30 Cdo 2827/2024-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. M., t. č.
Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D, advokátem, se
sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 347/2020, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 57 Co
294/2023-246, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení
částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, včetně
bolestného a ztížení společenského uplatnění, která mu měla vzniknout
nesprávným úředním postupem při výkonu trestu odnětí svobody podle § 13, 14,
31a, 27 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a to za období let 2012 až 2019, tím, že
nemůže mít u sebe na cele glukometr, a protože si nemůže zjistit, jaká je jeho
aktuální hladina glykemie, nemůže dojít ke správné kompenzaci diabetu a jeho
zdravotní stav se průběžně zhoršuje.
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9.
2023, č. j. 20 C 347/2020-193, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I),
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok
II), a stanovil, že o odměně ustanoveného zástupce žalobce a náhradě jeho
hotových výdajů rozhodne soud v samostatném usnesení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu
včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž
bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již
co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do
výroku o nákladech odvolacího řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným
poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě
dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo
10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz).
Dovolatel v dovolání zcela pomíjí a nenapadá klíčový závěr odvolacího soudu
(vedle absence nesprávného úředního postupu), že „pro objasnění příčinné
souvislosti totiž nemůže být významné konkrétní umístění glukometru, významná
je jeho disponibilita (možnost jeho použití). V této souvislosti nelze
přehlédnout, že žalobce měl glukometr, byť na vyžádání, kdykoliv k dispozici. Případný diskomfort spjatý se žádostí lze s ohledem na to, že v rozhodné době
vykonával trest odnětí svobody, spravedlivě po něm vyžadovat, zvláště při
zohlednění nezbytnosti eliminovat bezpečnostní rizika. Jeho argumentaci ústící
v závěr, že toto je nedostatečné, je nutno odmítnout jako spekulaci, bylo-li
zjištěno, že v rozhodné době o jeho použití ani nepožádal, jak sám vypověděl.“
Je přitom zřejmé, že tento závěr o absenci příčinné souvislosti obstojí sám o
sobě jako důvod zamítnutí žaloby. Dovolatel v dovolání sice uvádí 6 otázek „procesního práva“, na jejichž
vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset, žádnou z nich však
nedává do souvislosti se shora citovaným závěrem odvolacího soudu, ať již co do
zjišťování skutkového stavu či co do jeho právního posouzení. Jestliže ovšem dovolatel svým dovoláním nenapadá jeden z více důvodů, které
vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tento
důvod sám o sobě byl i podle odvolacího soudu dostačujícím pro zamítnutí
žaloby, nemůže být dovolání, ani kdyby jinak byly ostatní odvolacím soudem
řešené otázky dovoláním řádně (srov. § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) zpochybněny,
shledáno přípustným, neboť dovolání není s to, ani při odlišném vyřešení
ostatních právních otázek, vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017). K případným vadám řízení dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen v případě přípustného dovolání. Namítá-li žalobce porušení práva na spravedlivý proces, jestliže se odvolací
soud nezabýval vůbec námitkami odvolatele nebo se s nimi vypořádal
nedostatečným způsobem (dovolatel mimo jiné tyto námitky v dovolání
nekonkretizoval), pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze
interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez
dalšího. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či
usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Tak je tomu i v případě
shora citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti kterému se ovšem
dovolatel řádně (srov. § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) nevymezil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.