ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci
žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze
1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C
114/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
2. 2016, č. j. 64 Co 345/2015-105, t a k t o:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co
345/2015-105, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výrocích I., III. a IV.
ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č. j. 64 Co
345/2015-105, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, se mění jen tak, že mění
rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci
rozsudku se písemně omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední
osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:
„Omluva P. P.:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou
újmu, která Vám vznikla v důsledku porušení Vašich základních práv a svobod při
výkonu veřejné moci tím, že:
nadbytečným spoutáním Vaší osoby jako zadržené Policií ČR v nočních hodinách
dne 8. 3. 2013, aniž by pro toto opatření byly dány materiální důvody, byla
porušena Vaše základní práva na legalitu při výkonu státní moci, osobní
nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená článkem 2 odst.
2, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 1, 2 a 3 a článkem 10 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod“;
jinak se dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, č.
j. 64 Co 345/2015-105, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C 114/2014-81, zamítá.
1. Žalobce se žalobou domáhá po žalované, aby bylo konstatováno, že:
[n]epřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti žalobci u Obvodního
ředitelství Policie ČR Praha II, služby kriminální a vyšetřování pod sp. zn. OR
II-4197/TČ-2008 a u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. 2
ZT 188/2008, a tím, že nebyla neprodleně vyřízena žádost žalobce o přezkoumání
postupu policejního orgánu ze dne 10. 12. 2012, bylo porušeno základní právo
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené
článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
[v]ydáním nedůvodného a nijak neodůvodněného souhlasu se zadržením žalobce,
který vydal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 dne
21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88 a zadržením žalobce Policií ČR v nočních
hodinách dne 8. 3. 2013, následnou osobní prohlídkou žalobce a nadbytečným
spoutáním zadrženého žalobce, aniž by pro tato opatření byly dány materiální
důvody a aniž by byl žalobce napřed řádně předvolán k úkonům trestního řízení,
byla porušena základní práva žalobce na legalitu při výkonu státní moci, osobní
nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 1, 2 a 3 a článkem 10 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod,
[o]mezováním osobní svobody žalobce hlídkou Policie ČR při silniční kontrole
následující po propuštění žalobce ze zadržení dne 8. 3. 2013, odůvodněným tím,
že žalobce je stále uveden v policejní databázi hledaných osob, byla porušena
základní práva žalobce na osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a ochranu
osobních údajů, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem, článkem
8 odst. 1 a 3 a článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod;
aby byla žalované uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku se
písemně omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou
podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:
„Omluva P. P.:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nemajetkovou
újmu, která Vám vznikla v důsledku porušení Vašich základních práv a svobod při
výkonu veřejné moci tím, že:
nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti Vám u Obvodního ředitelství
Policie ČR Praha II, služby kriminální a vyšetřování pod sp. zn. OR
II-4197/TČ-2008 a u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. 2
ZT 188/2008, a tím, že nebyla neprodleně vyřízena Vaše žádost o přezkoumání
postupu policejního orgánu ze dne 10. 12. 2012, bylo porušeno Vaše základní
právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené
článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod;
vydáním nedůvodného a nijak neodůvodněného souhlasu s Vašim zadržením, který
vydal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 dne 21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88 a Vašim zadržením Policií ČR v nočních hodinách
dne 8. 3.
2013, následnou Vaší osobní prohlídkou a Vašim nadbytečným spoutáním
jako zadržené osoby, aniž by pro tato opatření byly dány materiální důvody a
aniž by jste byl napřed řádně předvolán k úkonům trestního řízení, byla
porušena Vaše základní práva na legalitu při výkonu státní moci, osobní
nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem 8 odst. 1, 2 a 3 a článkem 10 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod;
omezováním Vaší osobní svobody hlídkou Policie ČR při silniční kontrole
následující po Vašem propuštění ze zadržení dne 8. 3. 2013, odůvodněným tím, že
jste stále uveden v policejní databázi hledaných osob, byla porušena Vaše
základní práva na osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a ochranu osobních
údajů, zaručená článkem 2 odst. 2, článkem 7 odst. 1, článkem, článkem 8 odst. 1 a 3 a článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“;
a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy
ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 9. 2. 2014 do
zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Uvedených nároků se žalobce domáhá s odůvodněním, že dne 7. 7. 2007 a
dne 15. 12. 2010 byl ve Velké Británii vyslechnut britskou policií, která ho
informovala, že je proti němu v České republice vedeno vyšetřování pro trestný
čin zanedbání povinné výživy k jeho dětem, nicméně mu nebylo doručeno písemně
vyhotovené usnesení o zahájení trestního stíhání. S britskou policií
komunikoval, kontaktu s ní ani provedení výslechu se žalobce nebránil. Dne 8.
3. 2013 v 0:20 hodin byl žalobce zadržen na letišti v Praze na základě souhlasu
k zadržení vydaného Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5 dne 21. 7.
2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88, který neobsahuje žádné odůvodnění. Žalobce byl
podroben osobní prohlídce, umístněn do policejní cely a poté převezen k
policejnímu komisaři SKPV Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II v Praze 5,
který žalobci předal dvě usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, datovaná k 28.
5. 2008 a 5. 3. 2013. Žalobce toho dne odmítl k věci vypovídat a byl z budovy
policie propuštěn. Cestou z policejní stanice byl vůz řízený žalobcovým synem
zastaven hlídkou policie, která řidiče podrobila dechové zkoušce a vyzvala
žalobce k předložení občanského průkazu. Policista poté žalobci sdělil, že je v
databázi hledaných osob, a že bude zadržen a odvezen na služebnu. Žalobce se
snažil situaci vysvětlit, což se mu podařilo, až když telefonicky kontaktoval
vyšetřovatele, který jej po výslechu propustil, a předal telefon policistovi
provádějícímu hlídku. Policejní kontrola byla následně skončena. Žalobce vnímá
tyto přibližně šest hodin trvající události jako šokující a ponižující a
neshledává k uvedenému postupu policie příčinu na své straně.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 C
114/2014-81, rozhodl tak, že žalobu, aby bylo konstatováno porušení práva (ve
znění výše uvedeném), zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl
žalobu, aby byla žalované uložena povinnost do 15 dnů písemně se žalobci
omluvit doporučeným, datovaným oprávněnou osobou podepsaným a otiskem úředního
razítka opatřeným dopisem (ve znění výše uvedeném) (výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení v
zákonné výši jdoucím od 9. 2. 2014 do zaplacení (výrok III. rozsudku soudu
prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).
4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 2. 2016,
č. j. 64 Co 345/2015-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Obvodní soud pro Prahu 5 učinil skutková zjištění, že Policie ČR
zahájila dne 10. 8. 2006 úkony trestního řízení ve věci zanedbání povinné
výživy žalobcem. Dne 7. 7. 2007 byl proveden výslech žalobce dožádaným
policejním orgánem v T. V.. Žalobce vypověděl, že výživné neplatil od ledna
2005 a že je přestal platit po dohodě s bývalou manželkou. Jeho příjmy mu
neumožňovaly výživné platit. Dne 26. 5. 2008 Policie ČR vydala usnesení o
zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin zanedbání povinné výživy
podle § 213 odst. 1 trestního zákona. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 3. 2013. Dne 21. 7. 2009 vydal státní zástupce předchozí souhlas se zadržením
žalobce podle § 76 odst. 1 trestního řádu ve věci zanedbávání povinné výživy,
když byl dán vazební důvod ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Dne 15. 12. 2010 žalobce před dožádaným policejním orgánem v T. V. vypověděl, že vyživovací
povinnost neplní od ledna 2005. Jeho finanční situace mu nedovoluje platit
výživné v plné výši a jeho bývalá manželka nechtěla přistoupit na snížení
výživného. V době výslechu platil 180 ?, více nemohl. Dne 4. 12. 2012 Policie
ČR kontaktovala žalobce e-mailem a oznámila mu, že je proti němu vedeno trestní
řízení ve věci neplacení výživného na nezletilé děti, že ve věci proběhl jeho
výslech před dožádanými orgány, avšak policii se nevrátil doklad o doručení
usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce byl proto požádán o podpis
zaslaného usnesení s datem, kdy proběhl jeho výslech a kdy mu mělo být usnesení
doručeno. Dne 11. 12. 2012 žalobce potvrdil převzetí emailu s přílohou – textem
usnesení ze dne 26. 5. 2008, jenž je bez podpisu a úředního razítka, a uvedl,
že nemůže potvrdit převzetí něčeho, co neobdržel, a že podrobné vysvětlení
zasílá v dopise. Dne 12. 12. 2012 Policie ČR sdělila žalobci, že se omlouvá za
doručení usnesení bez podpisu a razítka, nicméně že toto usnesení, podepsané a
s razítkem, již měl dostat dne 15. 12. 2010 v Anglii při výslechu. Pokud k tomu
nedošlo, nebylo trestní stíhání zahájeno, pokud ano, neobdržela policie doklad
o doručení, jak psala v minulém dopise. Dále bylo žalobci sděleno, že pokud
nepřevzal usnesení podle § 160 odst. 1 trestního řádu, nemohl být ani
vyslechnut, a tudíž se bude muset celá záležitost opakovat. Žalobce byl opět
vyzván ke sdělení, zda předmětné usnesení při výslechu dne 15. 12. 2010
převzal, a pokud ano, zda podepsal doklad o jeho doručení. Dne 17. 12. 2012
žalobce sdělil, že se k otázce doručení či nedoručení usnesení vyjádřil v
dopise ze dne 10. 12. 2013 (pozn. správně zřejmě 10. 12. 2012) a zopakoval, že
žádné usnesení nedostal ani si nevybavoval, že by mu nějaké usnesení bylo
ukázáno. Dne 5. 3. 2013 vydala Policie ČR usnesení o zahájení trestního stíhání
pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 3. 2013. Žalovanému (pozn. zřejmě
žalobci) v souvislosti s jeho tíživou životní situací vznikl dluh na výživném k
nezletilým. Do dubna 2013 činil dluh na výživném částku 703 255 Kč. Dne 1. 7.
2013 státní zástupce podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 obžalobu na žalobce
pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku,
když v období od 1. 5. 2005 až do července 2010 úmyslně neplnil svoji
vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Obvodní soud pro Prahu 5 dne 19. 7. 2013 vydal trestní příkaz, kterým byl žalobce odsouzen nepodmíněně za přečin
podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 5. 8. 2013 K. P. potvrdila, že
žalobce na výživném uhradil celkem 565 368 Kč, a tedy že dlužné výživné za
rozhodné období bylo uhrazeno. Dne 8. 8. 2013 žalobce požádal o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu. Dne 27. 8. 2013 byl žalobce zproštěn obžaloby pro přečin
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, neboť
trestnost činu zanikla. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 8. 2013. Žalovaná
žalobci sdělila, že po prostudování policejního spisu neshledala průtahy v
řízení, když to od sdělení obvinění až do pravomocného skončení věci trvalo
necelých šest měsíců. Zadostiučinění tedy žalobci nepřiznala. Odpověď byla
žalobci doručena 21. 1. 2014. M. P., syn žalobce, čekal dne 7. 3. 2013 na
letišti na žalobce, který měl přiletět ve 23:55 hod. Asi po půl hodině mu
žalobce telefonoval, že je nějaký problém, a aby se dostavil k pasové kontrole,
kde převzal žalobcova zavazadla. O tom, že byl žalobce zadržen, měl informovat
jeho družku a pana Š.. Kolem 3:00 hodin 8. 3. 2013 mu žalobce volal, aby jej
vyzvedl na policii v Praze 5, Nádražní ulici, což učinil a odvezl žalobce domů. Cestou, po ujetí asi jednoho kilometru, je zastavila policejní hlídka, která
chtěla vidět doklady řidiče a vozidla. Na otázku, odkud jedou, jim M. P. sdělil, že od policie. Policisté požádali o doklady i žalobce a následně mu
sdělili, že je hledanou osobou a musí jet s nimi. Žalobce zatelefonoval
vyšetřovateli, u kterého byl, a telefon předal policistovi. Po vysvětlení
situace mu policista sdělil, že dokud je v databázi, může se mu to stát
opětovně. Policisté se chovali korektně, normálně. Žalobce po tom všem vypadal
jako hromádka neštěstí a kouřil jednu cigaretu za druhou. V takovém stavu jej
M. P. nikdy neviděl. Asi 8 let bere antidepresiva. Dne 8. 3. 2013 měli odjet na
Moravu na rodinnou oslavu. Spali asi 2 hodiny a žalobce nebyl schopen řídit. Na
oslavě se držel v ústraní, s nikým se nebavil a až později řekl ostatním, co se
stalo. Po uvedených událostech se chování jeho otce nezměnilo, ale při příletu
do ČR má strach, zda se zase něco nestane. Soud rovněž ve stručnosti uvedl, co
vypověděla K. P. dne 24. 8. 2006, 29. 1. 2008, 1. 4. 2008 a 19. 6. 2012 ohledně
(ne)placení výživného žalobcem, výše dluhu žalobce na výživném a domluvě se
žalobcem na placení výživného.
6. K tvrzené nepřiměřené délce trestního řízení soud prvního stupně
uvedl, že orgány činné v trestním řízení úkony trestního řízení zahájily řádně
dne 10. 8. 2006. Na základě prvého výslechu žalobce dožádaným subjektem orgány
činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jsou splněny předpoklady pro
zahájení trestního stíhání, a proto bylo dne 26. 5. 2008 vydáno usnesení o
zahájení trestního stíhání, jež mělo být žalobci doručeno dožádaným orgánem v
Británii a současně žalobce měl být ve věci vyslechnut jako obviněný. Dožádaný
orgán žalobce vyslechl, nicméně usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci
nedoručil. K zahájení trestního stíhání došlo až 8. 3. 2013, kdy toto usnesení
bylo žalobci doručeno osobně společně s usnesením o zahájení trestního stíhání
ze dne 5. 3. 2013. Po podání obžaloby soud vydal trestní příkaz, který byl k
odporu žalobce zrušen. Žalobce byl následně, po úhradě dlužného výživného,
zproštěn obžaloby. Žalobce věděl, že proti němu jsou vedeny úkony trestního
řízení minimálně od 7. 7. 2007, kdy byl ve věci poprvé v Anglii vyslýchán. Věděl též, že výživné neplatí řádně. Z e-mailové korespondence mezi žalobcem a
policií měl soud za prokázané, že se orgány činné v trestním řízení snažily
doručit žalobci usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. zjistit, zda
žalobci toto usnesení bylo doručeno či nikoliv, a pro případ, že doručeno bylo,
aby žalobce jeho převzetí potvrdil podpisem zaslané kopie, a to s poučením, že
pokud k doručení nedošlo, není trestní stíhání zahájeno a bude nutné doručení a
výslech opakovat. Usnesení žalobci nebylo dožádaným orgánem doručeno. Z
uvedeného plyne závěr, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno až 8. 3. 2013. Pravomocně pak bylo skončeno dne 27. 8. 2013 zproštěním obžaloby po úhradě
dluhu na výživném. V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za
zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání
trestného činu. Soud pak konstatoval, že v daném případě, i s přihlédnutím k
délce a úkonům učiněným v přípravném řízení, dospěl k závěru, že k průtahům v
řízení nedošlo, a délka řízení tedy nebyla nepřiměřeně dlouhá. Soud prvního
stupně uvedl, že pokud se jedná o zadržení na letišti na základě souhlasu se
zadržením ze dne 21. 7. 2009, pak za situace, kdy dožádaný orgán úkon neučinil,
resp. dožádání splnil pouze částečně, a to ještě s dlouhým časovým odstupem, a
orgán činný v trestním řízení nevěděl, zda dožádání bylo vyřízeno či nikoliv, a
pokud ne, z jakého důvodu, bylo možné přistoupit i k předchozímu souhlasu se
zadržením podezřelé osoby. Souhlas byl vydán oprávněným subjektem v rámci jeho
kompetencí. K námitce, že se žalobce neskrýval, spolupracoval s britskou
policií a mohlo mu být doručováno poštou, soud uvedl, že doručování ve Velké
Británii má jiné parametry pro doručení do vlastních rukou, než tomu je v České
republice, a tedy že doručení dožádaným orgánem je jediným způsobem, jak řádně
dle českých předpisů usnesení osobě na území Velké Británie doručit. Z
e-mailové korespondence plyne, že žalobce s policií komunikoval, ale svůj
příjezd do ČR jí neoznámil.
Pokud se policie o příjezdu žalobce do ČR dověděla
jinak, nelze na postupu, že předchozí souhlas se zadržením nebyl zrušen,
shledat nic rozporného s běžnou praxí v takových případech. Lze se důvodně
domnívat, že pokud žalobce v rámci korespondence svůj příjezd neoznámil, že by
ani v průběhu svého pobytu na území ČR neměl v úmyslu policii tuto skutečnost
oznámit, resp. si s příslušným policejním komisařem domluvit převzetí usnesení
o zahájení trestního stíhání a výslech. Soud neshledal relevantní námitku, že k
postupu podle § 76 odst. 1 trestního řádu nebyl zákonný důvod, když pro
předmětný trestný čin jej nebylo možné vzít do vazby. Zadržení není rozhodnutím
o vazbě a orgán činný v trestním řízení tedy nezkoumá, zda jsou dány podmínky
pro vzetí do vazby podle § 68 odst. 1. popř. ve spojení s § 68 odst. 2 a 3
trestního řádu, k čemuž soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn 4 Tz 21/2002. Jak tvrdil sám žalobce, zadržení na letišti dne 7. 3. 2013 proběhlo korektně a bylo vyhověno všem jeho žádostem (žalobci bylo
umožněno kouřit a nechat si odvézt věci, s nimiž přicestoval). Samotné zadržení
na letišti, převoz na policii a propuštění po převzetí usnesení o zahájení
trestního stíhání trvalo jen po nezbytně nutnou dobu a bylo ospravedlněno
uvedenými skutečnostmi. Vydáním souhlasu se zadržením žalobce nedošlo k
nezákonnému rozhodnutí a následným zadržením na letišti, převozem na policii,
propuštěním po předání usnesení o zahájení trestního stíhání a domluvou na
termínu výslechu nedošlo k porušení práva žalobce na osobní svobodu. Pokud šlo
o převoz žalobce z letiště na svobodu, při kterém měl mít nasazena pouta, pak
ta mu byla po příjezdu k policejnímu komisaři sejmuta. Byť tedy přiložení pout
představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti,
byla pouta přiložena pouze na dobu převozu, tedy na dobu nezbytně nutnou, jak
ji eskorta vyhodnotila. Po tuto dobu mohlo jejich nasazení na žalobce působit
negativně po stránce fyzické i psychické, nicméně po něm nebyly vyžadovány
žádné činnosti potřebné k realizaci jeho práva na obhajobu a ani po tuto dobu
nebyl konfrontován se svědky, členy senátu, médii apod. Soud prvního stupně
tedy dospěl k závěru, že v daném konkrétním případě nedošlo k porušení
žalobcových základních práv a svobod, a poukázal na § 6a zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), a
nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14. Silniční
kontrola byla běžnou silniční kontrolou řidiče. Ke kontrole osobních dokladů
žalobce došlo až po sdělení, že právě jedou od policie, a jelikož k ní došlo
bezprostředně po odchodu z policejního oddělení, nebylo možné předpokládat, že
by informace o osobě žalobce byla již vymazána ze systému hledaných osob. Podstatné je, že žalobce nebyl v souvislosti s touto kontrolou již zadržen.
Z
výpovědi žalobce i svědka vyplývá, že se k němu policisté chovali normálně a
korektně a že po telefonátu, kterým byla věc vysvětlena, mohl žalobce odjet. Po
celou dobu kontroly žalobce nebyl nijak fyzicky omezován. Ani v tomto případě
soud neshledal, že by došlo k porušení práva žalobce na osobní svobodu. Dne 20. 12. 2012 si žalobce podal mimo jiné stížnost do usnesení o zahájení trestního
stíhání ze dne 26. 5. 2008. Žalobce namítal, že policejní komisařka v rozporu s
§ 157a odst. 1 tř. tuto stížnost svévolně zadržela a nepředložila bezprostředně
státnímu zástupci, resp. ji předložila až 13. 2. 2013, kdy byl spis předán k
prověrce. Ze stížnosti plyne, že je podána do usnesení, jež žalobce nikdy
nepřevzal, a usnesení tak nenabylo účinnosti. Policie nepostupovala v souladu s
§ 157a odst. 1 tř. zřejmě proto, že stížnost do usnesení, které nebylo doručeno
a nebylo ani účinné, nepovažovala za věc řídící se § 157a odst. 1 tř. Skutečnosti, jež by svědčily o šikanózním jednání, nebyly zjištěny. Soud
prvního stupně uzavřel, že nedošlo k nepřiměřené délce řízení, nezákonnému
rozhodnutí ani k porušení práva žalobce na osobní svobodu, a proto žalobu
zamítl.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Trestní řízení žalobce bylo vedeno méně než šest měsíců, což nelze považovat za
nepřiměřenou délku. Neplatil-li žalobce výživné svým nezletilým dětem od května
2005, musel mít vědomost o tom, že proti němu může být vedeno trestní stíhání
(pozn. správně zřejmě „trestní řízení“), tato skutečnost ovšem nemá vliv na
skutečnou dobu vedení trestního řízení (pozn. správně zřejmě „trestního
stíhání“), jejíž běh započal až dne 8. 3. 2013. Odvolací soud uvedl, že se
žalobce dále domáhal nemajetkové újmy s tvrzením, že mu újma vznikla porušením
jeho základních práv a svobod protiprávním zásahem orgánů činných v trestním
řízení, a to Policie ČR a státního zastupitelství. Takto obecně formulovaný
postup orgánů činných v trestním řízení však dle odvolacího soudu nelze
podřadit pod žádný z odpovědnostních důvodů podle OdpŠk. Souhlas se zadržením
žalobce byl vydán oprávněným subjektem v rámci jeho kompetencí a jeho vydáním
nedošlo k nezákonnému rozhodnutí, kterým je podle § 8 odst. 1 OdpŠk pouze
takové rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Postup orgánů činných v trestním řízení po zadržení žalobce dne 8. 3.
2013 byl zcela v souladu se zákonným postupem a nelze z něj dovozovat porušení
základních práv a svobod žalobce, jak soud prvního stupně správně dovodil mimo
jiné s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS
366/14. Odvolací soud měl za správný též závěr, že postup policejní komisařky
nelze hodnotit za rozporný s § 157a trestního řádu, neboť žalobce výslovně
uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 5. 2008 mu nebylo
doručeno, a podal-li žalobce dne 20. 12. 2012 stížnost do tohoto usnesení,
nemohlo se jednat o účinnou stížnost. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku
žalobce týkající se tvrzené objektivní kumulace nároků ve smyslu rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, neboť o
objektivní kumulaci nároků jde např. v situaci, kdy nemělo dojít k zahájení
trestního stíhání, od nějž se odvíjí jednak nárok na náhradu škody, jednak na
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou takového řízení, o což v
projednávané věci nejde. Žalobce uplatnil nárok na nemajetkovou újmu za
nepřiměřenou délku trestního řízení a pouze v případě, že by byl takový nárok
ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk dán, bylo by třeba ve smyslu §
31a odst. 3 OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout
mimo jiné též k postupu orgánu veřejné moci během řízení. Odkaz žalobce na to,
že by jeho osobní svoboda byla omezována hlídkou Policie ČR při běžné silniční
kontrole, když ještě stále byl veden v databázi hledaných osob, odvolací soud
pokládal za zcela nedůvodný, neboť se jednalo o běžnou silniční kontrolu a k
opětovnému zadržení žalobce již nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce (dále též „dovolatel“) proti rozhodnutí odvolacího soudu v
části, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích I., II. a III. o věci samé, brojí dovoláním. Přípustnost dovolání má
být dle dovolatele dána předně z důvodu, že odvolací soud pochybil při řešení
otázky procesního práva, konkrétně objektivní kumulace nároků, a jeho posouzení
je rozporné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V rozporu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu měla být posouzena též otázka délky trestního řízení a
okamžiku jeho zahájení. Podle názoru dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího
soudu nejsou řešeny otázky vzniku nemajetkové újmy, zákonnosti a přiměřenosti
postupu orgánů činných v trestním řízení.
9. Dovolatel konkrétně namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne
15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1964/2012, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011. Žalobou bylo
požadováno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž skutkovým
základem byla a) nepřiměřená délka trestního řízení, b) které bylo vedeno
excesivním způsobem a c) kterým bylo bez přiměřeného (tj. materiálního) důvodu
zasahováno do dovolatelových základních práv a svobod, zejména do práva na
osobní nedotknutelnost a na zákonnost vedení trestního stíhání. Jednalo se o
různé nároky se samostatným skutkovým základem, pro jejichž posouzení nebylo
vůbec zapotřebí, aby byl nejprve shledán nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud měl dále pochybit při řešení otázky
přiměřenosti délky trestního řízení a okamžiku jeho zahájení. To bylo vedeno od
10. 8. 2006, kdy byly zahájeny úkony trestního řízení. První usnesení o
zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 7. 4. 2008 a zrušeno usnesením
státní zástupkyně ze dne 10. 4. 2008, druhé usnesení o zahájení trestního bylo
vydáno dne 26. 5. 2008 a třetí dne 5. 3. 2013. Městský soud v Praze posoudil
otázku zahájení trestního stíhání tak, že bylo zahájeno až dne 8. 3. 2013, kdy
bylo dovolateli doručeno usnesení ze dne 26. 5. 2008 a další usnesení ze dne 5. 3. 2013, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání. Potlačena tak byla skutečnost, že
se dovolatel o vyšetřování Policií ČR dozvěděl již dne 7. 7. 2007, kdy byl na
základě dožádání vyslechnut jako podezřelý v místě bydliště britskou policií, a
dne 15. 12. 2010, když byl takto vyslechnut podruhé. Dovolatel v této
souvislosti poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž citoval: „V případě
trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem
sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§
160 odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval
jako „oficiální doručení sdělení příslušného orgánu o spáchání trestného činu“;
v určitých případech proto může mít formu jiných opatření, která obsahují
takové sdělení a mají „podstatný dopad na situaci“ podezřelého (rozsudek B. proti České republice, 7. března 2006, č. 3331/02, odst. 22; podle
rozsudku R. proti České republice, 28. března 2006, č. 20252/03, odst. 28), se
za počátek řízení považuje až okamžik, kdy se dotyčný o něm skutečně dozví, byť
by oficiální doručení obvinění proběhlo dříve), a na rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30
Cdo 2952/2014, a zmínil definici přípravného řízení podle § 12 odst. 10 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Následně dovolatel
uvedl, že pro počátek řízení není podstatné datum 10. 8. 2006, kdy došlo k
sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, neboť v té době o jejich
zahájení nevěděl, nicméně pokládá za nesprávné, za počátek řízení pokládat až
den 8. 3. 2013, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť o
vedení řízení se dozvěděl dříve, a to 7. 7. 2007 a 15. 12. 2010. Dalšího
nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit při řešení otázky
vzniku nemajetkové újmy, otázky zákonnosti a otázky přiměřenosti postupu orgánů
činných v trestním řízení. Dovolatel namítá, že trestní řízení bylo vůči němu
vedeno excesivním způsobem a bylo jím bez přiměřeného, tj. materiálního, důvodu
zasahováno do jeho základních práv a svobod, a to nedůvodným zadržením Policií
ČR dne 8. 3. 2013, nedůvodným spoutáním při převozu na policejní oddělení,
zadržením žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a opětovným
omezováním osobní svobody při silniční kontrole po propuštění ze zadržení. Z
judikatury Ústavního soudu vyplývá a z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva je odvoditelná zásada přiměřenosti postupu orgánů veřejné moci, podle
které jakýkoliv zásah veřejné moci musí být legální, legitimní a přiměřený. Dovolatel v této souvislosti zmínil a citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, ze
dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS
192/11, ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, ze dne 8. 7. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2564/12, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 474/07, ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/07, ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 431/04,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2794/2006,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2 As
22/2007-199, usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 8 A 273/2011-67. Namítaný nezákonný a nepřiměřený postup orgánů činných v trestním řízení nebyl
dovolatelem formulován obecně, ale zcela konkrétně. Odvolací soud dovolatelovým
tvrzením, která byla doložena důkazy, nevěnoval pozornost. V dovolání je též
zmíněno, že souhlas státního zástupce není rozhodnutím, ale pouze opatřením,
které není možné napadnout opravným prostředkem a dosáhnout jeho zrušení podle
§ 8 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud rovněž vůbec neposoudil otázku, zda
byl u dovolatele dán některý z důvodů vazby, kdy jedině v takovém případě lze
podezřelého se souhlasem státního zástupce zadržet. Trestný čin, pro který byl
dovolatel stíhán, byl trestným činem nedbalostním s trestní sazbou do jednoho
roku odnětí svobody, a nepřicházelo tak v úvahu jeho vzetí do vazby, ledaže by
například uprchl nebo se skrýval, což nebylo tvrzeno ani prokázáno. Souhlas se
zadržením dovolatele a jeho následné zadržení tak bylo nezákonné, bez splnění
formálních a materiálních důvodů a neproporcionální.
Odvolací soud se rovněž
mýlí v tom, že nerozlišil stížnost proti usnesení podle § 160 odst. 1 trestního
řádu a žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1
trestního řádu, kdy ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají
právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly
odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato
žádost není vázána lhůtou a žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a
státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být
žadatel vyrozuměn. Dovolatelovo podání ze dne 20. 12. 2012 obsahovalo stížnost
proti usnesení o zahájení trestního stíhání zaslaného e-mailem i žádost o
přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem. Podle odvolacího
soudu rovněž nedošlo k omezování dovolatelovy osobní svobody hlídkou Policie ČR
při silniční kontrole, neboť šlo o běžnou silniční kontrolu. Běžná silniční
kontrola však trvá několik minut (nikoliv půl hodiny), občan není vystaven
sdělení, že bude zadržen, a není nucen ve stresu a rozčílení vysvětlovat, že
jeho údaje jsou v databázi hledaných osob uváděny omylem. Z práva na informační
sebeurčení zaručeného článkem 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
přitom vyplývá, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním,
zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Právem každého proto
je, aby údaje o něm vedené v databázi Policie ČR byly aktuální, odpovídaly
skutečnosti a aby nikdo nebyl obtěžován a zdržován Policií ČR proto, že tyto
údaje skutečnosti neodpovídají, natož s upozorněním, že bude znovu zadržen,
ačkoliv pro to není dán žádný důvod. Aby mohl být zásah do základních práv a
svobod kohokoliv ze strany veřejné moci považován za ústavně přípustný, musí
být stanoven zákonem, směřovat k legitimnímu cíli a být nevyhnutelný, resp. nezbytný v demokratické společnosti, což žádný ze žalobou namítaných zásahů
nesplňoval.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž rozhodné znění
občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu
2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán
rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky.
16. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolací soud shledal dovolání předně přípustným pro řešení otázky
procesního práva týkající se vymezení předmětu řízení a objektivní kumulace
nároků. Dovolací soud pak při respektu k závěrům nálezu ústavního soudu ze dne
19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, vykonal věcný dovolací přezkum k těm částem
rozhodnutí odvolacího soudu, které nejsou dotčeny dovoláním důvodným pro
procesní nesprávnost.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby
bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené
náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění
podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést
(odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo
doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením
podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží,
dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být
účastník poučen (odst. 2).
19. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
20. Jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod číslem 35/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále též jako
„rozsudek R 35/2015“), projev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí
za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů
uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a
uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě
své žalobní žádání (žalobní petit) neúplně, neurčitě nebo nesrozumitelně,
převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že
by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a nenastaly by
tak právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze
žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by
žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh
výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a
srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností
dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo
způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li
žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu
žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit,
musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba
všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce
"kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda
senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu
lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a
nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu
odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.)
[srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2003]. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo
rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným
skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě
musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků
skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž
uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje
zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v
případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn.
21. Shora, v odstavci 1. tohoto rozhodnutí, bylo uvedeno, čeho se
dovolatel žalobou domáhal. Z formulace požadovaných konstatací a omluv, je
zcela srozumitelné, jaké jsou základy nároků, tj. jaké jsou právně relevantní
skutečnosti, na nichž žalobce své nároky zakládá, a předmět nároku (tj. žalobní
návrh), to ovšem pouze v rozsahu požadavků na konstatace porušení práva a
omluvy. Rovněž je zjevné, že dovolatel ve věci uplatnil více procesních nároků,
nikoliv nárok jediný. Deficit žaloby pak spočívá ve skutečnosti, že je sice
jasně srozumitelný požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč,
není ovšem zřejmé, k jakému základu nároku se tento předmět nároku vztahuje.
Jinými slovy, ze žaloby není srozumitelné, z které tvrzené skutečnosti
dovolatel nárokuje jakou částku (resp. jakou část z celkově požadovaných 200
000 Kč). Dovolatel ve svém dovolání poukázal na relevantní judikaturu, z níž
plyne, že je-li uplatněno více procesních nároků, musí být ze žaloby patrné
rozlišení předmětu nároku. Jakkoliv je pozoruhodné, proč dovolatel podal žalobu
obsahující soudy přehlédnutou vadu (popř. z jakého důvodu žalobu v průběhu
řízení dostatečně neupřesnil), na níž sám nyní poukazuje, podstatná pro
rozhodnutí dovolacího soudu je skutečnost, že soudy v průběhu řízení neučinily
potřebné kroky k odstranění vad žaloby, a to navzdory skutečnosti, že vada byla
již v odvolání namítána. Pokud odvolací soud problematiku objektivní kumulace
nároků redukoval pouze na situace analogické s tou, která byla řešena v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011,
dopustil se nesprávného právního posouzení otázky procesního práva a postupoval
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jak plyne např. z
rozsudku R 35/2015 (viz odst. 20 tohoto rozhodnutí), k objektivní kumulaci
nároků dochází tehdy, pokud žalobce požaduje více nároků se samostatným
základem. Nejedná se tedy o situaci natolik specifickou, jak se odvolací soud
domnívá. Soudy v této věci, v níž bylo uplatněno více procesních nároků, aniž
by byl vyjasněn vztah základů nároků ve vztahu k předmětu nároků (ve formě
peněžité), nemohly jednat ve věci samé, a měly tedy dovolatele vyzvat k
doplnění či opravě žaloby a poučit jej, jak je třeba doplnění nebo opravu
provést, a o následcích nesplnění výzvy (viz § 43 o. s. ř.). I v této věci je
třeba principiálně vycházet z toho, že předpokladem zjišťování skutkového stavu
věci a posuzování důvodnosti žaloby je její projednatelnost, a ta zde naplněna
očividně nebyla, čímž se věcné závěry odvolacího soudu stávají předčasnými,
pročež ani nelze vykonat jejich dovolací přezkum.
22. S ohledem na shora uvedenou skutečnost, že soudy nemohly jednat ve
věci samé o nárocích žalobce na konstatování nesprávného úředního postupu v
žalobním návrhu popsaným způsobem a na zaplacení náhrady nemajetkové újmy za
takové postupy, a jelikož ve věci jde o případ, v němž způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní),
nezabýval se Nejvyšší soud dalšími dovolacími námitkami týkajícími se
rozhodnutí odvolacího soudu o této části žaloby a postupoval podle § 243e odst.
1 a 2 o. s. ř. a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v
23. V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyzve žalobce, aby
opravil nebo doplnil žalobu tak, aby bylo srozumitelné, z které tvrzené
skutečnosti dovolatel nárokuje jakou částku (resp. jakou část z celkově
požadovaných 200 000 Kč). Soudy se rovněž neopomenou v odůvodnění svých
rozhodnutí náležitě vypořádat s námitkami, které dovolatel v průběhu řízení
vznáší, a jimiž se dovolací soud z důvodu výše uvedeného v této fázi řízení
nezabýval.
24. Závěr o vadě žaloby však nelze vztáhnout na tu její část, jíž
žalobce požaduje, aby byla žalované uložena povinnost omluvit se mu do 15 dnů
písemně doporučeným dopisem kvalifikovaně podepsaným, jehož obsah je uveden v
žalobním návrhu. O takové části žaloby soud prvního stupně rozhodl svým
zamítavým výrokem II a odvolací soud jej jako správný potvrdil.
25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2357/2010, uveřejněného pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2012, omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření
subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat
chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v
penězích. V tomto smyslu vnímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu omluvu jako
samostatný prostředek nápravy zásadně odvozovaný od závěru o porušení
konkrétního práva poškozeného; v tomto smyslu by takový závěr měl vyplývat
přímo z obsahu omluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn.
30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Proto také Nejvyšší soud následně dovodil v usnesení ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 845/2015, že v případě kumulace žalobních návrhů na
poskytnutí zadostiučinění náhradou nemajetkové újmy v penězích a poskytnutí
omluvy je třeba určitost žaloby posuzovat ve vztahu k jednotlivým formám
zadostiučinění samostatně. V tomto smyslu je zde projednávaný případ obdobný.
26. Žalobce v dovolání vyjadřuje důvod přípustnosti svého dovolání
poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15,
dle nějž způsobilý dovolací důvod může založit i otázka skutková, je-li
namítáno porušení ústavně zaručených základních práva a svobod dovolatele
rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu. Tento nález zmiňovaný jako
podkladový v bodu 15. odůvodnění Stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, je pro zde projednávaný případ významný
potud, že žalobce v dovolání – při tam vyjádřeném vědomí úzké propojenosti
skutkových a právních otázek - argumentuje nesprávným právním posouzení
zjištěných skutečností odvolacím soudem právě ve vztahu k žalobcem tvrzeným
porušením ústavněprávně zaručeným právům a svobodám začasté poukazem na
konkrétní judikaturu Ústavního soudu. Takovou formulaci lze zřejmě podřadit
situaci uvedené v bodu 43. odůvodnění stanoviska – dovolatel poukazuje na
judikaturu Ústavního soudu, která dopadá na probíranou právní otázku a chybný
výklad judikatury vadou podání není (viz bod 53. odůvodnění stanoviska).
Dovolací soud proto vykonal věcný dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu
ve vztahu k žalobním návrhům na uložení povinnosti omluvy.
27. Dovolacími formulacemi přitom zjevně není zpochybnění skutkových
závěrů, z nichž odvolací soud vycházejíc ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně čerpá (sám žádné dokazování neprováděl). Ostatně obsah dovolání
doplnění dokazování pro opomenutí žalobcových důkazních návrhů neakcentuje a je
projevem vlastní interpretace rozsáhle citované judikatury Nejvyššího a zejména
Ústavního soudu.
28. Nejvyšší soud neshledává podstatné důvody, pro které by ve věci
nemělo být vycházeno z toho, že proti žalobci pobývajícímu ve Velké Británii
byly v roce 2006 Policií ČR zahájeny úkony trestního stíhání žalobce ve věci
zanedbání povinné výživy, usnesení o zahájení trestního stíhání z 5. 3. 2013
bylo žalobci doručeno až 8. 3. 2013, kdy byl krátce po půlnoci orgánem Policie
na základě předchozího souhlasu státního zástupce z 21. 7. 2009 zadržen a
převezen na služebnu Policie ČR v Praze 5, odkud byl po 3:00 hod propuštěn a
následně kontrolován policejní hlídkou, neboť byl stále v databázi hledaných
osob a po vysvětlení, které aktivoval sám žalobce, opět uvolněn. Je také
skutkově nezpochybnitelné, že svůj příjezd do ČR orgánům Policie ČR žalobce
předem neavizoval, ač byl s nimi prostřednictvím dožádání a přímé korespondence
v kontaktu, a že trestní stíhání žalobce bylo ukončeno 27. 8. 2013 zproštěním
obžaloby po úhradě dluhu na výživném. Jeho stížnost do usnesení o zahájení
trestního stíhání z 26. 5. 2008 nebyla bezprostředně předložena státnímu
zástupci, neboť takové usnesení nenabylo v důsledku neprokazatelnosti jeho
doručení žalobci účinnosti, a stalo se tak až 13. 2. 2013, kdy byl spis předán
k prověrce. Je také nezpochybňovanou skutečností, že žalobce byl orgány Policie
při transferu z letiště na služebnu v Praze 5 spoután a že mu pouta byla
sejmuta až po příjezdu k policejnímu komisaři z důvodu jejich nadbytečnosti.
Chování policejních orgánů je hodnoceno žalobcem jako korektní.
29. S výjimkou postupu projevujícímu se použitím donucovacího prostředku
přiložením pout Nejvyšší soud neshledává, že by odvolací soud ve svém právním
posouzení shora uvedených skutkových závěrů rozhodl o dané konkrétní skutkové
situaci v rozporu s jakoukoliv judikaturou Ústavního soudu včetně jím v
dovolání rozsáhle citované. Dovolateli je třeba dát v tomto směru za pravdu
leda ve vztahu k formulaci odvolacího rozhodnutí, dle níž žalobcovo tvrzení o
vzniku nemajetkové újmy porušením jeho základních práv a svobod protiprávním
zásahem orgánů činných v trestním řízení nelze podřadit pod žádný z
odpovědnostních důvodů ve smyslu zákona. Odvolací soud zde nikoliv výstižným
způsobem zjevně vyjádřil svůj celkový náhled na nedůvodnost nároku, když jinak
ostatní argumentací vypořádává legálnost, legitimnost a proporcionalitu postupu
orgánů činných v trestním řízení podle konkrétně zjištěných skutečností. Z nich
mu vyplynula absence žalobcem tvrzené protiústavnosti délky samotného trestního
řízení a žádosti žalobce o přezkoumání postupu policejního orgánu z 10. 12.
2012, vydání souhlasu s jeho zadržením a realizace samotného zadržení po jeho
příletu do ČR dne 8. 3. 2013, jakož i průběhu následné silniční kontroly téže
noci. Tyto postupy měly trestněprávní základ a potíže, jimž byl žalobce
vystaven, jsou rozumně vysvětlitelné konkrétními okolnostmi případu – stíháním
osoby pobývající mimo ČR, jejím neohlášeným příjezdem a úzkou časovou vazbou
příjezdu a administrativního zpracování výsledků žalobcových vysvětlení.
30. Dovolání je v tomto rozsahu subjektivní projekcí žalobcova
rozhořčení nad těžkostmi, jimž byl po svém příletu vystaven. Míra jejich
subjektivity nemůže ani podle posouzení Nejvyššího soudu dosáhnout závěru o
objektivním naplnění předpokladů odpovědnosti státu a právní názor rozhodnutí
odvolacího soudu má s níže uvedenou výjimkou dovolací soud za správný a
dovolání proto dle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítá.
31. To neplatí pro jedinou část právního posouzení odvolacího soudu, byť
zde vztaženou samotným odvolacím soudem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14. Nejvyšší soud má za to, že dopad a
použitelnost tohoto rozhodnutí odvolací soud ve shodě se soudem prvostupňovým
nepřiléhavě na konkrétně zjištěné skutečnosti vyložily. Při akcentování
zákonnosti použití pout v žalobcově případu nevzaly do úvahy nosnou argumentaci
vyjádřenou v bodu 12. odůvodnění citovaného nálezu, že přiložení pout
představuje velmi závažný zásah do osobní integrity, svobody a důstojnosti
osoby a že neodůvodněné použití tohoto donucovacího prostředku může vést k
porušení jejích základních práv dle čl. 7, 8 a 10 Listiny základních práv a
svobod a že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že
nadbytečné použití fyzické síly vůči osobě, jež je zbavena svobody, může za
určitých okolností představovat nelidské a ponižující zacházení, před nímž
poskytuje ochranu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ve zde
posuzovaném případě nešlo o realizaci práva žalobce na obhajobu (ve smyslu
příměru ke skutkovému základu, v souvislosti s nímž byl nález vydán), ale o
zjevnou nadbytečnost použití donucovacího prostředku, jak byla v řízení tvrzena
a prokazována. Žalobce po svém zadržení nekladl odpor, byl pod dohledem
policistů a po příjezdu k policejnímu komisaři byla pouta právě pro jejich
nadbytečnost sejmuta. Takové užití donucovacího prostředku již překračuje
úroveň řešení zvláštních okolností předmětného trestního stíhání ve smyslu
ostatních zjištění jej doprovázející a mohlo překročit hranice žalobcovy
důstojnosti.
32. V tomto smyslu shledává dovolací soud dovolání důvodným, a ježto
dosavadní skutková zjištění umožňují jejich odlišné právní posouzení, má za
splněny podmínky pro takový postup dle § 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu