USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce
Z. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem,
advokátem, se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 70 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 19/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Co 15/2020-213,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady škody ve výši 25 000 000 Kč a
náhrady ušlého zisku ve výši 45 315 000 Kč, kdy obě újmy měly být způsobeny
nesprávným úředním postupem soudu v trestním řízení vedeném u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že
trestní soud nijak nerozhodl o (některých) návrzích žalobce na zrušení
zajištění žalobcova majetku. V rámci trestního řízení byl zajištěn obchodní
podíl žalobce v obchodní společnosti M. P. ve výši 266 000 Kč a to na základě
usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 4. 2001, č. j. 2
VZV 4/2001-359.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
6. 2019, č. j. 37 C 19/2018-168, žalobu na zaplacení částky ve výši 70 315 000
Kč s tam uvedeným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II). Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce
neprokázal škodu ani ušlý zisk. Po doplnění dokazování však na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že neshledal též existenci nesprávného úředního
postupu. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v případě tvrzeného nesprávného
úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), který podle názoru žalobce
měl spočívat v porušení povinnosti rozhodnout o zrušení zajištění v přiměřené
lhůtě, je nutno respektovat smysl a účel zajišťovacího institutu ve smyslu § 79
a násl. trestního řádu. Nelze odhlédnout od rozsahu a charakteru trestné
činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán. S přihlédnutím ke smyslu i charakteru
tohoto zajišťovacího institutu a úkonů prováděných v průběhu trestního stíhání
dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodování o zrušení zajištění bylo plynulé,
soud se zabýval důvodností zajištění opakovaně, a to i v řadě hlavních líčení a
opakovaně rozhodoval o důvodnosti zajištění, resp. došlo následně k zajištění i
dalšího majetku žalobce. Ohledně ušlého zisku ve výši 45 315 000 Kč měl odvolací soud (souhlasně se
soudem prvního stupně) tvrzení žalobce za zcela spekulativní. Žalobce své
tvrzení o ušlém zisku postavil jen na základě znaleckého posudku Equity
Solutions Appraisals s.r.o. Neprokázal, do jakých konkrétních investičních
nástrojů by peníze vložil, i když tvrdil, že v minulosti využíval investičních
instrumentů kontinuálně, aby dosahoval zisku ze svých peněžních prostředků. Zajištění žalobcova majetku nezasáhlo do průběhu konkrétního děje vedoucího k
určitému zisku a nebylo tak možno dojít k závěru, že by tím došlo ke
konkrétnímu zmaření jeho zamýšleného podnikatelského záměru. Odvolací soud s
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3910/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo
818/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013,
uzavřel, že ušlý zisk tvrzený žalobcem je pouze spekulativním, hypotetickým
ziskem, a skutečnost, že žalobce v minulosti investoval do některých finančních
prostředků neprokazuje, že nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu, došlo
by tak i v tomto případě k zisku investováním do konkrétních finančních
nástrojů. Z těchto důvodů pak odvolací soud nepovažoval za nezbytné provádět
dokazování k výši ušlého zisku. Ohledně škody ve výši 25 000 000 Kč (ztráta možnosti prodeje žalobcova
obchodního podílu ve společnosti M. P. společnosti M. P.
za cenu ve výši
tvrzené škody) neměl odvolací soud za prokázané, že by žalobci tvrzená škoda
vznikla, ani nebylo prokázáno, že by „vůbec“ žalobce svůj obchodní podíl chtěl
převést a prodat. Žalobce byl též vyzván k doplnění tvrzení a návrhu důkazů ke
skutečnosti, zda orgány činné v trestním řízení požádal o zrušení zajištění
obchodního podílu s tím, že má v úmyslu tento podíl prodat a peníze z prodeje
pak nechat v zajištění v rámci trestního řízení. Odvolací soud konečně dospěl k
závěru, že ani skutečnost, že další dva společníci firmy M. P. uzavřeli smlouvu
o převodu svého obchodního podílu za dohodnutou cenu ve výši 25 000 000 Kč,
neprokazuje, že žalobci jednak byla učiněna podobná nabídka na odkup jeho
obchodního podílu, a jednak, že prodej jeho obchodního podílu byl zmařen jedině
z důvodu, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo rozhodnuto o
jeho návrzích na zrušení zajištění jeho obchodního podílu. Odvolací soud neshledal s ohledem na vše výše uvedené (neprokázání existence
nesprávného úředního postupu ani škody a ušlého zisku) též příčinnou souvislost
mezi takovými skutečnostmi. Odvolací soud k oběma nárokům závěrem konstatoval, že ve věci nebyly splněny
kumulativně tři podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., tj. škoda (ušlý zisk), nesprávný úřední postup, a příčinná
souvislost mezi škodou (ušlým ziskem) a nesprávným úředním postupem. Z těchto
důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Pro stručnost
vlastního odůvodnění stran prokázání škody, ušlého zisku a příčinné souvislosti
se odvolací soud zcela připojil k závěrům soudu prvního stupně uvedeným pod
body 22. až 24. jeho odůvodnění. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl dovolatel, zastoupený
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017,
(viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné
odmítl. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž
bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Dovolatel namítal v rozsahu nároku na náhradu škody, že se odvolací soud již
existencí tvrzené škody v podstatě nezabýval (spíše „okrajově“), a to z důvodu
(jak míní dovolatel), že neshledal tvrzený nesprávný úřední postup v trestním
řízení. Současně namítal v uvedeném smyslu nepřezkoumatelnost takového
rozhodnutí. Tato námitka však neodpovídá odůvodnění odvolacího soudu. Ten se
existencí škody zabýval, byť pro stručnost svého odůvodnění odkázal ve větší
míře na odůvodnění soudu prvního stupně. Takový postup aproboval též Ústavní
soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná na www.nalus.cz), když dovodil, že v případě odůvodnění
odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s
rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení
předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či
argumenty. V nynější věci však dovolatel odvolacímu soudu žádné další důkazy o
existenci škody zjevně nepředložil (v tomto směru ničeho netvrdí). Dovolací
soud uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil dílčí závěr soudu prvního stupně
o neprokázání škody ze strany žalobce, a současně se ztotožnil s jeho
odůvodněním (tak, že na něj v podrobnostech odkázal), neodchýlil se tím od
rozhodovací praxe Ústavního soudu ani neporušil žalobcovo právo na spravedlivý
proces. Zbývá dodat, že nic nebránilo dovolateli přednést v dovolání
předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti, které by se týkaly
odvolacím soudem převzatého odůvodnění soudu prvního stupně ve věci samé. V rozsahu nároku na náhradu ušlého zisku má dovolatel za to, že se odvolací
soud uchýlil pouze k obecným odkazům na judikaturu dovolacího soudu, aniž by
jakkoli hodnotil konkrétní okolnosti posuzované věci. Dle něj se nijak
nevypořádal s jeho předloženou „obsáhlou“ odvolací argumentací. Pro tuto
neurčitost, nepřezkoumatelnost závěrů odvolacího soudu, dovolatel konstatuje,
že se k této části rozhodnutí odvolacího soudu nemá možnost vyjádřit a namítá
porušení svého práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017
(rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), uvedl, že soud má
povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však
nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce
(k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. proti
Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět
důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Dovolací soud k námitce nepřezkoumatelnosti odůvodnění odvolacího soudu (co do
jeho ztotožnění se s odůvodněním prvoinstančního rozhodnutí) odkazuje na již
uvedený závěr nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3324/15), neboť i zde se
plně uplatní.
Dovolatel nepředkládá v dovolání žádnou argumentaci, jež by
naplnila Ústavním soudem výše uvedenou výjimku z pravidla, které jinak dovoluje
odvolacímu soudu ústavně-konformním způsobem odkázat na odůvodnění soudu
prvního stupně. Dovolací soud jen pro úplnost také dodává, že odmítnutí
žalobcova odkazu (odvolacím soudem) na nález Ústavního soudu II. ÚS 141/19 z
důvodu, že na uvedenou věc nedopadá, nelze nic vytknout. V nálezu Ústavní soud
dovodil, že prokáže-li a odůvodní-li jednotlivec, že mu vznikla škoda, avšak
není schopen přesně určit a prokázat její výši, nemohou obecné soudy
rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním
jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. V nynější věci však
podmínka prokázání škody naplněna nebyla. V tomto ohledu obstojí i závěr
odvolacího soudu, že v daných okolnostech nebyl důvod zabývat se výší ušlého
zisku. Zbývá jen dodat, že závěr soudu prvního stupně (odvolacím soudem označený za
správný) o neprokázání ušlého zisku dovolací soud nepovažuje za
nepřezkoumatelný, a v tomto ohledu odkazuje na závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod
číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění
práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu
uplatnění práv dovolatele.“
Dovolací soud i zde uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil závěr soudu
prvního stupně o neprokázání ušlého zisku ze strany žalobce, a současně se
ztotožnil s jeho odůvodněním (tak, že na něj v podrobnostech odkázal),
neodchýlil se tím od rozhodovací praxe Ústavního soudu ani neporušil žalobcovo
právo na spravedlivý proces. Zbývá dodat, že i v tomto případě nic nebránilo
dovolateli přednést v dovolání předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho
důvodnosti, které by se týkaly odvolacím soudem převzatého odůvodnění soudu
prvního stupně ve věci samé. Odpovědnost státu za škodu vzniká dle zákona č. 82/1998 Sb., jestliže jsou
kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody
a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem
(srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo
1791/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4652/2018).
Pokud tak žalobce uplatňuje žalobou nárok na náhradu škody, tíží ho
důkazní břemeno ohledně všech tří předpokladů. Jestliže pak v průběhu řízení
vyjde z provedené dokazování najevo a soud vezme za prokázané, že byť jen jeden
z těchto tří předpokladů není splněn, žalobu bez dalšího zamítne. Nemusí tedy
provádět další dokazování a ověřovat, zda došlo k naplnění ostatních
předpokladů pro vznik odpovědnosti. V takovém případě soud ani nemusí
akceptovat důkazní návrh, a to vzhledem k tomu, že takové dokazování by bylo
nadbytečné, když již bylo tvrzení o vzniku odpovědnosti v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2004). Z výše uvedeného mimo jiné, v souvislosti s přezkumem v dovolacím řízení, také
vyplývá, že jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku
žalobce nevyhověl (neunesení důkazního břemene), žádný další dovolací důvod
nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani
odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v
poměrech žalobce nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém
rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1765/2017). Dovolací soud se s ohledem na právě uvedené již nezabýval
předpoklady přípustnosti dovolání, týkajícími se dílčího právního posouzení
existence nesprávného úředního postupu (u obou uplatněných nároků). Ani odlišné
vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se totiž nemohlo v
poměrech žalobce nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém
rozsahu nepřípustným. K namítaným vadám řízení (viz např. část III. dovolání) by mohl Nejvyšší soud
přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.