplné a
nesprávné.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné,
neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Ze shora uvedeného důvodu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu