30 Cdo 2161/2023-166
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 197 316 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 119/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2023, č. j. 27 Co 331/2022-141,
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2023, č. j. 27 Co 331/2022-141, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 10. 2022, č. j. 6 C 119/2022-106, a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 197 316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 10. 2022 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o zástavním právu, které dle žalobce trvalo od 3. 7. 2014 do 22. 2. 2022, tedy 7 let a 7 měsíců. Zástavní právo bylo zřízeno k nemovitým věcem žalobce rozhodnutím Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště Ústí nad Orlicí, ze dne 3. 7. 2014, č. j. 1135009/14/2809-25200-60507, k zajištění daňové pohledávky s příslušenstvím z titulu daně z příjmu fyzických
osob za rok 2010. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil a podal odvolání i správní žalobu a až na základě rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 1. 2022, č. j. 574/22/5200-10422-711919, které bylo žalobci doručeno dne 23. 1. 2022, došlo k zániku zajištěné pohledávky a tím zaniklo i zástavní právo, o čemž vydal správce daně žalobci dne 22. 2. 2022 osvědčení. Žalobce tak žádal o zadostiučinění za újmu spočívající v existenci dle něj nedůvodného zástavního práva a namítal, že v řízení došlo k mimořádnému průtahu tím, že Odvolací finanční ředitelství nerespektovalo v daňovém řízení, v němž byla řešena otázka existence zajištěné daňové pohledávky, právní názor Nejvyššího správního soudu, a že zástavním právem postižený rodinný dům a dílna jsou jedinou významnější majetkovou hodnotou žalobce, který vyživuje dvě děti a příjmy má jen z invalidního důchodu. Situaci pak dramaticky zhoršilo vydání exekučního příkazu k prodeji těchto nemovitých věcí dne 3. 7. 2015.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 6 C 119/2022-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 197 316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 1. 2022 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 24 389,84 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Ohledně žalobce bylo vedeno daňové řízení před Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Ústí nad Orlicí. Daňová kontrola za rok 2010 byla zahájena dne 7. 8. 2012 a dne 12. 6. 2014 na základě ní vydal správce daně zprávu a dne 13. 6. 2014 dodatečný platební výměr, č. j. 1062878/14/2809-24801-609154, kterým žalobci doměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 2010 částkou 620 010 Kč a penále ve výši 124 002 Kč. Odvolání žalobce bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5.
5. 2015, č. j. 13874/15/5200-10424-709923. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, kterou však Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 Af 24/2015-116, zamítl. Tento rozsudek i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství však byly na základě kasační stížnosti žalobce zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 2 Afs 160/2016-38, a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 26.
4. 2018, č. j. 19540/18/5200-10424-709923, žalobci opětovně vyměřilo daň i penále ve stejné výši. Další správní žaloba žalobce byla opětovně zamítnuta rozsudkem Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2019, č. j. 52 Af 27/2018-53, jenž však byl i s novým rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 2 Afs 186/2019-30, a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení s tím, že Odvolací finanční ředitelství nerespektovalo závazný právní názor vyslovený v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Na to Odvolací finanční ředitelství věc projednalo opětovně a rozhodnutím ze dne 19. 1. 2022, č. j. 574/22/5200-10422-711919, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2022, doměřilo žalobci daň ve shodné výši, jak byla tvrzena v řádném daňovém přiznání, čímž zanikla pohledávka správce daně podle dodatečného platebního výměru ze dne 13. 6. 2014. V tomto rozsahu částečně zaniklo i zástavní právo zřízené rozhodnutím Finančního úřadu pro Pardubický kraj, Územní pracoviště Ústí nad Orlicí, ze dne 3. 7. 2014, č. j.
1135009/14/2809-25200-60507, k zajištění pohledávky žalované vůči žalobci jako daňovému subjektu podle dodatečného platebního výměru ze dne 13. 6. 2014 a dále k zajištění neuhrazených pohledávek na základě zajišťovacích příkazů k zajištění úhrady daně z přidané hodnoty. Odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, č. j. 6171/15/5100-41453-70661, které nabylo právní moci 2. 3. 2015. Dne 22. 2. 2022 správce daně žalobce o zániku zástavního práva vyrozuměl.
Správce daně vydal po zamítnutí žádosti žalobce o posečkání s úhradou daně z důvodu ohrožení výživy jeho a osob na něm závislých (dne 26. 6. 2014 žalobce utrpěl úraz po pádu ze střechy a v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu mu byl přiznán od 26. 5.
2015 invalidní důchod ve výši 9 413 Kč měsíčně, což byl jeho jediný zdroj příjmů) exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí žalobce v k. ú. XY k vymožení nedoplatku na dani mimo jiné i podle dodatečného platebního výměru ze dne 13. 6. 2014. Žalobce předběžně nárok na přiměřené zadostiučinění u žalované uplatnil, ta však jeho žádosti nevyhověla, což mu sdělila přípisem ze dne 18. 8. 2022.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že správní i soudní řízení je třeba posuzovat jako jeden celek a že újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se presumuje. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda daňové řízení, resp. délka řízení o zástavním právu, byla nepřiměřená a dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť řízení o zástavním právu bylo zahájeno vydáním rozhodnutí dne 3.
7. 2014, které nabylo právní moci po projednání odvolání proti němu dne 2. 3. 2015, ale tímto datem účinky tohoto řízení zcela nezanikly a zástavní právo trvalo až do doby, kdy správce daně oznámil žalobci zánik zástavního práva potvrzením finančního úřadu ze dne 22. 2. 2022, tedy po uplynutí 7 let a 7 měsíců. Tuto dobu tedy soud prvního stupně považoval za délku posuzovaného řízení. K této délce řízení žalobce nijak nepřispěl, daňové řízení ohledně daně z příjmů fyzických osob za rok 2010 bylo skončeno až opakovaným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství dne 19.
1. 2022, po celou dobu jeho vedení byly nemovité věci žalobce zatíženy zástavním právem, což představuje citelný zásah do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) s tím, že v projednávaném případě nebyla dle soudu prvního stupně naplněna důvodná obava o budoucí nedobytnost daně, ani obava týkajících se značných obtíží spojených s jejím výběrem. Soud prvního stupně tudíž dospěl k závěru, že důvody pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva ani exekučního příkazu nebyly dány, byť současně uvedl, že daňové řízení včetně daňové kontroly, tedy i rozhodování o vzniku zástavního práva, případně o exekuci, je legitimním zásahem do vlastnictví daňového subjektu, nicméně Listina garantuje právo na přiměřenou délku takového řízení.
Na uplatněný nárok aplikoval soud prvního stupně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a uzavřel, že stav nejistoty u žalobce trval 7 let a 7 měsíců. Rovněž zdůraznil, že nepřiměřená délka řízení byla pro žalobce hlubokým zásahem i s přihlédnutím k jeho osobním a majetkovým poměrům. Již vydáním exekučního příkazu v daňovém řízení tak žalobci vznikla reálná obava z hrozící vážné újmy.
Základní částku za rok řízení stanovil soud prvního stupně na 18 075 Kč s tím, že za první dva roky se jednalo o částku poloviční, neboť vyšel z ve Stanovisku uvedeného rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, které však zvýšil o součet inflací v letech 2012 až 2022, tj. o 20,5 % (dle výsledné částky za rok řízení zvyšoval soud prvního stupně částku 15 000 Kč; poznámka Nejvyššího soudu).
Výslednou základní částku za celou dobu řízení ve výši 117 450 Kč (což však stanovené délce řízení 7 let a 7 měsíců a základní částce 18 075 Kč neodpovídá; poznámka Nejvyššího soudu) pak soud prvního stupně zvýšil o 20 % z důvodu nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu správními orgány, čímž získal částku 140 940 Kč, kterou (tj. již takto navýšenou částku; poznámka Nejvyššího soudu) následně zvýšil o dalších 40 % z důvodu významu řízení pro žalobce, neboť zástavním právem byla postižena jeho vlastnická práva k nemovité věci, v níž se členy své rodiny bydlel, řízení pro něj tedy mělo existenční význam.
Tímto způsobem soud prvního stupně zcela převzal výpočet výše zadostiučinění (i s jeho výše uvedenými chybami) a jeho odůvodnění uvedené v žalobě a dospěl tak k žalované částce. Žalobě tudíž soud prvního stupně zcela vyhověl včetně úroků z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty 6 měsíců od uplatnění nárok na přiměřené zadostiučinění podle § 14 OdpŠk, tj. od 1. 10. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně.
5. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 27 Co 331/2022-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. K námitce žalované, že řízení o zástavním právu netrvalo sedm let a sedm měsíců, odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně ohledně nezaniknutí účinků řízení po jeho pravomocném skončení dne 2. 3. 2015 a citelnosti zásahu do života žalobce zřízením zástavního práva a doplnil, že pro žalobce byl zatěžující především výsledek řízení, tedy zřízení zástavního práva na jeho nemovitých věcech a v průběhu času se stupňující riziko jejich prodeje (vydání exekučního příkazu na ně dne 3. 7. 2015) bez ohledu na to, že k prodeji nakonec nedošlo. Rizika plynoucí z předmětného „řízení“ tak i dle odvolacího soudu pro žalobce pominula teprve zánikem zástavního práva, resp. vydáním potvrzení finančního úřadu ze dne 22. 2. 2022, tedy po uplynutí doby sedmi let a sedmi měsíců. Dále odvolací soud nesouhlasil s tím, že by pro vyhovění žalobě bylo nutné prokázat, že v řízení došlo k průtahům způsobeným správními orgány a s odkazem na § 13 odst. 1 OdpŠk uvedl, že dobu sedmi let a sedmi měsíců nelze považovat za lhůtu přiměřenou. Rovněž se ztotožnil s tím, že na správní (soudní) řízení o zástavním právu se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen „Úmluva“), neboť předmětem daného řízení bylo základní právo nebo svoboda, poněvadž jeho výsledek mohl zasáhnout podstatu či smysl těchto práv a svobod, resp. jím mohl být potenciálně jejich výkon omezen či jinak ovlivněn. Předmětným daňovým řízením – zřízením zástavního práva na nemovitých věcech žalobce – pak bylo masivně a intenzivně zasáhnuto do vlastnického práva žalobce. Za překážku přiznání nároku na náhradu nákladů řízení dle § 142a odst. 1 občanského soudního řádu pak odvolací soud nepovažoval to, že žalobce prakticky současně s žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění vůči žalované podal i žalobu v této věci, neboť žalovaná se žalobou nesouhlasila a žalobci neplnila. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, a to v obou jeho výrocích, včasným dovoláním.
8. Žalovaná v dovolání vymezila dvě dle ní dosud neřešené právní otázky, a to otázku posouzení délky řízení o zástavním právu a jejího vlivu na výši přiměřeného zadostiučinění a dále otázku vztahující se k povinnosti žalované uhradit žalobci náhradu nákladů řízení.
9. V první řadě dle žalované odvolací soud pochybil při právním posouzení otázky délky trvání řízení ve věci zástavního práva, neboť do ní započítal jak samotné řízení o zřízení zástavního práva, tak i trvání účinků zřízeného zástavního práva, což není dle žalované možné pro účely posouzení nepřiměřené délky řízení považovat za řízení jediné, byť jsou tyto nároky provázány věcně i časově. Žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení o zástavním právu, které mělo dle jeho názoru trvat od 3. 7. 2014 do 22. 2. 2022. Ačkoliv se žalovaná ztotožnila s tím, že řízení o zástavním právu bylo zahájeno vydáním rozhodnutí o jeho zřízení dne 3. 7. 2014, zásadně nesouhlasila se závěrem, že by skončilo až 22. 2. 2022, neboť bylo ukončeno již dne 2. 3. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Potvrzení správce daně o částečném zániku zástavního práva ze dne 22. 2. 2022 pak mělo jen deklaratorní charakter a na již pravomocně ukončené řízení o zřízení zástavního práva nemělo vliv. Délku řízení o zřízení zástavního práva (9 měsíců) pak dle žalované nelze považovat za nepřiměřenou. Odvolacím soudem uváděných 7 let a 7 měsíců neprobíhalo řízení o zřízení zástavního práva, ale po tuto dobu trvalo zástavní právo zřízené za účelem zajištění pohledávky ve výši stanovené zajišťovacím příkazem a plnilo výhradně funkci zajišťovacího instrumentu, který výkon vlastnických práv žalobcem nijak neomezoval. Soud prvního stupně tudíž jednal o zadostiučinění nejenom za část procesu „řízení o zřízení zástavního práva“, ale za celou existenci zástavy (zástavního práva), čímž došlo i k nesprávnému posouzení výše přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pak nesprávně zhodnotil to, že soud prvního stupně přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění za období delší, než v žalobě požadoval. Bylo totiž povinností žalobce svůj požadavek vymezit nejenom zcela přesným začátkem a koncem období, ale především precizně specifikovat povahu a obsah řízení, za které požaduje přiznat zadostiučinění.
10. Druhá námitka žalované směřovala do rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti žalovaná namítala, že Ministerstvu financí byla žádost o předběžné projednání nároku doručena dne 31. 3. 2022 a žalobu v této věci žalobce podal již dne 1. 4. 2022, ačkoliv předběžné uplatnění nároku je podmínkou jeho uplatnění u soudu a žalovaná má na jeho případnou úhradu 6 měsíců. Žalobce rovněž nesplnil podmínku § 142a občanského soudního řádu, aby zaslal žalované výzvu k plnění 7 dnů před podáním žaloby, kterou v materiálním smyslu představuje dle žalované žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění. Tento postup považovala žalovaná za možný účelový pokus získat s ohledem na znění § 31 odst. 4 OdpŠk náklady řízení alespoň za podání žaloby a namítala, že dle § 142a občanského soudního řádu žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá.
11. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud žalobu zamítl nebo oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že je navrhl odmítnout pro nepřípustnost, neboť první dovolací otázka je částečně námitkou proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení, a ve zbytku se námitky žalované míjí s právním posouzení věci odvolacím soudem. Dle Stanoviska bylo úkolem obecných soudů určit, od kdy do kdy trvala nejistota žalobce, což učinily. Ohledně druhé dovolací otázky je pak dovolání nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a i v případě objektivní přípustnosti dovolání v tomto rozsahu by dovolání bylo nedůvodné, neboť odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání je podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalované není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z tohoto důvodu se dovolací soud nemohl zabývat druhou žalovanou předloženou dovolací otázkou, která se týkala rozhodnutí o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
18. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, se pak Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky vymezení délky posuzovaného řízení, resp. stanovení jeho konce (první otázka), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
22. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
23. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
24. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V Stanoviska) dospěl k závěru, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.
25. Pokud jde o skončení řízení, uzavřel Nejvyšší soud, že konečným okamžikem řízení je nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno s tím, že do doby řízení je nutno započítat i případné řízení o dovolání, kasační stížnosti či ústavní stížnosti, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. část III Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Současně však Nejvyšší soud dovodil, že ve výjimečných případech nemusí okamžik skončení řízení nastat až nabytím právní moci posledního rozhodnutí, jímž se posuzované řízení končí ve vztahu k jinému účastníku, nýbrž již okamžikem právní moci rozhodnutí, jehož vydání (objektivně) ukončilo nejistotu poškozeného ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3968/2015).
26. V posuzovaném případě odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) postavil svůj závěr o tom, že posuzované řízení (které ztotožnil pouze s řízením týkajícím se zřízení zástavního práva) skončilo až dne 22. 2. 2022, nikoliv již pravomocným skončením řízení dne 2. 3. 2015, neboť účinky tohoto řízení jeho pravomocným ukončením neskončily a pro žalobce byl zatěžující především výsledek řízení, tedy zřízení zástavního práva na jeho nemovitých věcech a v průběhu času se stupňující riziko jejich prodeje, což pominulo teprve až (částečným) zánikem zástavního práva potvrzeným správcem daně dne 22. 2. 2022. Tento závěr odvolacího soudu však v rozporu s výše uvedenými judikatorními závěry směšuje případnou nemajetkovou újmu žalobce spočívající v jeho nejistotě ohledně výsledku řízení, do níž by byl uveden a udržován v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, jež se presumuje a nárok na zadostiučinění za ni se posuzuje dle § 31a OdpŠk v intencích formulovaných ve Stanovisku, a jeho případnou nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě, zda dojde ke zpeněžení zástavy či nikoliv. Řízení o zřízení zástavního práva pravomocně skončilo dne 2. 3. 2015, a tímto dnem tudíž byla ukončena nejistota žalobce ohledně jeho výsledku. Po tomto datu, které představuje dle výše uvedené judikatury nejzazší okamžik ukončení řízení vztahujícího se k zástavnímu právu samotnému, tedy již nejde o nejistotu žalobce ve vztahu k výsledku takového řízení, ale o nejistotu ve vztahu k tomu, zda bude zástavní právo realizováno, případně nejistotu ohledně výsledku daňového řízení jako takového, v jehož rámci ke zřízení zástavního práva došlo (takovými nároky se však odvolací soud a před ním soud prvního stupně nezabýval). Právní posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.
27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad sice žalovaná přímo netvrdila, ale z obsahu spisu se podává, že žalobce v žalobě uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou „řízení o zástavním právu“, jež časově vymezil dnem 3.
7. 2014 (vydání usnesení o zřízení zástavního práva) a dnem 22. 2. 2022 [potvrzení správce daně o (částečném) zániku zástavního práva] s tím, že žádal odškodnit újmu spočívající v existenci dle něj „nedůvodného zástavního práva“. Z tohoto vymezení však není patrné, jaký nárok má být v řízení projednán a zda se jedná pouze o nárok jeden nebo o více nároků, u nichž pak ale není vymezeno, jakou konkrétní částku ze žalovaných 197 316 Kč žalobce z titulu každého z nich požaduje. Žalobce totiž v žalobě smísil dva v úvahu připadající nároky, a to jednak nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, která dle výše uvedené judikatury spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku takového řízení, a jednak nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v (samotné) existenci dle žalobce nedůvodně zřízeného zástavního práva, tedy dva nároky založené na zcela odlišném druhu újmy, jíž mají odškodnit.
Navíc ze žalobních tvrzení není zcela zřejmé, zda se má nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jež lze požadovat i jen za určitou část řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2023), vztahovat k daňovému řízení jako celku, v jehož rámci došlo ke zřízení zástavního práva (tedy od 3. 7. 2014 do skončení daňového řízení), neboť např. důvod pro zvýšení zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci (nerespektování právního názoru Nejvyššího správního soudu) se netýkal části řízení ohledně zástavního práva, ale přezkoumávání existence jím zajištěné daňové pohledávky, nebo čistě jen k úseku, v němž bylo rozhodováno o zřízení zástavního práva (tj. od 3.
7. 2014 do 2. 3. 2015) a další období je pak již vztahováno k újmě spočívající v (samotné) existenci zástavního práva. Tento nedostatek, který představuje vadu žaloby bránící jejímu projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22.
11. 2018, sp. zn. II. ÚS 3245/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003), však soud prvního stupně postupem dle § 43 o. s. ř. neodstranil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, čímž oba soudy řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn.
28. Nejvyšší soud rovněž nepřehlédl, že výrok I rozsudku soudu prvního stupně obsahuje zjevnou nesprávnost v datu, od něhož byl žalobci přiznán úrok z prodlení, neboť v tomto výroku je uvedeno datum 1. 1. 2022, ačkoliv dle odůvodnění je zřejmé, že žalobci byl úrok z prodlení přiznán až od 1. 10. 2022 (viz odstavec 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jak též v žalobě požadoval, přičemž ani tuto vadu odvolací soud neodhalil. Nicméně s ohledem na výsledek dovolacího řízení (zrušení obou rozsudků) byla tato zjevná nesprávnost odstraněna.
29. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl
potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a to v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba odstranit vady žaloby a příp. zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně jak ve výroku I, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
30. Při novém projednání věci soud prvního stupně v první řadě vyzve žalobce k odstranění výše uvedených vad žaloby dle § 43 o. s. ř. s tím, že bude na žalobci, aby vyjasnil, jaký nárok či nároky žalobou uplatňuje, a v případě uplatnění více nároku určil, jaká část z celkové žalované částky na jednotlivé nároky připadá. Po odstranění vad žaloby a případném zopakování či doplnění dokazování soud prvního stupně uplatněný nárok či nároky nově posoudí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž neopomene, že dle Stanoviska a na něj navazující judikatury Nejvyššího soudu lze posuzovat pouze nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nikoliv nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v (samotné) existenci zástavního práva, při jehož posouzení bude nutno zkoumat existenci odpovědnostního titulu (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup), existenci újmy a příčinné souvislosti mezi nimi. Při posuzování (případného) nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se pak soud prvního stupně vyvaruje mechanického převzetí žalobcových závěrů a výpočtů obsažených v žalobě a v souladu se Stanoviskem a na něj navazující judikaturou Nejvyššího soudu se bude při posuzování přiměřenosti délky řízení, jakož i při stanovení formy a výše zadostiučinění řádně zabývat všemi kritérii dle § 31a odst. 3 OdpŠk.
31. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu