30 Cdo 2544/2021

30 Cdo 2544/2021-640

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce R. K., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 12/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021, č. j. 57 Co 308/2020-601, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 12/2012 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 187/2008 (dále jen „namítané trestní řízení“). Ve věci již bylo o části nároků žalobce pravomocně rozhodnuto a předmětem řízení zůstal pouze nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, v podobě nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení ve výši 143 503,67 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, č. j. 26 C 12/2012-550, bylo rozhodnuto tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 143 503,67 Kč spolu s úrokem z prodlení z této dlužné částky za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok

I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 143 503,67 Kč spolu s úrokem z prodlení z této dlužné částky za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobce byl v namítaném trestním řízení původně stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost třemi obžalobami, přičemž postupně byl obžalob zproštěn ze všech skutků s výjimkou jediného, za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 3 T 187/2008. Mezi stranami nebylo sporu o existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí (sdělení obvinění), spornou se stala výše škody v podobě nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení, za kterou měla žalobci náležet náhrada ve smyslu OdpŠk.

Žalobce prokázal příjmovými doklady, výpisy z účtu a vyúčtováním advokáta, že na obhajobu v namítaném trestním řízení vynaložil celkem 498 714 Kč. Dopisem ze dne 10. 7. 2013 vyzval žalobce žalovanou (v rámci mimosoudního projednání) k náhradě škody v podobě nákladů obhajoby ve výši 497 714 Kč. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalovaná již žalobci zaplatila náhradu nákladů obhajoby ve výši 354 210 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně pochybil, pokud neposuzoval uvedený nárok žalobce tak, jak jej žalobce vymezil v jeho podání na č. l.

340 – 342 spisu, označeném jako „přehled úkonů právní služby R. K.“, když tímto podáním žalobce vymezil předmět řízení k výzvě soudu I. stupně dle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., a soud I. stupně tak zahrnul do předmětu řízení i úkony, které v tomto podání žalobce uvedeny nebyly. Žalobce v podání na č. l. 340 – 342 spisu požadoval náhradu nákladů za obhajobu v namítaném trestním řízení v rozsahu tam specifikovaných úkonů a s tím souvisejících cestovních náhrad a náhrad za promeškaný čas advokáta s 20 % DPH v celkové výši 288 449 Kč, s tím, že měl s advokátem sjednanou smluvní odměnu za 1 úkon právní služby ve výši 3 000 Kč. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům.

Při posuzování úkonů žalobcem vymezených v přehledu na č. l. 340 – 342 spisu neshledal odvolací soud důvodnými (účelnými) úkony označené jako jednání s klientem přes jednu hodinu (dne 21. 4. 1999, 10. 5. 1999, 7. 6. 1999. 13. a 18. 8. 1999) a konzultace s K. dne 30. 3. 1999, když tyto nebyly žalobcem prokázány (přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.), a dále úkon v podobě prostudování spisu dne 25. 2. 2010, 17. 6. 2010 a 29. 10. 2011, když podle § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), náleží odměna za prostudování spisu pouze při skončení vyšetřování.

Následně odvolací soud vypočetl výši odměny za účelně vynaložené úkony, které byly v tomto podání uvedeny a které byly prokázány, ve smyslu advokátního tarifu. Zohlednil přitom, že žalobce byl trestně stíhán ve vícečinném souběhu za více samostatných skutků, a to pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 141/1961, trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), za který mu hrozil trest odnětí svobody na dva až osm let (obvinění bylo žalobci sděleno dne 16. 11. 1998), pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zák., za který mu hrozil trest odnětí svobody šest měsíců až pět let, pro trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zák., za který mu hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok a pro trestný čin nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., za který mu hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok (obvinění žalobci sděleno dne 1. 6. 1999, pro trestný čin zkrácení daně dle § 148 odst. 1 tr. zák., za který mu hrozil trest odnětí svobody šest měsíců až tři léta (obvinění bylo žalobci sděleno dne 9.

5. 2000), pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu hrozil trest odnětí svobody šest měsíců až tři léta (obvinění bylo žalobci sděleno dne 17. 7. 2002), přičemž za tyto trestné činy byla podána obžaloba, dovolatel byl postupně zproštěn obžaloby ze všech těchto skutků až na trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., z jehož spáchání byl dovolatel pravomocně uznán vinným. Odvolací soud při výpočtu mimosmluvní odměny za úkon právní služby vycházel z § 10 odst. 3 advokátního tarifu (zohlednil přitom platné znění do 31.

12. 2012 a od 1. 1. 2013), § 7 advokátního tarifu (zohlednil přitom platné znění do 31. 8. 2006 a od 1. 9. 2006), § 12 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 8. 2006) a § 12 odst. 5 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 9. 2006). V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, byla u úkonů právní služby provedených do 31. 8. 2006 určena odměna součtem odměn vztahujících se ke skutkům, za které žalobce nebyl pravomocně uznán vinným, snížená o 20 % (u úkonů provedených do 9.

5. 1999 částka 1 500 Kč za 1 úkon právní služby s ohledem na sdělení prvního obvinění žalobci, u úkonů provedených od 10. 5. 1999 do 31. 5. 1999 částka 2 800 Kč za 1 úkon právní služby s ohledem na sdělení dalšího obvinění žalobci dne 10. 5. 1999, u úkonů provedených od 1. 6. 1999 do 8. 5. 2000 částka 3 600 Kč za 1 úkon právní služby s ohledem na sdělení dalšího obvinění žalobci dne 1. 6. 1999, u úkonů provedených od 9. 5. 2000 do 16. 7. 2002 částka 4 400 Kč za jeden úkon právní služby s ohledem na sdělní dalšího obvinění žalobci dne 9.

5. 2000, u úkonů provedených od 17. 7. 2000 do 31. 8. 2006 částka 5 200 Kč za 1 úkon právní služby s ohledem na sdělení dalšího obvinění žalobci dne 17. 7. 2002). S účinností od 1. 9. 2006 (po novele advokátního tarifu) nebyla ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn.

30 Cdo 1415/2019, odměna za jeden úkon právní služby snížena za skutek, za jehož spáchání byl dovolatel odsouzen, a činila 1 500 Kč za jeden úkon. Po přičtení režijního paušálu, jízdného autem, náhrady za ztrátu času a 20% DPH dospěl odvolací soud k závěru, že celková výše škody vzniklé žalobci, za kterou mu náleží náhrada ve smyslu § 31 OdpŠk spočívající v nákladech za obhajobu v namítaném trestním řízení činí 310 268,40 Kč, přičemž žalovaná již na náhradě takto žalobci vzniklé škody uhradila celkově 354 210,33 Kč (226 654 Kč mimosoudně po podání žaloby, 37 465 Kč po částečném nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24.

1. 2014, č. j. 26 C 12/2012-102, a 90 091,33 Kč přiznaných částečně pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2018, č. j. 26 C 12/2012-386). Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci již byla škoda spočívající v nákladech obhajoby vynaložených na obhajobu v namítaném trestním řízení uhrazena, a proto rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 143 503,67 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení zamítá. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.

Jako dovolací důvod

dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dle názoru dovolatele nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá následující: a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.

3. 2020, č. j. 30 Cdo 3779/2019-510, vydaným v posuzované věci dovolatele (a dále event. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 1200/2003, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002), neboť nesprávně posoudil otázku předmětu žalobcem uplatněného nároku, když dospěl k závěru, že se žalobce domáhal zaplacení úkonů uvedených na č. l. 340 – 342 spisu, ačkoli se žalobce domáhal náhrady za zaplacenou odměnu a hotové výdaje obhájce za všechny úkony, kterých se obhájce v namítaném trestním řízení účastnil (tj. i těch, které na č. l.

340 – 342 uvedeny nejsou); b) Odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces tím, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09, když jej nepoučil o tom, co považuje za předmět řízení, přestože mezi poučovací povinnosti soudu patří poučení o předmětu řízení, zejména za situace, kdy odvolací soud hodlal předmět řízení posoudit odlišně od soudu nalézacího a z výše žalobcem požadované částky i listin vyplývalo, že se domáhá náhrady odměny a hotových výdajů obhájce za celé řízení; c) Odvolací soud založil rozhodnutí na otázce hmotného práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda pro případ, že se žadatel dohodne s obhájcem v trestní věci na mimosmluvní odměně tak, že stanoví odměnu za jeden úkon právní služby fixní částkou, je pro rozhodování o náhradě škody za náklady vynaložené na odměnu advokáta nutno posuzovat, zda nepřekračuje sjednaná odměna limit stanovený ustanoveními advokátního tarifu v případě každého jednotlivého úkonu, nebo zda je nutno porovnávat celkovou výši odměny sjednané s celkovou odměnou, která by advokátovi náležela za veškerou obhajobu v téže věci vypočítanou dle ustanovení advokátního tarifu; d) Odvolací soud založil rozhodnutí na otázce hmotného práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, jakým způsobem se má promítnout do krácení žadatele o odškodnění to, že za některé ze sbíhajících se trestných činů byl odsouzen a z některých zproštěn, za situace, kdy sjednaná odměna mezi obhájcem a žadatelem o odškodnění je nižší, než by činila podle pravidel advokátního tarifu upravujícího mimosmluvní odměnu (případně se jedná o odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004); e) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II.

ÚS

2578/18, nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20, v otázce náhrady nákladů řízení, když nesprávně vyhodnotil poměr úspěchu žalobce a žalované v tomto sporu. Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že se se závěry odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí ztotožňuje a dovolání považuje za zcela nedůvodné. Dle názoru žalované vyplývá řešení námitky shora uvedené pod písm. c) ze samotného znění § 31 odst. 3 OdpŠk, dle kterého je třeba posuzovat účelnost jednoho každého úkonu právní služby, teprve poté je možné zabývat se opodstatněností výše uplatněného nároku, tj. skutečností, zda poskytnutím právních služeb, které byly shledány účelnými, došlo ke zmenšení majetkové sféry žalobce (a v jaké výši).

Výše náhrady za vynaložené náklady na obhajobu je limitována advokátním tarifem, ale i částkou, kterou poškozený za úkony zaplatil (v případě sjednání smluvní odměny, která nedosahuje výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, a která byla poškozeným zaplacena, mohou být reparovány pouze do výše, kterou poškozený prokazatelně zaplatil za ten který úkon dle sjednané odměny, neboť jen o tuto částku se snížila jeho majetková sféra). Reparovat lze pouze v žalobě jednoznačně tvrzené, označené a prokázané (a účelně vynaložené) úkony právní služby, přičemž pokud poškozený neuvede veškeré úkony, nemůže být se svým nárokem zcela nebo zčásti úspěšný.

Žalovaná se dále domnívá, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovolatele nepoučil o rozsahu předmětu řízení, o kterém bude rozhodovat (námitka shora uvedená pod písm. a/ a b/), když v žalobních tvrzeních a všech jejich doplněních dovolatele jsou podávány stále stejné úkony uvedené v tabulkách, které odvolací soud správně vymezil jako předmět rozhodování. Ačkoli žalobce rozšiřoval žalobu o navýšení částky nákladů obhajoby, svá tvrzení co do úkonů v tomto směru nerozšířil. Na základě právě uvedeného žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o.

s. ř. Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a) je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K námitce dovolatele shora uvedené pod písm. b) dovolací soud uvádí, že k zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo a odvolací soud se od dovolatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09, neodchýlil.

Dovolací soud ze spisového materiálu řízení ohledně specifikace předmětu řízení co do náhrady nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení zjistil, že dne 22. 5. 2018 bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Ostravě, č. j. 26 C 12/2012-361, kterým bylo rozhodnuto tak, že se částečně zastavuje řízení ohledně částky 236 323,56 Kč a dále ohledně úroku z částky 198 888,56 Kč za dobu od 13. 8. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně a dále ohledně úroku z prodlení z částky 37 465 Kč za dobu od 11. 1. 2014 ve výši 8,05 % ročně do zaplacení.

Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že se žalobce (nynější dovolatel) žalobou ze dne 3. 2. 2012 domáhal po žalované mj. zaplacení na náhradě nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení částky 264 119 Kč, žalovaná podáním ze dne 12. 9. 2013 oznámila, že již žalobci zaplatila po podání žaloby na náhradě nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení částku 226 654 Kč a částku 37 465 Kč. Podáním ze dne 10. 7. 2013 upřesněného u soudního jednání dne 24. 1. 2014 žalobce žalobu rozšířil, a to poté, co mu žalovaná zaplatila na náhradě nákladů částku 226 654 Kč a 37 465 Kč, nevzal v tomto rozsahu plnění žalobu zpět, ale naopak požadoval, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů obhajoby částku 271 060 Kč, když se mělo jednat o rozdíl mezi částkou 497 714 Kč, kterou žalobce zaplatil za zastupování v namítaném trestním řízení, a částkou již žalovanou vyplacenou v průběhu řízení.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2015, č. j. 26 C 12/2012-162, soud změnu žaloby ze 10. 7. 2013 upřesněného u soudního jednání dne 24. 1. 2014, připustil (právní moc dne 24. 6. 2015) a po tomto činil předmět řízení nárok na zaplacení částky celkem 722 590 Kč spolu s příslušenstvím, z toho na náhradě nákladů obhajoby tvořila žalovaná jistina částku 271 060 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 271 060 Kč za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení. V dalším průběhu řízení žalobce své nároky ještě několikrát měnil, proto byl soudem dne 22.

11. 2017 vyzván dle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. mj. k jednoznačné specifikaci uplatňovaných náhradových nároků. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 7. 5. 2018, ve kterém nově požadoval po žalované, aby byla zavázána zaplatit žalobci částku 486 114 Kč, kterou měl tvořit nárok na náhradu nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení toliko v částce 233 595 Kč, dále nárok na náhradu škody způsobené exekucí ve výši 152 641,44 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. K tomu soud I.

stupně konstatoval, že součet uvedených jednotlivých nároků činí 486 236,44 Kč, nikoli tvrzených 486 114 Kč, a vzhledem k tomu, že žalobce nyní žádal méně, než bylo dosavadním předmětem řízení, hodnotil podání žalobce jako zpětvzetí žaloby. Soud I. stupně proto přistoupil k (již výše citovanému) částečnému zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí ve vztahu k jistině co do částky 236 353,56 Kč (jako rozdíl původně žalované částky 722 590 Kč a výše odůvodněné částky 486 236,44 Kč) a dále ve vztahu k zákonným úrokům z prodlení z částky 198 888,56 Kč za dobu od 13.

8.

2011 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení z částky 37 465 Kč za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení. Po tomto částečném zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zůstal předmětem řízení nárok na zaplacení částky 486 236,44 Kč s příslušenstvím, z čehož tvoří na jistině částka 233 595 Kč nárok na náhradu nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení a na něj navazující příslušenství ve výši zákonného úroku z prodlení z částky 233 595 Kč za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení (právní moc dne 8.

6. 2018). Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2018, č. j. 26 C 12/2012-386, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, č. j. 57 Co 411/2018-449, byla žalobci přiznána na náhradu nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení částka 90 091,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 90 091,33 Kč za dobu od 11. 1. 2014. Zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2018, č. j. 26 C 12/2012-386, ve spojení s potvrzujícím výrokem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.

6. 2019, č. j. 57 Co 411/2018-449, co do částky 143 503,67 Kč s příslušenstvím ohledně zbylého nároku na náhradu nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení ve výši 143 503,67 Kč s příslušenstvím, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 3779/2019-510, a stal se tak předmětem dalšího řízení. O tomto nároku na náhradu nákladů obhajoby v namítaném trestním řízení ve výši 143 503,67 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2020, č. j.

26 C 12/2012-550, tak, žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 143 503,67 Kč spolu s úrokem z prodlení z této dlužné částky za dobu od 11. 1. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž tento výrok byl změněn dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak, že se žaloba na zaplacení částky 143 503,67 Kč s příslušenstvím zamítá. Z právě uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nemohlo být zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nerozhodoval o jiném předmětu řízení, než soud I.

stupně, o kterém by byl povinen dovolatele poučit, a současně není pravdou, že by v rozporu s předmětem řízení v rozsahu vymezeném dovolatelem odvolací soud nepřihlížel k částce 146 196 Kč (nad částku 143 503,67 Kč, o které odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí rozhodl) a že by se nevypořádal s celým předmětem řízení na rozdíl od soudu I. stupně, jak dovolatel zjevně mylně namítá. Námitka dovolatele je založena na odlišných skutkových zjištěních, než jaká plynou nejen z dovoláním napadeného rozhodnutí, ale i ze spisového materiálu řízení (jak dovolací soud výše podrobně uvádí), a již z tohoto důvodu není schopna přípustnost dovolání založit.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. c), neboť dovoláním napadené rozhodnutí na uvedené otázce nestojí výlučně.

Odvolací soud opřel svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na skutečnosti, že žalobci již byla škoda spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v namítaném trestním řízení žalovanou zcela uhrazena, nikoli na nesprávném srovnání výše smluvní a mimosmluvní odměny, jak namítá dovolatel. Odvolací soud se dovolatelem předestřenou otázkou v dovoláním napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval (a neměl důvod zabývat). Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že nelze souhlasit s názorem dovolatele, že z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyplývá řešení otázky, zda v případě, že se žadatel dohodne s obhájcem v trestní věci na mimosmluvní odměně tak, že stanoví odměnu za jeden úkon právní služby fixní částkou, je pro rozhodování o náhradě škody za náklady vynaložené na odměnu advokáta nutno posuzovat, zda nepřekračuje sjednaná odměna limit stanovený ustanoveními advokátního tarifu v případě každého jednotlivého úkonu, nebo zda je nutno porovnávat celkovou výši odměny sjednané s celkovou odměnou, která by advokátovi náležela za veškerou obhajobu v téže věci vypočítanou dle ustanovení advokátního tarifu.

Dle § 31 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3). Současně platí, že OdpŠk výslovně zahrnuje náhradu nákladů řízení do náhrady škody.

Ustálená výkladová praxe soudů k § 31 OdpŠk, dle které je smyslem a účelem daného zákonného ustanovení zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem i úhrady nákladů řízení směřujícího k jejich zrušení, změně nebo nápravě (k tomu srov. plenární rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 38/06), ačkoli tyto závěry vycházely z pojetí škody, které mělo svůj základ v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jejichž dílčím výkladem bylo dovozeno, že lze o škodě uvažovat teprve poté, co předmětné náklady řízení byly skutečně uhrazeny, byla zohledněna i při přijímání zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přestože do pojmu škoda v pojetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zahrnul i vznik dluhu (§ 2952 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020). Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že náhrada nákladů zastoupení dle OdpŠk je založena na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 181/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.

2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013). Důvodnost a účelnost se proto zkoumá u každého jednotlivého z provedených úkonů právní služby při zastupování dovolatele v namítaném trestním řízení, za které dovolatel požadoval náhradu nákladů, stejně tak (u úkonů právní služby, které shledal účelnými a důvodnými, tj. za které náleží dovolateli náhrada) výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu a případná limitace spočívající ve skutečně vynaložených nákladech (popř. dluhu, viz § 2952 o. z. věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) za ten který konkrétní úkon právní služby.

V opačném případě, pokud by bylo postupováno dle požadavku dovolatele na srovnání celkové výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu za důvodně a účelně provedené úkony právní služby s celkovou výší smluvní odměny advokáta (zahrnující i úkony právní služby neprovedené důvodně a účelně ve smyslu § 31 OdpŠk), mohla by být ve svém důsledku nahrazena i odměna advokáta za provedené úkony právní služby, které nebyly shledány důvodnými a účelnými ve smyslu § 31 OdpŠk, což by vedlo k rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

Rovněž nelze souhlasit s názorem dovolatele, že doposud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena otázka krácení výše poskytované náhrady škody v případě, že za některé ze sbíhajících se trestných činů byl žadatel odsouzen a z některých byl obžaloby zproštěn, za situace, kdy smluvní odměna advokáta byla sjednána nižší, než je mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu. K uvedené otázce se Nejvyšší soud již vyjadřoval i v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3779/2019, vydaném v posuzované věci k dřívějšímu dovolání dovolatele, ve kterém konstatoval, že ze zákonné úpravy vyplývá, že se náhrada škody (nákladů zastoupení) poskytuje ve výši určené dle advokátního tarifu, ačkoli byla sjednána odměna smluvní.

Z uvedeného pravidla se přitom vychází i v případě, kdy je smluvní odměna advokáta sjednána nižší, než je odměna mimosmluvní vyplývající z advokátního tarifu, neboť výše poskytované náhrady škody (určené dle advokátního tarifu) je limitována výší skutečné škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020), která dovolateli vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím.

Jinými slovy, uhradí-li poškozený na obhajobu dle smluvní odměny advokátovi méně, než by advokátovi náleželo dle mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, náleží poškozenému náhrada škody v podobě nákladů obhajoby určené dle advokátního tarifu, avšak limitované částkou, o kterou se zmenšil (nebo měl zmenšit, viz § 2952 o. z. věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jeho majetkový stav. I v daném případě se tak použije pro postup při krácení výše náhrady škody z důvodu částečného odsouzení stávající judikatura dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019).

Tvrzení dovolatele, že odvolací soud krátil smluvní odměnu advokáta za jeden úkon právní služby o jednu polovinu z důvodu jeho účasti na škodě, od které dovolatel odvozuje odchýlení se odvolacího soudu od pravidel postupu při krácení výše náhrady škody z důvodu částečného odsouzení dle stávající judikatury dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019), z dovoláním napadeného rozhodnutí nadto nikterak nevyplývá a dovolatel tak staví své právní posouzení na odlišném skutkovém zjištění, a již z tohoto důvodu nemůže uvedená námitka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit. Konečně k námitce shora uvedené pod písm. e) Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení

(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.