U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Z. P., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní 26, a b) J. H., zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Opava, se sídlem v Opavě, Horní náměstí 382/69, a 2) Módě Nicole, s. r. o., se sídlem v Opavě 5, Holasická 1154/2, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem Advokátní kanceláře Jirousek, Skalník, Bernatík & partneři, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví k nemovitostem, in eventum o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 334/2008, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2010, č.j. 56 Co 282/2009-138, takto:
I. Dovolání účastníků se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. července 2009, č.j. 10 C 334/2008-62, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. listopadu 2008 mezi žalovanými 1) a 2), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k označeným nemovitostem, je neplatná (výrok I.), dále zamítl žalobu o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí, eventuálně aby žalovanému 1) byla uložena povinnost do deseti dnů od právní moci rozsudku uzavřít s žalobci kupní smlouvu specifikovaného obsahu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. ledna
2010, č.j. 56 Co 282/2009-138, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali všichni účastníci včasná dovolání (žalobci do té jeho části, jíž byl v meritu věci potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II., a žalovaní zase do jeho zbylé části potvrzující rozsudečný výrok I.), která však nejsou přípustná ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) o. s. ř., a nebyla shledána přípustnými ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042]. Dovolatelé ve svých dovoláních sice formulovali právní otázky, jež byly řešeny odvolacím soudem, avšak těmto otázkám nelze přiznat charakter zásadního právního významu. Je tomu tak z toho důvodu, že odvolací soud v napadeném rozsudku při právním posouzení skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a jímž je dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání vázán (srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.), řešil právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu či dokonce Ústavního soudu byly již vyřešeny a od jejichž řešení nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat (k otázce, zda záměr obce lze považovat za právní úkon – srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. září 1999, sp. zn. III. ÚS 258/98, in ASPI, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 865/2003; k otázce nerespektování záměru i z hlediska podmínek pro převod obecního majetku v něm uvedených – srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, nebo ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010; k otázce aktivní legitimace a k naléhavému právnímu zájmu na podání určovací žaloby – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, ze dne 25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4831/2007, ze dne 31.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, vše in www.nsoud.cz). Z vyloženého je zřejmé, že ač odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku necituje relevantní judikaturu Nejvyššího soudu případně Ústavního soudu [což obecně není ani jeho povinností, pokud to nepovažuje za nezbytné, případně pokud nereaguje na argumentaci účastníka (ne)důvodně odkazujícího na přísl.
judikaturu], přesto z této konstantní judikatury důsledně vychází, takže ve výsledku při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci nelze z jeho strany zaregistrovat (žádné) odchýlení se od dosavadní judikatury dovolacího soudu, jež by řešením předmětných (v dovoláních účastníků zformulovaných) právní otázek činilo napadené rozhodnutí zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. a zakládalo by tak přípustnost dovolání. Pokud v dovoláních byly uplatněny okolnosti podřaditelné pod dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.
s. ř., nebylo možno k nim při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Protože podaná dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci § 146 odst. 3 o.
s. ř. v daném případě splněny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.