30 Cdo 2468/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně TKX ENGINEERING s. r. o., se sídlem v Teplicích – Sobědruhách,
Důlní čp. 475, zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v
Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti žalovanému S. Z., zastoupenému JUDr.
Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 915/31, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.
zn. 18 C 472/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co 125/2011-329, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co
125/2011-329, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. listopadu
2010, č. j. 18 C 472/2009-291, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Teplicích k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Oproti žalobě dospěl po provedeném řízení k
závěru, že kupní smlouva ze dne 31. května 2007, kterou žalobkyně prodala
žalovanému předmětné nemovitosti, není neplatná. Soud prvního stupně se v
odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vypořádal s jednotlivými
žalobními argumenty, přičemž k právně významnému tvrzení žalobkyně, že z důvodu
nezaplacení celé kupní ceny žalovaným došlo ze strany žalobkyně po právu k
odstoupení od uvedené převodní smlouvy, v důsledku čehož se žalobkyně stala
vlastnicí předmětných nemovitostí, na straně jedné uvedl, že „žalobce žádným
způsobem své tvrzení o nezaplacení kupní ceny nedoložil, a tak nevyvrátil jím
podepsanou část Smlouvy, že kupní cena byla zaplacena započtením pohledávek“,
avšak na druhé straně dodal, že „Pokud jde o přebývající částku 46.041,- Kč, je
soud přesvědčen, že tato byla vypořádána v souladu se Smlouvou a za situace,
kdy žalobce z tohoto důvodu odstoupil od Smlouvy až poté, kdy žalovaný uhradil
několikamilionový závazek žalobce z úvěru a poté, kdy na majetek žalobce byla
nařízena exekuce, by posouzení platnosti odstoupení od Smlouvy z důvodu
nezaplacení pouhého půl procenta kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 25. října 2013, č. j. 12 Co 125/2011-329 v meritu věci
potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu
prvního stupně, přičemž neshledal důvodnou ani odvolací argumentaci žalobkyně o
naplnění podmínek pro jí učiněné odstoupení od převodní smlouvy. K tomu
odvolací soud zaujal následující skutkové a právní závěry:
„Žalobce i žalovaný zamýšleli, že k úhradě kupní ceny dojde částečně formou
zápočtů jejich vzájemných pohledávek. S ohledem na složitost jejich majetkových
vztahů se dohodli, že žalovaný jako kupující převezme dluhy žalobce ze smlouvy
o úvěru České spořitelny, a. s. a současně budou započteny další pohledávky,
které žalovaný vůči žalobci z minulosti měl. Strany smlouvy se dohodly, že k
úhradě smluvené kupní ceny...dojde formou zápočtu, který důsledně vycházel z
výše vzájemných pohledávek, a nedosáhl do celé výše kupní ceny. Strany kupní
smlouvy si však této skutečnosti byly vědomy a ani sám prodávající, který
smlouvu vypracoval, nestanovil způsob, jakým mělo k úhradě zbytku kupní ceny ve
výši 46.041,- Kč dojít. Konečně i z korespondence mezi stranami z doby před
uzavřením kupní smlouvy vyplývá, že částka 46.041,- Kč neměla být prodávajícím
hrazena kupujícímu, ale o tuto částku měla být snížena cena, za kterou, jak se
strany dohodly v jiné smlouvě, měl dnešní kupující prodat nemovitost zpět
prodávajícímu. Z toho důvodu pak odstoupení (§ 48 odst. 1 obč. zák.), jehož
možnost si účastníci pro případ nezaplacení kupní ceny v kupní smlouvě sjednali
(čl. V.
smlouvy), od smlouvy učiněné žalobcem nelze považovat za důvodné a tedy
platné, neboť kupní cena uhrazena byla...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska zákonem
stanovených náležitostí) řádné dovolání. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé,
že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ani
Ústavního soudu České republiky, pokud se při rozhodování odchýlil od
skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, aniž by za tím účelem
zopakoval dokazování. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že kupní cena celá
zaplacena nebyla a dovozoval dále, že odstoupit od převodní smlouvy pro
nedoplatek „ve výši půl procenta kupní ceny by bylo v rozporu s dobrými mravy“,
odvolací soud se zase postavil za názor, že kupní cena zaplacena celá byla. Dovolatelce tak v podstatě byla odňata jedna soudní instance, neboť závěr
odvolacího soudu, že kupní cena byla zcela uhrazena, byl závěrem v řízení
„novým“, který nemohl být podroben přezkumu v rámci řádného opravného
prostředků. Dovolatelka dále zdůrazňuje a v další části svého dovolání blíže
rozvádí, že „principiální otázkou není toliko otázka platnosti kupní
smlouvy...jako otázka platnosti dohody o vzájemném započtení, neboť takové
započtení je vedle převzetí úvěru předpokladem uhrazení celé kupní ceny.“
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí
jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože k uzavření předmětné kupní smlouvy, jakož i k následnému odstoupení od
smlouvy ze strany dovolatelky došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací
soud při posouzení uplatněného nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), kdy současně přihlédl
k čl. II bodům 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodům 2 a 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky, v němž je uplatněn
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu].
Jednou z právně významných otázek v této věci (po vyloučení námitky žalobkyně,
že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem) bylo, zda
žalobkyně po právu odstoupila od předmětné kupní smlouvy z důvodu, že jí
žalovaný neuhradil (nevypořádal zcela) kupní smlouvy, konkrétně, že žalovaný
neuhradil žalobkyni (do úplného vypořádání kupní ceny) částku 46.041,- Kč. Soud
prvního stupně dílčí skutkové zjištění, zásadně významné pro řešení otázky
odstoupení od kupní smlouvy, v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku
neuvádí, když druhý odstavec na str. 8 odůvodnění jeho rozsudku je formulačně
zčásti nesrozumitelný. V poslední větě inkriminovaného odstavce totiž soud
prvního stupně uvádí, že „Pokud jde o přebývající částku 46.041,- Kč, je soud
přesvědčen, že tato byla vypořádána v souladu se Smlouvou..“, aniž by
zprostředkoval svou úvahu, jak k takovému zjištění dospěl. Přijal-li soud
prvního stupně pro své rozhodnutí skutkové zjištění, že „Účastníci se dohodli,
že úhrada kupní ceny bude provedena započtením vzájemně uznaných pohledávek
žalovaného vůči žalobci, a to platbami za provedené služby ve výši 275.371,-
Kč, nevrácenými hotovostními půjčkami ve výši 3.069.864,- Kč a závazkem
vyplývajícím z úvěrové smlouvy České spořitelny, a. s. ve výši 4.053.7274,- Kč
(vzhledem k obsahu textu zjevně míněno 4.053.724,- Kč), pak při součtu
sjednaných pohledávek k započtení v celkové výši 7.398.959,- Kč a následně při
jejich odečtení od kupní ceny ve výši 7.445.000,- Kč, je zde rozdíl (žalobkyní
tvrzený nedoplatek kupní ceny) ve výši 46.041,- Kč, o kterém soud prvního
stupně v poslední větě druhého odstavce na str. 8 odůvodnění svého rozsudku
uvádí, že je (ještě jednou citováno) „přesvědčen, že tato (roz. částka) byla
vypořádána v souladu se Smlouvou“, současně však tuto větu zakončuje s tím, že
„by posouzení platnosti odstoupení od Smlouvy z důvodu nezaplacení pouhého půl
procenta kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy.“
V popsané procesní situaci, kdy předmětem odvolací argumentace žalobkyně byly i
posledně zmíněné okolnosti a kdy žalovaný při odvolacím jednání dne 18. října
2013 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 318 a násl.)
prostřednictvím svého advokáta k dotazu předsedy odvolacího senátu uvedl, že
„pokud mezi kupní cenou, která je nyní v kupní smlouvě uvedena a výší
pohledávek, jež měly být započteny a tím mělo dojít k zaplacení kupní ceny, je
rozdíl ve výši asi 46.041,- Kč, pak tohoto rozdílu si byli účastníci při
uzavření kupní smlouvy vědomi a podle názoru žalovaného mělo dojít k zaplacení
také této částky formou částečné platby na kupní cenu podle smlouvy o budoucí
kupní smlouvě. To nevyplývá zcela z předmětné kupní smlouvy, ale z jednání,
která mezi účastníky uzavřené kupní smlouvy předcházela“, odvolací soud bez
odpovídajícího skutkového zjištění (za takové nelze pokládat závěr odvolacího
soudu, že „i z korespondence mezi stranami z doby před uzavřením kupní smlouvy
vyplývá, že částka 46.041,- Kč neměla být prodávajícím hrazena kupujícímu, ale
o tuto částku měla být snížena cena...za kterou měl dnešní kupující prodat
nemovitost zpět prodávajícímu“), učinil právní závěr, že „odstoupení...od
smlouvy učiněné žalobcem nelze považovat za důvodné a tedy platné.“
Z uvedeného je zřejmé, že skutkový deficit v řešení otázky úplného vypořádání
kupní ceny, konkrétně úhrady částky 46.041,- Kč, neumožňoval odvolacímu soudu
přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o nedůvodném odstoupení
žalobkyně od předmětné kupní smlouvy; v tomto směru dovolací soud sdílí námitky
žalobkyně, jak je formulovala v podaném dovolání.
K dovolací argumentaci dovolatelky, že odvolací soud pochybil, nepřistoupil-li
k zopakování důkazů ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že
zatímco v otázce důkazů listinných se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami
je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický, stran výslechu svědků a
účastníků řízení důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k
jeho specifikům třeba zopakovat vždy [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
též jen „Soubor“), pod číslem C 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna
2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006,
uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z hlediska ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces pak např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp.
zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS
273/06, uveřejněný pod číslem 144/2007 tamtéž].
Protože z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku lze vyvodit, že odvolací
soud stran svých (byť pro meritorní rozhodnutí neúplných) skutkových závěrů
vycházel z listinných důkazů, nelze uzavřít, že by odvolací řízení bylo v tomto
směru zatíženo popsanou vadou.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního
rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek
odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i
rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil l dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu