30 Cdo 2137/2024-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci navrhovatele B. V., o nejasném podání, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 605/2023, o dovolání navrhovatele proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 2. 2024, č. j. 23 Nc 605/2023-44, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 27 Co 108/2024-57, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Berouně jako soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2024, č. j. 23 Nc 605/2023-44, kterým tento soud zastavil řízení o dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2023, č. j. 23 Co 127/2023-17 (výrok I usnesení odvolacího soudu). Zároveň s tím odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
2. Obě tato rozhodnutí navrhovatel napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. Co se týče dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu, pak navrhovatel při jeho podání nebyl zastoupen advokátem.
5. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odstavce 2 písm. a) tohoto ustanovení odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem, nebo osobou uvedenou v § 21, 21a, 21b, anebo v § 26a odst. 3, která má právnické vzdělání.
6. V souladu s § 241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.
7. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
8. Povinné zastoupení je tedy zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze o dovolání meritorně rozhodnout.
9. Jak již bylo uvedeno, dovolatel není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem, přičemž současně netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání. Přestože navrhovatel nebyl v souvislosti s nyní řešeným dovoláním soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na nedostatek dovolatelova zastoupení nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet žalob, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících též četná dovolání. Výsledkem tohoto jeho dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si dovolatel musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2237/2020, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3834/2020, ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2146/2020, ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2229/2020, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1816/2020, ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1711/2021, ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1932/2021, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 236/2023, nebo ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 547/2024).
10. Tento procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
11. Uvedený závěr nemůže zvrátit ani navrhovatelova nijak nezdůvodněná žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, jež byla zahrnuta do podaného dovolání a o níž soud prvního stupně nerozhodl. O obdobné žádosti navrhovatele, jež byla vznesena v souvislosti s dovoláním podaným proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2023, č. j. 23 Co 127/2023-17, již bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto, a to zamítavě (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2023, č. j 23 Nc 605/2023-22, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2023, č. j 23 Co 256/2023-34), přičemž se tak stalo s poukazem na zjevnou bezúspěšnost uplatňování práva z jeho strany. Vzhledem k tomu, že od vydání zmíněného rozhodnutí nedošlo v řízení v uvedeném směru k žádné změně, jakož i s přihlédnutím k tomu, že stejný navrhovatelův postup pravidelně provází i další četná řízení o jím podaných dovoláních, tedy nelze k opakované žádosti navrhovatele o ustanovení zástupce přihlédnout, a to v souladu s § 41 odst. 3 o. s. ř., neboť se za daných okolností jedná o zjevné zneužití tohoto procesního institutu, které dle § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1105/2022, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017).
12. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které dlouhodobě zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti, kdy opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020).
13. Dovolací soud tedy uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení dovolatele nejsou splněny podmínky ani pro pokračování v řízení o jeho dovolání směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu, a proto i v této části dovolací řízení podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
14. S ohledem na popsané závěry, jež dovolací soud vedly k zastavení dovolacího řízení, se tento soud již nezabýval návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.), který byl rovněž součástí navrhovatelova dovolání.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu