USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Praze 2, o zaplacení 985 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 145/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 44 Co 72/2022-247, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované náhrady škody ve výši 985 300 Kč za nesprávný úřední postup policejního orgánu ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 77/2011, v rámci něhož bylo žalobci odňato jím krátce předtím zakoupené vozidlo tovární značky Fiat Punto, reg. zn. XY, a poté předáno do soudní úschovy. Žalobci odnětím a zadržováním vozidla, které navíc trvalo podle žalobce nepřiměřeně dlouhou dobu, byla způsobena škoda spočívající ve ztrátě hodnoty vozidla ve výši 58 000 Kč, za niž žalobce vozidlo zakoupil, v zaplacené ekodani a správním poplatku v úhrnné výši 3 800 Kč a ve škodě za znemožnění věc užívat v období od odnětí do administrativního zániku vozidla, tj. od 9.
6. 2010 do 30. 6. 2015 (1847 dnů), vynásobených částkou 500 Kč jako cenou pronájmu vozidla za jeden den, což představuje částku 923 500 Kč. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 16 C 145/2019-137, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 985 300 Kč s příslušenstvím
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem a) v napadeném výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a b) v napadeném výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroku I, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Pokud jde o dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve dílčím nárokem na náhradu škody ve výši 3 800 Kč z hlediska jeho objektivní přípustnosti ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16.
6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 3 800 Kč s příslušenstvím (zaplacená ekodaň a správní poplatek). Tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než zbylé nároky nepřevyšuje částku 50 000 Kč, současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy, a rovněž důvod zamítnutí tohoto nároku nebyl shodný jako u zbývajících nároků, tedy rozhodnutí o dílčích nárocích (v souhrnu převyšující částku 50 000 Kč) nezáviselo na vyřešení shodné právní otázky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 08.
11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Co se týče zbylých samostatných nároků na náhradu škody ve výši 58 000 Kč s příslušenstvím (ztráta hodnoty vozidla) a 923 500 Kč (škoda za znemožnění věc užívat), ohledně kterých dovolání objektivně přípustné dle § 238 o. s. ř. je, zabýval se Nejvyšší soud v prvé řadě tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolatel především namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 77/2011 v rozporu s trestním řádem, a dopustily se tak nesprávného úředního postupu, když minimálně od podání obžaloby, tedy od 14. 4. 2011, nebyly důvody pro další zadržování předmětného vozidla, které mělo být bezodkladně vráceno žalobci. Dle žalobce mu tím byla způsobena škoda snížením hodnoty předmětného vozidla, resp. jeho naprostým znehodnocením, přičemž žalobci nelze vytýkat, že v rámci řízení o soudní úschově nepodal žádost o vrácení předmětného vozidla. K přípustnosti těchto námitek pouze v úvodu dovolání obecně uvedl, že ji dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce však těmito námitkami k údajným průtahům trestního soudu relevantním způsobem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně, přičemž vždy může být dán pouze jeden z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. V této části je tedy dovolání vadné. Stejně tak je dovolání vadné i ohledně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může dle judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „zda má právo na odškodnění ten, komu byla v trestní řízení zajištěna věc jako věc důležitá pro trestní řízení, tato věc mu nebyla vrácena ihned poté, co odpadl důvod pro zajištění věci, a v důsledku delší časové prodlevy s vrácení věci došlo ke snížení hodnoty či dokonce k úplnému znehodnocení zajištěné věci“, neboť na řešení této otázky, a to ani ve vztahu k údajně nezákonným rozhodnutím, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k vadám dovolání týkajícím se údajných průtahů s vrácením věci, tedy možnému nesprávnému úřednímu postupu srov. shora). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí především na právním závěru, že v daném případě nebyl naplněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) spočívající ve zrušení nezákonného rozhodnutí, jelikož zkoumaná rozhodnutí či opatření (opatření odnětí či usnesení o předání do úschovy) nebyla pro nezákonnost zrušena a nebyl dovozen ani žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení podle § 13 OdpŠk spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (nepřiměřeně dlouhé znemožnění užívání vozidla, na základě něhož mělo dojít i k jeho administrativnímu a faktickému zániku). Dále bylo odvolacím soudem dovozeno, že mezi tvrzeným pochybením orgánů veřejné moci a tvrzenou škodou není dána odpovídající příčinná souvislost, tedy další kumulativní předpoklad pro založení odpovědnosti žalované. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Za této situace, kdy jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, a to nenaplnění dalšího kumulativního předpokladu vzniku odpovědnosti žalované, spočívajícího v existenci odpovídající příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením orgánů veřejné moci a tvrzenou škodou, nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn [nebyla vymezena právní otázka (dovolací důvod) a předpoklady přípustnosti] a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalobcem předložená otázka zpochybňující druhý z právních závěrů (důvodů) odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence nezákonného rozhodnutí), a to otázka, zda je podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody v popsaném případě to, aby byla rozhodnutí či opatření, kterými byla věc zajištěna (odebrána), následně zrušena pro nezákonnost. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky (údajné nezákonnosti rozhodnutí), by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, a dovolání žalobce tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve zbylé části. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu