30 Cdo 2858/2024-83
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně K. F., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 181/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Co 95/2024-64, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 20 Co 95/2024-64, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 28 C 181/2023-41, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 70 001,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč „k rukám žalované“ (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 70 001,40 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 222/2019 (dále jen „posuzované řízení“), v němž se žalobkyně domáhala zaplacení 29 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vyplvajícího z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.
4. Ohledně průběhu posuzovaného řízení soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování shodně vyšly z toho, že žalobkyně podala žalobu k Městskému soudu v Brně dne 4. 7. 2019. Elektronický platební rozkaz byl ve věci
vydán dne 6. 11. 2019. Proti tomuto podal žalovaný dne 18. 11. 2019 odpor, který odůvodnil podáním ze dne 20. 12. 2019. Žalobkyně se vyjádřila k odporu žalovaného dne 18. 6. 2020. Pokynem soudce ze dne 8. 4. 2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 6. 2020, při kterém bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno na den 5. 8. 2020. Dne 5. 8. 2020 bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno za účelem doplnění návrhu na dokazování na den 21. 10. 2020, kdy soud prováděl dokazování listinami a jednání bylo za účelem závěrečných návrhů a vyhlášení rozhodnutí odročeno na den 9.
11. 2020. Dne 9. 11. 2020 byly přečteny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 18. 12. 2020 vydal soud k rozsudku opravné usnesení. Proti rozsudku podala žalobkyně dne 21. 12. 2020 odvolání. Usnesením ze dne 23. 12. 2020 byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu dne 8. 2. 2021. Pokynem předsedy odvolacího senátu ze dne 9. 6. 2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 12. 7. 2022, když předtím podáním ze dne 3.
6. 2022 požádala žalobkyně o nařízení odvolacího jednání s tím, že současně podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dne 12. 7. 2022 se konalo odvolací jednání, při kterém byl zrekapitulován průběh dosavadního řízení, bylo provedeno dokazování listinou a jednání bylo odročeno na den 26. 7. 2022 za účelem poskytnutí lhůty žalované k vyjádření. Žalovaný se ve věci vyjádřil podáním ze dne 18. 7. 2022; žalobkyně pak podáním ze dne 20. 7. 2022. Dne 26. 7. 2022 se konalo odvolací jednání při kterém bylo doplněno dokazování a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 28.
7. 2022. Dne 28. 7. 2022 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 30. 10. 2022 dovolání. Usnesením ze dne 11. 11. 2022 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 28. 12. 2022. Podáním ze dne 6. 1. 2023 vzala žalobkyně zpět své dovolání. Usnesením ze dne 17. 1. 2023 bylo dovolací řízení zastaveno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 1. 2023.
5. V rovině právního posouzení odvolací soud v zásadě přisvědčil úvahám soudu prvního stupně, opřeným o ustanovení § 1 odst. 1, § 13 odst. l, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež dále rozvinul. Pro posouzení důvodnosti nároku byla rozhodující celková délka řízení.
Nešlo o odškodňování poškozeného za jednotlivé průtahy v řízení a existence průtahu sama o sobě ještě nemusí vždy znamenat porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 4. 7. 2019 do právní moci usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení, celkem tedy tři roky a sedm měsíců. Ke kritériu postupu orgánů veřejné moci bylo zjištěno, že v posuzovaném řízení nedocházelo k průtahům či bezdůvodné nečinnosti soudu a jeho postup směřoval ke skončení věci.
Jediný průtah nastal v řízení u odvolacího soudu, a to v době od 8. 2. 2021 do 9. 6. 2022, v délce jednoho roku a čtyř měsíců, jehož část však byla zapříčiněna pandemií COVID-19 v souvislosti s omezením konání ústních jednání, což bylo objektivní příčinou nečinnosti soudu. Předmět posuzovaného řízení byl standardně obtížný po stránce skutkové i právní, věc však byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, což se zákonitě promítlo do jeho délky. Žalobkyně se (zvažováno z hlediska kritéria postupu poškozeného) na délce řízení určitým způsobem podílela, když vyjádření na základě výzvy soudu podala až po pěti měsících.
Soudem byl rovněž účastníkům řízení, včetně žalobkyně, dáván prostor (lhůta) k označení důkazních prostředků, na což by správně strany sporu měly reagovat ihned. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení „nevysoké finanční částky“, již proto mělo pro žalobkyni standardní význam. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud dospěl po zhodnocení zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu co do jeho nepřiměřené délky. Doplnil, že k jedinému průtahu došlo v průběhu odvolacího řízení před Krajským soudem v Brně, jež však značnou částí spadalo do doby nouzového stavu, vyhlášeného z důvodu pandemie nemoci COVID-19 (od 5.
10. 2020 do 11. 4. 2021 a poté od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021), když v jeho rámci byla utlumena i činnost soudů, neboť Ministerstvo spravedlnosti již na počátku pandemie nemoci COVID-19 vydalo doporučení k omezení konání ústních jednání na jednání nezbytně nutná. Bylo proto věcí jednotlivých soudů a soudců, jak svou činnost v době pandemie organizovali, pokud však jednali ve smyslu uvedeného doporučení, nelze jim takový postup vytýkat. Po skončení pandemie tak došlo v některých případech k nahromadění soudní agendy a nebylo možné veškerá ústní jednání konat v krátkém časovém úseku.
Soudem prvního stupně detekovaný
„průtah“ tak měl podle odvolacího soudu z větší části objektivní příčinu v uvedené virové epidemii a s ní souvisejícími opatřeními a nelze jej proto označit za nesprávný úřední postup soudu.
6. Odvolací soud konečně aproboval i úvahy soudu prvního stupně, že žalobkyně (opakovaně) přispěla ke zdržení postupu v řízení, jestliže se k výzvě soudu k vyjádření k odporu/vyjádření k žalobě žalované, doručené jí 13. 1. 2020, vyjádřila až 18. 6. 2020, neboť její věcné vyjádření bylo významné pro určení okruhu mezi účastníky sporných skutečností, které měly být v řízení prokazovány. V daném případě bylo také opožděné vyjádření žalobkyně příčinou prvního odročení věci u soudu prvního stupně na žádost žalované strany, stejně tak bylo odročeno na žádost žalované strany ústní jednání, konané dne 12. 7. 2022 u odvolacího soudu, z toho důvodu, že žalobkyně teprve tohoto dne předložila soudu dodatečné písemné vyjádření s obsáhlou právní argumentací.
7. Právní argumentaci soudu prvního stupně odvolací soud vyslyšel i v tom rozsahu, že řešená věc nebyla po skutkové a zejména po právní stránce zcela jednoduchá, o čemž svědčí míra právní argumentace účastníků (včetně argumentace judikaturou Evropského soudního dvora) i soudů obou stupňů. Uvedené skutečnosti spolu s nižší mírou významu předmětu řízení pro žalobkyni, danou výší žalované peněžní částky s přihlédnutím k celkové délce posuzovaného řízení, nevybočující z délky obdobných řízení, vedených na všech stupních soudní soustavy, vedou k nepochybnému závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud posuzoval dále uvedené otázky, které, co do přípustnosti dovolání, považovala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešené. K důvodům dovolání bylo uvedeno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kterým bylo porušeno ústavně zaručené právo dovolatelky
na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Za nesprávné právní posouzení pokládá dovolatelka (citováno doslovně:) „nesprávné posouzení svévolný způsob rozhodování v řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie, hodnocení důkazů nesprávný výklad § 13 náhradového zákona“. Dodala rovněž, že „v souzeném případě bylo nepochybně zasaženo do jejího práva vlastnit majetek“, kdy odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16 (v dalším též jen „odkazovaný nález“).
Současně – vždy s podrobnější argumentací – formulovala následující otázky: 1/ Lze vykládat „pouhá“ doporučující omezení ze strany ministerstva spravedlnosti a následného individuálního rozhodnutí soudu a soudců ohledně organizace jednání za objektivní příčinu nečinnosti soudu, která jde k tíži účastníka? 2/ Lze hovořit o řízení ve třech stupních soudní soustavy v situaci, kdy dovolací soud nejen že meritorně ve věci nerozhodoval, ale s ohledem na krátký časový úsek nedošlo ze strany dovolacího soudu ani k žádnému přezkumu věci, a 3/ Lze klást k tíži účastníka skutečnost, že nereagoval na výzvu soudu písemně v soudem stanovené soudcovské lhůtě? Závěrem se dovolatelka dožadovala toho, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka žalobkyně tkvící v úvaze, že odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť nejenže nosná část argumentace soudu ochrany ústavnosti se týká (v relaci ke skutkovým i právním okolnostem nyní projednávané věci) zcela nesouměřitelné problematiky ochrany tzv. dobrověrného nabyvatele, nýbrž též pro to, že Ústavní soud setrvale v logice koncepce čl. 11 Listiny základních práv a svobod při své rozhodovací činnosti judikuje, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený nárok na ně (za mnohé srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96). Bez ohledu na uvedené je navíc úvaha dovolatelky stran tvrzeného zásahu do jejího majetku problematická už z hlediska specifické povahy jí uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy.
15. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou tvrzené nesprávné právní posouzení kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk (otázka pod bodem 2/), neboť, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní. Náležité zohlednění okolnosti, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy pak vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení (včetně případného vyměření a vybrání soudního poplatku, zaslání opravného prostředku protistraně, odstraňování vad podání, přijetí rozhodnutí soudem vyššího stupně a jeho vyhotovení, včetně doručení, atd.), je ospravedlnitelná [srov. bod IV.
písm. a) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko")]. Odvolací soud s plným respektem k judikatuře dovolacího soudu přiléhavě zdůraznil, že je lhostejné, má-li být na základě podaného opravného prostředku řešena otázka týkající se rozhodování věci samé, nebo i jen otázka procesní (jako v posuzovaném řízení, kde bylo třeba zastavit dovolací řízení), když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.
8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, vyslovil, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení a tudíž jeho celkovou délku. Vztaženo do poměrů projednávané věci je třeba dovolatelce připomenout, že ode dne, kdy podala dovolání do doby právní moci usnesení Nejvyššího soudu uplynuly zhruba dva a půl měsíce, což, z hlediska celkové délky konkrétního posuzovaného řízení, nebylo období zcela bezvýznamné.
16. Nejvyšší soud pak nemohl dovolatelce přisvědčit ani v úvaze, že dovolání může být shledáno dle § 237 o. s. ř. přípustným pro otázku 3/, týkající se kritéria postupu (chování) poškozeného. Odvolací soud danou otázku posoudil s plným respektem k bodu IV části b) Stanoviska, které uvádí, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Bezdůvodné nereagování účastníka posuzovaného řízení (poškozeného) na výzvu soudu tak může být okolností zohlednitelnou v jeho neprospěch. Odvolací soud vzal rovněž náležitě na zřetel, že kvůli opožděným vyjádřením, tedy z (obstrukčních) důvodů tkvících na straně dovolatelky, musela být odročena již nařízená jednání, přičemž dovolává-li se žalobkyně v tomto řízení svého práva na spravedlivý proces, neměla by opomíjet, že v posuzovaném řízení toto právo svědčilo i dalšímu účastníkovi řízení, který měl mít právo se s její rozsáhlejší argumentací (vynucující si odročení jednání) s dostatečným předstihem seznámit.
17. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení související otázky pod bodem 1/, to je ohledně promítnutí omezení spojených s nařizováním veřejných jednání v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021– 2022 do průběhu kompenzačního řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je v uvedeném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.
19. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
22. Odvolací soud v obecné rovině zcela správně vycházel z premisy, podle níž při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý prostý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný.
23. Odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení uvedl, že řízení trvalo cca tři roky a sedm měsíců, z toho na „průtažnou“ část před odvolacím soudem připadlo podle odvolacího soudu období od 8. 2. 2021 do 9. 6. 2022 v délce jednoho roku a čtyř měsíců (což odpovídá více, než jedné třetině celkové délky posuzovaného řízení - poznámka Nejvyššího soudu). Jestliže se vyjde z dalších (dovoláním ve smyslu § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. nezpochybněných) právních úvah odvolacího soudu o tom, že tzv. nouzový stav trval od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021, pak v tomto období připadá na odvolací řízení posuzované od 8. 2. 2021 zhruba dva měsíce. Posléze byl nouzový stav vyhlášen od 26. 11. 2021 do 25. 12. 2021, z čehož na konkrétní odvolací řízení připadá další jeden měsíc. V souhrnu tak z celkové délky zjištěného šestnácti měsíčního průtahu připadly na období nouzového stavu cca tři měsíce. Přestože i jinak má odvolací soud nepochybně pravdu v tom, že pandemie COVID-19 postihla i činnost soudů, nelze rozumně dovodit (a to ani na základě jistě správné argumentace o určitém nahromadění spisů a z toho plynoucí delší doby potřebné pro nařízení /odvolacího/ jednání), že sama o sobě mohla ospravedlnit šestnáctiměsíční odstup mezi předložením spisu a nařízením odvolacího jednání.
24. Nejvyšší soud současně připomíná, že ani vyšší moc (zde v podobě pandemie COVID-19) sama o sobě nevylučuje nástup objektivní odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009) a již proto nelze souhlasit s a priori činěným úsudkem odvolacího soudu, že prodlevy v této době nelze (pojmově) označit za nesprávný úřední postup soudu (odst. 7 napadeného rozsudku). Pokud odvolací soud promítl do úvahy o přiměřenosti délky posuzovaného řízení omezení spojená s pandemií COVID-19, neměl tak učinit ve vztahu k celému období nečinnosti odvolacího soudu, nýbrž měl v potřebném rozsahu identifikovat konkrétní období nečinnosti, která měla být vyvolána právě omezeními spojenými s pandemií (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3325/2022), byť ani Nejvyšší soud nepopírá, že právě důsledky celosvětové pandemie mohou být okolností, pro níž lze tím spíše ojedinělý průtah orgánu veřejné moci tolerovat. Řečeno jinak: s ohledem na výše řečené nelze souhlasit s premisou, z níž odvolací soud vycházel, totiž, že „detekovaný průtah měl z větší části objektivní příčinu v uvedené virové epidemii“.
25. Právní posouzení věci z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci je tak neúplné (předčasné), tudíž i nesprávné.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal.
27. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
28. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
29. Dovolací soud závěrem doplňuje, že v této fázi nijak nepředjímá, zda po opětovném zhodnocení provedených důkazů bude namístě učinit závěr o tom, zda posuzované řízení i s přihlédnutím k dalším výše uvedeným okolnostem proběhlo v přiměřené době a pokud nikoliv, jaká je vhodná forma případné satisfakce. Tak či onak ale bude třeba v dalším řízení respektovat pravidlo, že by se na závěru o (ne)přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení a obdobně i na výši (formě) případného zadostiučinění měly okolnosti demonstrativně uvedené v § 31a odst. 3 OdpŠk podílet v takovém poměru, jak se projevily na jeho vlastní délce.
30. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu