USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P.
B., nar. XY, bytem XY, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) České republice –
Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, se sídlem v
Pardubicích, Na Třísle 135, o zaplacení částky 15 980 000 Kč, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 44/2021, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2022, č. j. 71 Co 118/2022-20,
I. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.
4. 2022, č. j. 71 Co 118/2022-20, se v rozsahu potvrzení výroku III usnesení
Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 1. 2022, č. j. 13 C 44/2021-8, odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolací řízení zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 1. 2022, č.
j. 13 C 44/2021-8, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a zamítl návrh žalobce na
ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok III).
Usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 71 Co 118/2022-20, Krajský soud v Ostravě
jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení
odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 20. 6. 2022 včasné dovolání,
které dle svého obsahu směřuje do potvrzení výroků I a III usnesení soudu
prvního stupně. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. však není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o
ustanovení zástupce. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení, kterou
byl potvrzen výrok III usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti
žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů, není přípustné. Pokud se žalobce
řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní
praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením
založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, dostupná
z www.nsoud.cz). Jelikož dovolání není v rozsahu uvedeném ve výroku I tohoto usnesení podle §
238 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl a nezabýval se již splněním podmínky povinného zastoupení
žalobce (§ 241b odst. 2 o. s. ř.), kterou zkoumal až ohledně zbylého rozsahu
dovolání. Ustanovení § 241 o. s. ř., které upravuje tzv. povinné zastoupení dovolatele
při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž
nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o
dovolání. Výjimku stanoví § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není
třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit,
je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li splněna podmínka uvedená v §
241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání
podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti
rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné. Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze
odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat
v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky
řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky
uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3
věta třetí o. s. ř.).
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal
ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z
uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku
povinného zastoupení, nejsou tak splněny podmínky pro pokračování v řízení o
jeho dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 3 věty třetí
o. s. ř. a řízení ve zbývajícím rozsahu výrokem II tohoto usnesení zastavil. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce nebyl v tomto
dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho
prostřednictvím podal řádné dovolání. Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti
známo, že žalobce podává značné množství dovolání. Žalobce si proto musel být
vědom podmínky povinného zastoupení, když byl již mnohokrát poučen o následcích
neodstranění takové vady, a to např. v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě
pod sp. zn. 26 C 296/2021, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 61 C 156/2018 nebo v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 17 C 82/2021 (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, dostupné z https://nalus.usoud.cz, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, nebo ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015). Ačkoli si je Nejvyšší soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením
dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), v daném případě k
zaplacení soudního poplatku žalobce nevyzýval, neboť z postoje žalobce v tomto
i v dalších řízeních je zřejmé, že žalobce pouze opakovaně podává neúspěšné
žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tímto postupem pak žalobce
dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu, když podává mnohočetné
návrhy na zahájení různých řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i
nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by svá podání
zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující
jejich věcné projednání; takové počínání pak lze pokládat za obstrukční a
sudičské (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30
Cdo 1341/2020, nebo ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1184/2021). Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu