ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Komplexní
služby věřitelům s. r. o., IČO 60466766, se sídlem v Praze 3, Prokopova 164/12,
zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Perštýně 362/2, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody
a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
67/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 Co
422/2020-285, se zrušuje v rozsahu potvrzení výroku II a VIII rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C 67/2019-245, a v
navazujícím nákladovém výroku a věc se tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, se odmítá v rozsahu potvrzení výroků III,
IV, V, VI a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j.
22 C 67/2019-245.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení celkové částky ve
výši 430 581,03 Kč sestávající z pěti samostatných nároků.
a) Náhrady škody ve výši 250 653,63 Kč za to, že se Úřad práce České republiky
– Krajská pobočka v Hradci Králové při zamítnutí žádosti žalobkyně doručené dne
7. 3. 2016 o vymezení chráněného pracovního místa dopustil svévole,
diskriminace a zásahu do legitimních očekávání žalobkyně, když s ní neuzavřel
takovou smlouvu, aniž by bylo zamítnutí žádosti žalobkyně dostatečně
odůvodněno, a to navíc za situace, kdy smlouva byla za stejných podmínek v
minulosti uzavřena, jak konstatoval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29.
1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71. Škodu žalobkyně vyčíslila jako příspěvky na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, které by žalobkyně obdržela
od 2. čtvrtletí roku 2016 do 2. čtvrtletí roku 2017 za pracovní místo v objektu
XY.
b) Náhrady škody ve výši 49 714,40 Kč představující náklady právního
zastoupení, které žalobkyně vynaložila na obranu svých práv proti shora
uvedenému nesprávnému úřednímu postupu.
c) Náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 30 753 Kč za to, že v období od
července 2017 do prosince 2017 žalobkyně neobdržela zisk ze spolupráce ze
společností REI s. r. o., když nedošlo k vymezení chráněných míst.
d) Přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nejistotu ohledně možnosti a
udržitelnosti dalšího podnikání v Královehradeckém kraji, kterou způsobil
svévolný a diskriminační postup spočívající v nedostatku nesprávného úředního
postupu ad a).
e) Přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za ztrátu důvěry v řádný a
nestranný úřední postup státních orgánů, kterou způsobil svévolný a
diskriminační postup popsaný ad a).
Žalobkyně tyto nároky u žalované předběžně uplatnila dne 13. 5. 2019.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 7. 2020, č. j. 22 C 67/2019-245, určil, že změna žalobních tvrzení učiněná
žalobkyní při jednání téhož dne namítající nesprávnost opakovaného projednání
žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 a nečinnost žalované se
nepřipouští (výrok I), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
částku 250 653,63 Kč se zamítá (výrok II), žaloba na uložení povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni částku 49 174,40 Kč se zamítá (výrok III), žaloba
na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30 753 Kč se zamítá
(výrok IV), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 50
000 Kč se zamítá (výrok V), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 50 000 Kč se zamítá (výrok VI), dále konstatoval, že
zamítnutím žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa doručné
žalované dne 7. 3. 2016 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívající v
porušení práva na spravedlivý proces (výrok VII), a uložil žalobkyni zaplatit
žalované náklady řízení ve výši 675 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok
VIII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích II až VIII potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobkyně dodávala společnosti REI s. r. o. zaměstnance na pozici vrátných pro
24 hodinovou ochranu objektu Vážní 957, Hradec Králové, přičemž dle dohody
HHK-M-19/2013 s Úřadem práce ze dne 11. 4. 2013 bylo toto pracovní místo
vymezeno jako chráněné pro 3 zaměstnance do 11. 4. 2016. Na tomto místě
pracoval R. K. do ledna 2017, Ž. M. do prosince 2016 a V. K. do března 2017,
dále I. Č. v dubnu 2016. Žádostí ze dne 4. 3. 2016, doručenou Úřadu práce ČR –
Krajské pobočky v Hradci Králové dne 7. 3. 2016, žalobkyně požádala o vymezení
chráněného pracovního místa pro 3 zaměstnance na další období, čemuž nebylo ze
strany úřadu vyhověno. O zamítavém stanovisku byla žalobkyně nejdříve
informována e-mailem dne 11. 4. 2016, dne 10. 5. 2016 bylo žalobkyni doručeno
stanovisko, proti kterému podala nepřípustné odvolání a žalobu. Žaloba byla
změněna na ochranu před neoprávněným zásahem a Městský soud v Praze jí vyhověl
rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, přičemž dospěl k závěru,
že důvody pro neuzavření dohody nebyly dostatečně vysvětleny a přikázal Úřadu
práce, aby byla žádost znovu projednána. Dne 10. 6. 2019 došlo k opětovnému
projednání žádosti žalobkyně a bylo vydáno stanovisko. Toto však bylo rovněž
nedostatečně odůvodněno, jak konstatoval Městský soud v Praze v dalším rozsudku
ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83. Dne 1. 7. 2020 Úřad práce neuzavřel
s žalobkyní dohodu o vymezení chráněného pracovního místa, neboť ke dni 15. 6.
2017 se žalobkyně dohodla na ukončení spolupráce při ostraze objektu XY a
pracovní místo tak zaniklo. Na příspěvcích na mzdové náklady by žalobkyně za
zdravotně postiženého zaměstnance K. za duben 2016 až leden 2017 mohla pobírat
částku 57 805,50 Kč a zvýšený příspěvek za měsíce duben až červen 2016, říjen
až prosinec 2016 a leden 2017 ve výši 8 204,20 Kč; za zdravotně postiženou
zaměstnankyni Ž. M. za duben 2016 až prosinec 2016 by mohla žalobkyně pobírat
příspěvek 57 768,75 Kč a zvýšení příspěvku za měsíce duben až červen 2016,
říjen až prosinec 2016 ve výši 7 124,20 Kč; za zdravotně postiženého V. K. za
duben 2016 až červen 2017 na příspěvcích mohla pobírat částku 98 749 Kč a
zvýšení příspěvku za měsíce duben až červen 2016, říjen až prosinec 2016 a
leden až červen 2017 částku ve výši 13 604,20 Kč, celkem by žalobkyně při
uzavření dohody na chráněné pracovní místo na své zaměstnance pobrala na
příspěvcích na zaměstnávání zdravotně postižených osob částku 243 255,90 Kč.
Částku 7 191 Kč za zaměstnávání I. Č. by žalobkyně nezískala, neboť v dubnu
2016 bylo místo obsazeno čtyřmi zaměstnanci a vymezení chráněného pracovního
místa počítalo maximálně s 3 zaměstnanci. Zvýšení příspěvku za zdravotně
postižené zaměstnance za měsíce červenec až září 2016 žalobkyně nedoložila
žádnými důkazy.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a dospěl k závěru,
že se Úřad práce dopustil při odůvodnění svého negativního stanoviska ze dne
10. 5. 2016 nesprávného úředního postupu, o čemž nebylo mezi stranami sporu. V
podrobnostech soud prvního stupně odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, se kterým se ztotožnil. Samotné
neuzavření veřejnoprávní smlouvy však nelze dle soudu prvního stupně považovat
za nesprávný úřední postup, neboť se jedná o vícestranný úkon, na jehož
uzavření není právní nárok, ani o tom nebylo mezi stranami sporu. Hlavní
spornou otázkou bylo, zda nedostatek odůvodnění žalobkyni způsobil úbytek
majetku, přičemž soud prvního stupně uvedl, že samotné nesprávné odůvodnění
takový následek způsobit nemohlo. Žalobkyně sice nerozmnožila svůj majetek o
příspěvky na zaměstnávání osob zdravotně postižených v celkové výši 243 255,90
Kč, avšak nestalo se tak z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, ale
protože s žalobkyní nebyla uzavřena veřejnoprávní smlouva, a také proto, že v
mezidobí pracovní místa zanikla dohodou žalobkyně a jejího obchodního partnera. Pokud se žalobkyně a společnost REI s. r. o. jako svobodně uvažující právní
entity dohodly na ukončení spolupráce, nelze zánik pracovních pozic klást k
tíži žalované a dovodit přímou odpovědnost státu za toto jednání (soud odkázal
v tomto smyslu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
4879/2015). Mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem ad a) tedy není
dle soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti. Stejné závěry o nedostatku
příčinné souvislosti se dle soudu prvního stupně uplatní mezi nesprávným
úředním postupem a tvrzeným ušlým ziskem ad c). Co se týče nároku uvedeného pod
písmenem e), zde soud prvního stupně uzavřel, že má za prokázanou žalobkyní
uvedenou újmu spočívající ve ztrátě důvěry v řádný a nestranný úřední postup
státních orgánů, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup spočívající v
nedostatku odůvodnění zamítavého stanoviska ze dne 10. 5. 2016. Odůvodnění
stanoviska nebylo založeno na konkrétních objektivních důvodech a správní orgán
zneužil své správní uvážení, což je zásah způsobilý poškodit důvěru ve správný
postup státních orgánů. Částečné morální satisfakce se dle soudu prvního stupně
žalobkyni dostalo i tím, že Městský soud v Praze vyslovil nezákonnost zásahu a
správní orgán podrobil kritice. Vzhledem k tomu, že žalovaná sice připustila
nesprávný úřední postup, avšak výslovně konstatování porušení práva ani omluvu
nevyslovila, soud porušení práva žalobkyně vyslovil. Ohledně dalších nároků
žalobkyně [nároky uvedené pod písmeny b) a d)] soud prvního stupně uzavřel, že
náklady právního zastoupení nebyly dle soudu prvního stupně podle § 31a odst. 1
a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, vynaloženy účelně.
Soud vzal z dokazování za vyvrácené,
že by nedostatečné odůvodnění způsobilo nejistotu v plánování podnikání. Nemajetková újma na straně žalobkyně tak spočívá pouze ve ztrátě důvěry v řádný
postup správního orgánu, který se dopustil svévole při odůvodnění svého postoje.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně.
7. Odvolací soud přezkoumal žalobkyní napadený rozsudek soudu prvního
stupně a neshledal odvolání důvodným, kdy dospěl k následujícím závěrům.
Nesprávný úřední postup úřadu práce spočíval v tom, že nebylo řádně odůvodněno
jeho zamítavé stanovisko k žádosti žalobkyně, v důsledku toho však žalobkyni
nemohla vzniknout škoda v podobě nevyplacení příspěvků na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením, ani v podobě ušlého zisku ze spolupráce se
společností REI s. r. o. Tyto dva nároky se pojmově mohou upínat pouze ke
skutečnosti, že žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa nebylo
vyhověno. Odvolací soud uvedl, že správnost tohoto postupu úřadu práce však
předmětem řízení není. Mezi nesprávným úředním postupem úřadu práce a těmito
dvěma nároky tedy dle odvolacího soudu není dána příčinná souvislost jako jeden
z předpokladů pro odpovědnost státu. Ke škodě představované náklady na právní
zastoupení odvolací soud uvedl, že jedinou obranou proti zamítavému stanovisku
úřadu práce bylo podání žaloby ve správním soudnictví, náklady takto vynaložené
byly žalobkyni přiznány rozhodnutím správního soudu, žádné jiné náklady
žalobkyni v souvislosti s právním zastoupením vzniklé nelze považovat za účelně
vynaložené, neboť k nápravě nesprávného úředního postupu vést nemohly. Nejde
tedy o nárok, který by bylo možno podřadit pod ustanovení § 31 OdpŠk. Žalobkyni
nemohla dle odvolacího soudu vzniknout nemajetková újma spočívající v nejistotě
ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královéhradeckém kraji
tím, že úřad práce řádně neodůvodnil zamítavé stanovisko ze dne 10. 5. 2016, o
čemž navíc žalobkyně byla informována již e-mailem dne 11. 4. 2016, tedy zhruba
měsíc po podání její žádosti, přičemž celková délka posuzování této žádosti
(která by eventuálně nejistotu způsobit mohla) předmětem tohoto řízení dle
odvolacího soudu není. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního
stupně, že jediná újma žalobkyně spočívá ve ztrátě důvěry v řádný a nestranný
úřední postup státních orgánů. Zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu ve
formě konstatování porušení práva, které přiznal soud prvního stupně napadeným
rozsudkem, proto odvolací soud shledal za dostačující a s ohledem na charakter
této újmy nepovažoval za případné tuto újmu kompenzovat finanční satisfakcí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také jako
„dovolatelka“) včasně podaným dovoláním směřujícím proti výroku I napadeného
rozhodnutí, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud se podle dovolatelky ve svém rozhodnutí odchýlil od
judikatury soudu dovolacího při řešení otázky příčinné souvislosti mezi škodní
událostí a způsobenou škodou, na které napadené rozhodnutí závisí. Přípustnost
dovolání žalobkyně dále spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí taktéž závisí na
vyřešení otázky, zda je soud v řízení o nároku na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk oprávněn shledat nesprávný
úřední postup i v jiném počínání orgánu veřejné moci, nežli v počínání, které
bylo správním soudem označeno za nezákonný zásah na základě žaloby podané dle §
82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Tato otázka nebyla dle
žalobkyně dovolacím soudem v rámci jeho rozhodovací praxe doposud vyřešena.
10. Dovolatelka ve svém dovolání připomíná, že od počátku řízení
uváděla, že škodní událostí bylo právě nevyhovění její žádosti na uzavření
chráněného pracovního místa, nikoli absence řádného odůvodnění zamítavého
stanoviska ze strany Úřadu práce České republiky. Odvolací soud tak své
rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení, když dovodil, že příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a způsobenou škodou byla přetržena
další okolností spočívající v neuzavření dohody o vymezení chráněného
pracovního místa se žalobkyní. V případě, že by odvolací soud řádně na skutkový
stav aplikoval teorii adekvátní příčinné souvislosti, dospěl by dle dovolatelky
k závěru, že nesprávný úřední postup je sám o sobě výlučnou příčinou škodní
události (neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa), pročež
příčinná souvislost zůstává zachována. V tomto smyslu dovolatelka odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
11. Dovolatelka dále ve svém dovolání namítala vadu řízení spočívající v
nevyhovění žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k vyčíslení požadovaného
zadostiučinění a označení důkazů a tvrzení rozhodných pro posouzení nároku
žalobkyně soudem prvního stupně, stejně jako vadu spočívající v tom, že soud
prvního stupně posoudil vyjádření žalobkyně jako změnu žalobních tvrzení a tuto
následně výrokem I svého rozhodnutí nepřipustil, ačkoli pro takové rozhodnutí
nebyly naplněny důvody. Odvolací soud potom tento postup soudu prvního stupně
de facto potvrdil.
12. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V tomto smyslu
dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I napadeného
rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky III až VI rozsudku
soudu prvního stupně.
17. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o
přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost
dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
18. Dovolání je subjektivně nepřípustné v rozsahu té části potvrzujícího
výroku I napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen výrok VII rozsudku soudu
prvního stupně, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma,
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle
1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7).
19. Ve zbylé části dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně,
se Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi
nevyhověním žádosti žalobkyně a jí tvrzenou škodou, neboť tuto otázku posoudil
odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Žalobkyně od počátku spatřovala nesprávný úřední postup v tom, že
nebylo její žádosti o vymezení chráněného místa pro 3 zaměstnance ze dne 4. 3.
2016 vyhověno. Tím také vymezila předmět tohoto řízení.
24. K zjišťování příčinné souvislosti v podobných případech se Nejvyšší
soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013). Z této judikatury plyne, že bylo na
odvolacím soudu, aby se zabýval otázkou, zda na vymezení chráněného pracovního
místa měla žalobkyně právní nárok, a to s přihlédnutím k právní úpravě
reglementující tuto otázku, jakož i skutkovým okolnostem žalobkyní tvrzených.
Teprve v případě kladné odpovědi na danou otázku je možné posoudit existenci
příčinné souvislosti mezi nevymezením chráněného pracovního místa a žalobkyní
tvrzenou škodou. Pokud by žalobkyně na vymezení chráněného pracovního místa
právní nárok neměla a bylo tedy na volné úvaze úřadu práce, zda takové místo
vymezí či nikoli, nebylo by možno uvažovat o existenci příčinné souvislosti
mezi žalobkyní tvrzenou škodou a tím, že chráněné pracovní místo nebylo
vymezeno.
25. Jestliže se odvolací soud otázkou právního nároku žalobkyně na
vymezení chráněného pracovního místa, na rozdíl od soudu prvního stupně,
nezabýval, je třeba jeho posouzení nároku žalobkyně považovat za neúplné a
tudíž nesprávné. Nadto odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že
rozhodoval o jiném předmětu řízení, než jaký žalobkyně ve své žalobě uvedla.
Žalobkyně za příčinu vzniku své újmy neoznačila neúplné odůvodnění sdělení
úřadu práce, jak chybně uvádí odvolací soud, ale právě okolnost, že její žádost
o vymezení chráněného pracovního místa byla zamítnuta.
26. K názoru vyjádřenému odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, podle
kterého nemůže soud v odškodňovacím řízení řešit, zda mělo být žádosti
žalobkyně o zřízení chráněného pracovního místa vyhověno, Nejvyšší soud dodává,
že jde o úvahu v zásadě správnou, neboť účelem odškodňovacího řízení není
nahrazovat úvahy při hypotetickém rozhodování správních orgánů či soudů v
jiných řízeních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 30
Cdo 708/2021). O to však v této věci nejde. Úkolem odvolacího soudu nebylo
posoudit, zda mělo či nemělo být žádosti žalobkyně vyhověno, ale posoudit, zda
jí prima facie vyhověno být muselo, neboť splnila odpovídající právní podmínky
a na vyhovění její žádosti měla právní nárok. Tuto otázku odvolací soud, jak je
shora uvedeno, neposoudil.
27. Žalobkyní namítanou vadou řízení ve vztahu k nároku na náhradu
nemajetkové újmy se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť daný nárok nebyl
předmětem dovolacího přezkumu.
28. Pokud se týká žalobkyní namítané vady spočívající v tom, že soud
prvního stupně neměl rozhodovat o připuštění změny žaloby, je už z dovolání
zjevné, že by nemohlo jít o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k ní proto nepřihlížel. Jiné vady řízení, nad
rámec shora vytčené, Nejvyšší soud neshledal.
29. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu té části
potvrzujícího výroku I napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen výrok II
rozsudku soudu prvního stupně, spolu s nákladovým výrokem VIII ve vztahu k
řízení před soudem prvního stupně a v navazujícím nákladovém výroku a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
30. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda muselo být vyhověno
žádosti žalobkyně o zřízení chráněného pracovního místa z důvodu, že splnila
odpovídající právní podmínky a na vyhovění její žádosti měla právní nárok.
Teprve poté případně posoudí existenci příčinné souvislosti mezi tím, že
žádosti vyhověno nebyla o žalobkyní tvrzenou škodou.
31. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu