30 Cdo 2723/2024-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce E. Z., zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 1 190 207 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 361/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 10 Co 178/2022-245, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. 22 C 361/2018-196, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 10 Co 178/2022-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč potvrdil a ve zbytku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 1 190 207 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení se žalobce (po změně žaloby připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 1. 2022, č. j. 22 C 361/2018-146) domáhal jednak z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku (690 207 Kč s příslušenstvím) za období od června 2018 do července 2020 v důsledku vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání dne 27. 6. 2018, které bylo následně zrušeno Ministerstvem práce a sociálních věcí pro nezákonnost, a v důsledku zamítnutí jeho žádosti o rekvalifikaci na strážného. Dále pak žalobce uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (500 000 Kč) způsobenou mu jednáním zaměstnankyně Úřad práce České republiky, která měla zapírat doklady o předchozím soudním sporu žalobce o neplatnosti skončení pracovního poměru, dopustit se vůči němu týrání, psychického teroru, křivého obvinění, urážky na cti, způsobit mu psychickou újmu a nepravdivými tvrzeními ve značné míře snížit jeho vážnost ve společnosti a ve veřejném a soukromém životě.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to nejprve bez právního zastoupení. K jeho žádosti byl žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2024, č. j. 22 C 361/2018-348, ustanoven zástupce, který dovolání sepsané žalobcem doplnil tak, že rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku I v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč a uvedl i dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka povinnosti tvrdit a prokázat existenci nemajetkové újmy, která měla být dle žalobce posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2010, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaným pod č. 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud potvrzení zamítnutí žaloby ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč odůvodnil tím, že žalobce ani přes výzvu soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 o. s. ř. (1) neuvedl, jakým konkrétním jednáním a jakým způsobem mu měla být žalovanou způsobena psychická újma, týrání, teror, urážka na cti a křivé obvinění, (2) neuvedl, v čem konkrétně byla snížena jeho vážnost v soukromí a ve společnosti, (3) neodůvodnil výši nároku a (4) neuvedl, v čem má spočívat příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem újmy (odstavec 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení nejen ohledně vzniku části tvrzené újmy (snížení vážnosti žalobce v soukromí a ve společnosti), ale současně i ohledně nesprávného úředního postupu žalované (tj. konkrétního jednání, z něhož mu měla vzniknout psychická újma, týrání, teror, urážka na cti a křivé obvinění) a zejména ohledně existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzenou újmou.
6. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
7. Za situace, kdy alespoň jeden z více právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci [tedy závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení zejména ohledně existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzenou újmou, a dále částečně i ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu žalované] nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, zpochybnění řešení samotné otázky unesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně vzniku újmy žalobce nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
8. K výše uvedenému pak Nejvyšší soud doplňuje, že se odvolací soud navíc při svém právním posouzení otázky povinnosti tvrdit existenci nemajetkové újmy od žalobcem citované judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaným pod č. 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neodchýlil, neboť i z těchto rozhodnutí vyplývá, že poškozený je (mimo újmy z nepřiměřené délky řízení, jež se presumuje a jež předmětem tohoto řízení není) povinen nejprve vznik újmy tvrdit, což ve vztahu k tvrzenému snížení jeho vážnosti v soukromí a ve společnosti žalobce neučinil. Žalobcem citované pasáže z výše uvedených rozhodnutí se pak věnují zejména způsobu, jakým se vznik již řádně tvrzené újmy prokazuje. Otázkou prokazování vzniku újmy se však odvolací soud nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žalobce již neunesl břemeno tvrzení ohledně rozhodných skutečností. Aby mohl soud přistoupit k dokazování vzniku určité újmy (tedy ke zjišťování, zda má poškozený důvod poškozeným se cítit), musí nejprve poškozený řádně tvrdit, v čem konkrétně danou nemajetkovou újmu pociťuje, tedy v daném případě, jakým způsobem měla být jeho vážnost snížena, tj. jak se toto snížení vážnosti projevovalo. Na posouzení otázky prokazování vzniku újmy tedy napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Jestliže pak žalobce v dovolání obecně uváděl, že „[ž]alobce podrobně popsal proces, kterým musel na Úřadu práce procházet, jakému rozhodnutí, které bylo následně jako nezákonné zrušeno, se musel bránit, jak vnímal jednání úřadu a úředníků vůči své osobě a jaké následky byly tímto vyvolány a jak se dotkly jeho osobního a rodinného života“, tak z obsahu dovolání není zřejmé, jaká konkrétní tvrzení směřující ke vzniku jednotlivých druhů nemajetkové újmy a jednání žalované, jimiž měly být způsobeny, a kdy měl žalobce v průběhu řízení uvádět. V tomto je tedy dovolání zcela nekonkrétní a Nejvyšší soud k tomu připomíná, že mu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
10. K obsahu podáním žalobce ze dne 19. 6. 2023 a 28. 8. 2023, sepsaným bez právního zastoupení pak Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel, navíc tato podání neobsahují vymezení žádných dovolacích důvodů, ani předpokladů přípustnosti dovolání.
11. Nejvyšší soud nepřehlédl, že soudy obou stupňů v průběhu řízení za žalovanou Českou republiku jednaly s chybně určenou organizační složkou státu (Úřad práce České republiky, Krajská pobočka v Ústí nad Labem), ačkoliv dle § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), měly v dané věci jednat s Ministerstvem práce a sociálních věcí, neboť byly povinny bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce, zjistit, která z organizačních složek je příslušná za stát vystupovat a s tou bez vydání zvláštního rozhodnutí začít jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Nejvyšší soud toto pochybení v dovolacím řízení napravil a začal jednat s organizační složkou správnou, kterou uvedl do záhlaví svého rozhodnutí. Výše popsanou vadou řízení před soudy obou stupňů (jednání s chybně určenou organizační složkou státu) se však dále nezabýval, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. V dalším řízení (ohledně nároku na náhradu škody ve výši 690 207 Kč s příslušenstvím) však bude na soudu prvního stupně, aby své pochybení napravil a rovněž začas jednat se správně určenou organizační složkou státu.
12. Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí (řízení bude dále pokračovat v rozsahu částky 690 207 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení), ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu