30 Cdo 272/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu majetkové a
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C
76/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.
11. 2016, č. j. 53 Co 271/2016-39, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 6. 2016,
č. j. 31 C 76/2015-34, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok
I) a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací
řízení (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal
existenci důvodů, resp. takových majetkových poměrů, které by odůvodňovaly jeho
osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění svého rozhodnutí dále
konstatoval, že ohledně žalobce eviduje od roku 2009 více než 400 podaných
žalob a stížností, z nichž většina byla odmítnuta. Při posouzení otázky, zda se
u žalobce nejedná o svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva, odkázal na
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08. Závěry
zde uvedené týkající se počtu učiněných podání lze vztáhnout i na žádost
žalobce o ustanovení zástupce ve věci, kdy s přihlédnutím ke značnému množství
podaných návrhů, jež nebyly úspěšné, lze u žalobce shledávat svévolné
uplatňování práva. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 4. 11. 2016, č. j. 53 Co 271/2016-39, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se
ztotožnil s jeho závěry a na důvody jeho rozhodnutí v plném rozsahu odkázal. Dále uvedl, že o shodné žádosti již bylo soudem prvního stupně a odvolacím
rozhodováno v minulém roce a lze konstatovat, že ani v souvislosti s podáním
mimořádného opravného prostředku žalobce neuvedl ohledně svých poměrů žádnou
skutečnost či změnu, která by náhled na jeho poměry mohla změnit. Nezměnila se
ani jeho situace ve vztahu k množství řízení, která vedl či vede, a jejich
výsledku. Není důvod, aby poměry žalobce byly hodnoceny odlišným způsobem. Proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu
odvolacího podal žalobce dovolání ze dne 11. 12. 2016 (č. l. 40), které bylo
Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího
řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil,
že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce současně v dovolání požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 12. 2016, č. j. 31 C 76/2015-41, které
bylo žalobci doručeno dne 29. 12. 1016, vyzval žalobce, aby si pro podání
dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné
dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 11. 2016, č. j. 53 Co
271/2016-39, a současně žalobce poučil, že nebude-li do dvaceti dnů ode dne
doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím
sepsané dovolání, Nejvyšší soud může dovolací řízení zastavit. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 8. 1. 2017 (č. l. 42), ve kterém
opět požádal o ustanovení zástupce. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak,
musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem.
Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání. Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem
78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka,
jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání,
proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu
prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda
jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti
onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud
dovolací. Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž
odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti
účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo ze dne
26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015). Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany
svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva
neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou
újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2958/2013). Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce k Nejvyššímu soudu
podává desítky dovolání, jež byla v naprosté většině odmítána nebo řízení o
nich zastavováno. Dovolací soud má tak za nepochybné, že záměrem počínání
žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (srov. §
1 o. s. ř.), nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu,
nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. V takové situaci nemůže žalobce
ovšem očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese
veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím
svévolně vyvolávaných sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 830/2016, ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1882/2016, a
též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K
tomu Nejvyšší soud dodává, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní
ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž
pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných
opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, nebo ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze
dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo ze dne 18. 10.
soudu, že v případě žalobce jde o svévolné uplatňování práva. Nejvyšší soud se
dále nezabýval ostatními závěry soudu odvolacího (poměry žalobce), neboť nebyla
splněna již první podmínka uvedená v ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce tak nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle
ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. a tím ani pro ustanovení zástupce z řad
advokátů podle ustanovení § 30 o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci
advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek
povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104
odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení
Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se
řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu