30 Cdo 2209/2024-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce O. D., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 343 627,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 54/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 68 Co 15/2024-295, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 343 627,90 Kč s příslušenstvím jako finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2019 (původně pod sp. zn. 43 T 17/2006). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2023, č. j. 20 C 54/2023-272, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 343 627,90 Kč s příslušenstvím (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“., odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Otázka, zda a za jakých podmínek lze odškodnit rovněž v penězích nemajetkovou újmu, která vznikla poškozenému nesprávným úředním postupem v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení za situace, kdy již bylo poskytnuto tzv. jiné odškodnění za nemajetkovou újmu (tedy např. uložením mírnějšího trestu), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť tato dovolatelem vymezená právní otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud přihlédl ke skutečnosti, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž směřovaly dvě ústavní stížnosti, první byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11, druhá byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I.
ÚS 3016/11, uveřejněným pod číslem 116/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že nemajetková újma vzniklá odsouzenému pachateli trestného činu nepřiměřenou délkou trestního řízení se odčiňuje zásadně (pouze) nižší výměrou uloženého trestu. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17.
12. 2014. sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, v němž mimo jiné uvedl, že „… právní úprava obsažená v ustanovení § 39 odst. 3 trestního zákoníku, tedy právní úprava, podle které byl ukládán trest i žalobci, mezi obecnými pravidly pro ukládání trestů uvádí jako jedno z kritérií i délku trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Současná právní úprava tedy vychází z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení by primárně měla být pachateli trestného činu kompenzována při stanovení druhu trestu a jeho výměry, je-li to samozřejmě možné.
Pokud se tak stane, nepřichází v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť to je možno podle § 31a odst. 2 OdpŠk poskytnout pouze v případě, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak“. V napadeném rozsudku se odvolací soud řádně vypořádal a dostatečně se vyjádřil k otázce uloženého trestu, kdy tento byl uložen na spodní hranici trestní sazby právě z důvodu kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014). Jak přitom vyplývá z jeho skutkových zjištění, podle odvolacího soudu v trestním řízení, pokud by nebylo průtahů v posuzovaném řízení, u žalobce v postavení obžalovaného by připadalo v úvahu uložení trestu odnětí svobody již v horní polovině zákonné sazby, odvolací soud ale zohlednil průtahy v posuzovaném řízení, které výslovně označil a vymezil, a proto uložil trest na samé dolní hranici trestní sazby. Přestože i podle dovolacího soudu je délka posuzovaného řízení jistě extrémní (byť nelze ani přehlédnout, že je tato v nezanedbatelné míře přičitatelná i skutečnostem na straně nynějšího žalobce), i shora uvedené měřitelné zmírnění trestu odnětí svobody o minimálně 2,5 roku, s ohledem na trestní sazbu 5 – 10 let uvedenou v § 209 odst. 5 trestního zákoníku, lze považovat za obdobně výrazné.
Ani dovolací soud tak neshledává disproporci v neprospěch žalobce mezi újmou způsobenou délkou jeho trestního stíhání a poskytnutým zadostiučinění. Co do otázky formy přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst.
3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ žalobce, jak bylo dovolacím soudem vysvětleno již výše. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč se mu jeví konstatování porušení práva (včetně omluvy), které bylo poskytnuto žalovanou žalobci v rámci předběžného uplatnění nároku, společně se zmírněním trestu v posuzovaném trestním řízení, jako dostatečné zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku, dostál tak výše zmíněným požadavkům a Nejvyšší soud zde není povolán k přezkumu jeho úvah. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.