30 Cdo 2191/2017-290
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Gala Vinařství, a. s., IČO:
27748499, se sídlem v Brně, Údolní 388/8, zastoupené JUDr. Igorem Velebou,
advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o 396 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 75/2012, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2017, č.j. 4 Co
22/2016-261, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2017, č.j. 4 Co 22/2016-261,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. března 2016,
č. j. 23 C 75/2012-207, zamítl žalobu o zaplacení částky 396 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení
(výrok II.).
Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení v uvedené částce, které
měla žalovaná na její úkor získat užitím autorských děl (logotyp vinařství,
etikety na láhve, kapsle, pozvánky; dále jen „Předmětné autorské dílo“),
jejichž autorem je žalobkyně a k jejichž užití neměla žalovaná oprávnění.
Žalobkyně a žalovaná sice původně jednaly o vytvoření Předmětného autorského
díla na zakázku, ovšem k platnému uzavření smlouvy, která by opravňovala
žalovanou k užití Předmětného autorského díla, nedošlo. Takto bylo Předmětné
autorské dílo užito nejpozději od roku 2009, přičemž žalobkyně se v
projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v
období od 16. 5. 2010 do 31. 12. 2013; za toto užití Předmětného autorského
díla neobdržela žalobkyně žádné peněžité plnění.
Soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek především tím, že je důvodná
námitka promlčení vznesená žalovanou. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanou
uzavřena nebyla, a proto jde o nárok z bezdůvodného obohacení. Logotyp a
etikety byly dokončeny a do dispozice žalované se dostaly nejpozději před
květnem roku 2009 a v téže době také bylo zahájeno jejich užití. Tehdy došlo
také k užití kapsle, ať už v podobě vytvořené žalobkyní, nebo v podobě tvrzené
žalovanou. Také pozvánky byly užity v květnu a červnu 2009. O tom žalobkyně
věděla již v té době, a proto marně uplynula jak subjektivní, tak objektivní
promlčecí doba u jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně
netvrdila relevantní důvody, pro něž své právo neuplatnila včas, a proto nebylo
shledáno, že by námitka promlčení odporovala dobrým mravům.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované
náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správný závěr o
skutkovém stavu, a shledal, že též právní posouzení tohoto skutkového stavu je
správné. Nárok žalobou uplatněný je nárokem z bezdůvodného obohacení, neboť
mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena žádná smlouva „o využití děl“.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uznal, že žalovanou byla důvodně
vznesena námitka promlčení ve vztahu k celému žalobou uplatněnému nároku. Právo
na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě užití autorského díla bez
licenčního oprávnění se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době a subjektivní
„jednoleté“ promlčecí době, přičemž jde o nárok jednotný, což znamená, že
dojde-li k promlčení základu nároku, nelze za další – dle žalobkyně nepromlčené
– období nárok přiznat. V projednávané věci měla žalobkyně vědomost v době, kdy
díla žalované (či „firmě La Panier“) předávala, tedy nejpozději v květnu a
červnu roku 2009, že žalovaná užívá Předmětné autorské dílo bez platné licence.
Konkrétní den, od kterého toto bylo žalobkyni známo, se zjistit nepodařil,
avšak to není významné vzhledem k tomu, že žaloba byla u soudu uplatněna až dne
17. 5. 2012, tedy zcela nepochybně po uplynutí subjektivní promlčecí doby.
Odvolací soud dále upozorňuje na to, že sama žalobkyně v podstatě tvrdí, že
žalovaná Předmětné autorské dílo užila s jejím souhlasem a vědomím. Přesvědčení
žalobkyně, že žalované nesvědčí žádné oprávnění k užití Předmětného autorského
díla, odporuje jejím tvrzením. Podle odvolacího soudu z tvrzení žalobkyně, z
obrany žalované a z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že mezi účastníky
„jakási dohoda o užívání těchto děl uzavřena byla, avšak nejednalo se o platnou
dohodu ve smyslu ust. § 46 a násl. zákona č. 121/2000 Sb.“. Sjednaný obsah
dohody se nepodařilo prokázat, avšak Předmětné autorské dílo se na základě
shodných projevů vůle do dispozice žalované dostalo. O platnou smlouvu dle
autorského zákona se ovšem pro rozpor s ust. § 49 odst. 2 jednat nemohlo.
Konečně pak shledal odvolací soud (opět shodně se soudem prvního stupně), že
vznesení námitky promlčení v projednávané věci dobrým mravům neodporuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadený rozsudek je
založen na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předmětem řízení je
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované
neoprávněným užitím Předmětného autorského díla v období od 16. 5. 2010 do 31. 12. 2013. Závěr odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně), podle něhož
nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užitím autorského díla je
nárokem jednotným, přičemž dojde – li k promlčení základu nároku, nelze za
další období nárok přiznat, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4499/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo
3093/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2883/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
725/2012). Podle žalobkyně je třeba rozlišovat mezi jednorázovým popřípadě
časově ohraničeným užitím autorského díla a trvajícím užitím autorského díla ke
dni podání žaloby a po tomto okamžiku. U pokračujícího či trvajícího
neoprávněného užití autorského díla se právo promlčuje den po dni neoprávněného
užití a z toho vzniklého bezdůvodného obohacení. Není možné, aby promlčecí doba
počala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zásadním pro posouzení tvrzeného
nároku je otázka jeho jednotnosti. Oba soudy vycházely z tvrzení žalobkyně a
obvyklého charakteru odměny, která by za vytvoření obdobných děl či
spoluautorství žalobkyni náležela. Žalobkyně v řízení netvrdila, že by žalovaná
užila předmětná autorská díla bez jejího souhlasu. Žalobkyně požadovala
jednorázové plnění a nikoli pravidelný poplatek. Odměna za licenci se sjednává
bez ohledu na ekonomický přínos nebo v závislosti na něm, anebo kombinací
těchto metod. V projednávané věci nebylo v řízení prokázáno sjednání odměny v
závislosti na ekonomickém výnosu z licence. Mezi účastníky řízení sice dohoda o
užití předmětných autorských děl uzavřena byla, avšak nikoli platná licenční
smlouva dle § 46 autorského zákona. Vzhledem k obvyklému charakteru odměny je
případný nárok žalobkyně jednotný, a proto došlo k promlčení celého práva
žalobou uplatněného. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) v dovolacím řízení postupoval a
o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240
odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolací soud konstatuje, že předmětné dovolání je přípustné. Napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky počátku
běhu promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
neoprávněným užitím autorského díla. Dovolací soud na základě podaného dovolání věcně přezkoumal napadený rozsudek
ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je důvodné. V projednávané věci se aplikuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále
jen „obč. zák.“) s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, konkrétně s ohledem na jeho § 3028 odst. 3. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2). Podle § 107 obč. zák. právo na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za
dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a
kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde – li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Jsou – li
účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co
podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i
druhý účastník mohl promlčení namítat (odstavec 3). Podle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, (dále jen „AZ“),
právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních
právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může
domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání
takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k
tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za
získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které měla na její úkor
žalovaná získat užitím Předmětného autorského díla bez licenčního oprávnění
respektive bez jiného právního důvodu.
Úvodem je třeba zdůraznit, že odvolací
soud v napadeném rozsudku výslovně a opakovaně uvedl, že nárok žalobou
uplatněný posuzuje jako nárok z bezdůvodného obohacení vzniklý užitím
autorského díla bez licenčního oprávnění. Tomu ovšem odporuje dílčí skutkový
závěr odvolacím soudem vyslovený, podle něhož bylo předmětné autorské dílo
užito žalovanou se souhlasem žalobkyně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by
nemohla platit základní premisa odvolacího soudu, podle níž jde o vztah z
bezdůvodného obohacení z toho důvodu, že žalovaná Předmětné autorské dílo užila
bez právního důvodu (popř. na základě neplatného právního úkonu). V tomto
ohledu si odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně odporuje. Nejvyšší soud
přezkoumává ovšem právní závěry odvolacím soudem vyslovené, které též byly v
dovolání napadeny, a to právní závěry vztahující se k otázce promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že není možné, aby promlčecí doba pohledávky
začala běžet ještě před tím, než pohledávka vznikne. Jde o zásadu soukromého
práva vztahující se k promlčecí době subjektivní i objektivní. Totiž pokud
právo neexistuje, nemá se co promlčovat – nebo naopak, aby se právo mohlo
promlčovat, musí existovat. Nyní uvedené vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, popřípadě v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010. Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dovodil, že pro počátek běhu
objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení
skutečně (fakticky) došlo. Je-li tudíž poskytováno plnění bez právního důvodu
postupně po dílčích částkách, objektivní promlčecí doba počíná běžet u každé z
nich zvlášť v okamžiku, kdy k plnění došlo. Každá z dílčích plateb plněných bez
právního důvodu má tak svůj samostatný právní osud, promlčuje se samostatně a
samostatně se rovněž posuzuje případné prodlení s jejím vydáním. Pro posouzení
počátku běhu objektivní promlčecí doby je irelevantní, kdy (a zda vůbec) se
stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným. Okamžik
splatnosti má v tomto směru význam toliko pro případné přiznání úroků z
prodlení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2006). Konečně se pak Nejvyšší soud vyslovil například ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014, že bezdůvodné obohacení spočívající v užívání
nemovitosti bez právního důvodu vzniká každým dnem užívání, s důsledky pro
posouzení jeho vzniku, trvání i skončení, potažmo i pro hodnocení lhůty k
ne/uplatnění takových nároků. Principy nyní předestřené se plně uplatní také v případě bezdůvodného obohacení
vzniklého z důvodu neoprávněného užití autorského díla, kdy také toto
bezdůvodné obohacení případně právo na jeho vydání vzniká postupně den po dni
(každým dnem neoprávněného užití autorského díla), a tudíž se (po uplynutí
subjektivní či objektivní promlčecí doby) též den po dni promlčuje.
Ve světle všeho uvedeného je nutno uzavřít, že je nesprávný závěr odvolacího
soudu, na němž je argumentace napadeného rozsudku vystavěna a podle něhož v
projednávané věci je právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného
neoprávněným užitím Předmětného autorského díla po určitou dobu jednotný nárok. Nesprávný je též navazující závěr, že dojde- li k promlčení „základu“ tohoto
práva, nelze je přiznat za další, „nepromlčené“, období. Těmito závěry se
odvolací soud odchýlil od shora předestřené ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše vyložených důvodů
nesprávné, Nejvyšší soud postupem podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu