U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
žalobce Prof. M. K., Dr.A.,, zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalovaným 1) Mg.A. D. Č., zastoupenému
Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5 a 2)
České televizi, se sídlem v Praze 4-Kavčí Hory, IČ 00027383, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011, o
dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
února 2016, č.j. 1 Co 127/2012-277, takto:
I. Dovolání prvního žalovaného se o d m í t á.
II. První žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám
jeho zástupce Mgr. Radka Hladiny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 8.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
1. Žalobce se žalobou ze dne 1. srpna 2011 domáhal ochrany své osobnosti
v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv obsahem dokumentu
„Cena Jindřicha Chalupeckého“ (dále jen „Dokument“), který druhá žalovaná
odvysílala na programu ČT 2 dne 8. ledna 2011 od 22:00 hodin, reprízovala ho
dne 15. ledna 2011 od 9:40 hodin a zpřístupňovala jej i na svých webových
stránkách. Dokument obsahoval výroky prvního žalovaného na adresu žalobce
včetně vět „Protože je to čurák“, a "Protože to je nafoukanej, kriploidní
čurák“. Žalobce po obou žalovaných požadoval omluvu a finanční zadostiučinění.
2. Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. února 2012, č.j. 66 C 85/2011-177, výrokem I. uložil prvnímu žalovanému
povinnost poskytnout žalobci ve výroku specifikovanou omluvu. Výrokem II.
zamítl žalobu v rozsahu, aby první žalovaný byl povinen pořídit na své náklady
videozáznam své omluvy žalobci a předat jej druhé žalované. Výrokem III. soud
schválil smír uzavřený mezi žalobcem a druhou žalovanou o znění její omluvy
žalobci, výrokem IV. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku
ve výši 150.000,- Kč a výrokem V. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila
žalobci částku ve výši 500.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení
(výrok VI.).
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 11 násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.
zák.“) a konstatoval, že v důsledku hrubě vulgárních slov, jež první žalovaný
použil ke kritice žalobce a jež druhá žalovaná odvysílala, je napadaná část
excesivní kritikou (intenzivní exces), která vybočuje z mezí obecně uznávaných
pravidel slušnosti v demokratické společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení
sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a je i profesně neetickou.
Vulgarita použitých výrazů je taková, že je objektivně způsobilá zasáhnout do
osobnostních práv žalobce.
4. Pokud jde o intenzitu zásahu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že
k zásahu do osobnostních práv ze strany žalovaných sice došlo, avšak napadaná
část nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce tak, že
by byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve
společnosti. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se jeví jako postačující.
5. K odvolání žalobce proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního
stupně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého
stupně“) rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že na náhradu
nemajetkové újmy v penězích je první žalovaný povinen zaplatit žalobci částku
100.000,- Kč a druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci tutéž částku, oba do
tří dnů od právní moci rozsudku; jinak (v dotčené části) rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak je první
žalovaný proti žalobci opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez dalšího
odvysílané, došlo k zásahům do osobnostních práv žalobce zejména do jeho cti a
důstojnosti. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud tento svůj závěr
velice podrobně a přesvědčivě odůvodnil, a aplikoval zcela správné právní
předpisy, i s použitím závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR, či rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR. Proto i na tyto závěry odvolací soud plně odkázal.
7. Odvolací soud uvedl, že však nesdílí názor soudu prvního stupně o
tom, že vulgarismy, jak je první žalovaný ve vztahu k žalobci použil, a druhá
žalovaná odvysílala, byť je považoval překračujícími míru povolené expresivity,
a nepožívajícími ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Proto dovodil, že ze strany obou žalovaných
došlo nejen k značnému zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního
hlediska, z něhož bylo třeba vycházet, byla ve velkém rozsahu snížena
důstojnost a čest žalobce, stejně jako by tyto statky chráněné § 11 obč. zák.
byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické osoby. Podle názoru odvolacího soudu
byly dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci,
jak předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud neměl za
opodstatněné ve věci provádět další dokazování, přičemž vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, avšak převzaté skutkové závěry posoudil odlišně
jen po stránce právní.
8. Při posuzování výše finanční satisfakce od prvního žalovaného dospěl
odvolací soud k závěru, že přiměřenou je částka 100.000,- Kč. Peněžní
zadostiučinění ve stejné částce soud druhého stupně uložil zaplatit i druhé
žalované.
9. K dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18.
prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, rozsudek odvolacího soudu ve vztahu
mezi žalobcem a prvním žalovaným ve výroku I. v části, kterou byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále ve výrocích II. a III.,
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Rozsudkem ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, Vrchní
soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému opět
změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč náhrady
nemajetkové újmy v penězích.
11. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že předmětné
výroky prvního žalovaného byly objektivně způsobilé ovlivnit vnímání žalobce
veřejností se zájmem o výtvarné umění, nikoli jako výtvarníka, ale občana.
Stupeň vulgarity, užité byť při kritice žalobce, přesahuje nepochybně v
demokratické společnosti přípustnou míru kritiky a objektivní hledisko při
posuzování míry zásahu muselo vést odvolací soud nutně k závěru o objektivně
vysoké intenzitě, a proto i rozsahu nepříznivého následku, a pak k závěru, že
náhrada nemajetkové újmy v penězích je v daném případě zcela na místě. Soud
druhého stupně dále uvedl, že při posuzování výše žalobci náležející náhrady
nemajetkové újmy v penězích přihlížel k okolnostem zjištěným v řízení svědčícím
ve prospěch žalobce i v jeho neprospěch. K prvním patří závěr o zcela zbytečném
pronesení vulgárních slov, kdy první žalovaný reagoval na událost starou
vlastně již 12 roků (předávání ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2000), což
svědčí o úmyslu žalobce žalovaného skandalizovat. Odvolací soud v odůvodnění
svého rozsudku dále uvedl, že i při posuzování výše relutární náhrady vycházel
z objektivního hlediska a při porovnávání podobných verbálních veřejných útoků
(i méně vulgárně vyjádřených), by nebyla ani požadovaná částka 150.000 Kč zcela
nepřiměřená, ale přihlížel i k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, které
dále podrobně rozvedl.
12. Rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015, Nejvyšší
soud shora uvedený rozsudek soudu druhého stupně opět zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
13. Konstatoval, že odvolací soud přes zřejmou snahu řídit se právním
názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku, kdy
se znovu zabýval okolnostmi, za nichž první žalovaný pronesl vulgarismy na
adresu žalobce, a nově zdůraznil např. jejich zbytečnost (tj. zbytečnost jejich
užití), opět nedostál zásadám, které ve své ustálené judikatuře (např. i v
předchozím zrušujícím rozsudku) formuloval dovolací soud, a to zejména pokud
jde o určení výše finanční satisfakce náležející žalobci. V odůvodnění
napadeného rozsudku odvolací soud sice uvedl některé okolnosti, podle jeho
názoru svědčící ve prospěch žalobce, ale pak, aniž by jejich váhu blíže
rozvedl, vyslovil přesvědčení, že ani žalobcem původně požadovaná částka
150.000 Kč by nebyla zcela nepřiměřená. Po konstatování této „základní“ částky
pak uvedl okolnosti svědčící v neprospěch žalobce, které ho zřejmě vedly ke
snížení této částky o 50.000 Kč, a za přiměřenou prohlásil částku 100.000 Kč.
Tedy, ač odvolací soud nevymezil konkrétní (zjištěné) okolnosti, které jej
zřejmě vedly k úvaze o přiměřenosti základního požadavku žalobce na náhradu
nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000 Kč (byť současně nelze přehlédnout
určitou i zásadní vágnost soudem užité formulace „...by nebyla ani požadovaná
částka 150.000 Kč zcela nepřiměřená,...“), bez dalšího z ní vyšel, a pouze ji
již zmíněným způsobem redukoval. Napadené rozhodnutí proto ani v tomto případě
neobsahovalo konkrétní a přezkoumatelná hlediska, která by umožňovala posoudit
přiměřenost přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
14. Rozsudkem ze dne 23. února 2016, č.j. 1 Co 127/2012-277, Vrchní
soud v Praze výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části znovu
změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku
100.000 Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku a výrokem II. prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradu
nákladů dosavadního řízení ve výši 49.254 Kč a na náhradě odvolacího řízení
4.114 Kč.
15. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vychází ze
správných skutkových zjištění soudu prvního stupně a z nich vyvozeného závěru,
že v případě prvního žalovaného šlo o neoprávněnou kritiku, která byla
objektivně způsobilá zasáhnout do žalobcova práva na čest a důstojnost. Současně však uvedl, že nesdílí jeho posouzení, pokud dovodil, že zásah nebyl
objektivně způsobilý dotknout se těchto práv žalobce tak, aby byla snížena jeho
důstojnost a vážnost ve společnosti ve značné míře. Soud druhého stupně
poukázal v prvé řadě na to, že předmětné výroky nerozlišovaly mezi fyzickou
osobou žalobce a jeho postavením výtvarníka a tak byly způsobilé ovlivnit jeho
vnímání v obou těchto sférách. Dále konstatoval, že stupeň žalovaným užité
vulgarity se zřetelně a evidentně vymyká v demokratické společnosti přípustné
míře kritiky a svědčí proto o mimořádně vysoké intenzitě a tudíž i rozsahu
nepříznivého následku na cti, důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti. Cílem výroků žalovaného a jeho úmyslem bylo jednoznačně hrubě zasáhnout žalobce
a veřejně jej zostudit a urazit. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že za
daných okolností nepostačí morální zadostiučinění a jsou splněny podmínky pro
přiznání peněžité náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. Připomněl, že podle § 13
odst. 3 obč. zák. je při určení výše této náhrady nutno vyjít z celkové povahy
i z jednotlivých okolností daného případu; je třeba zejména přihlédnout k
intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu
zasažené osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy
na postavení a uplatnění fyzické osoby ve společnosti. Mimořádně vysoká
intenzita zásahu je podle názoru odvolacího soudu dána bezprecedentní
vulgaritou žalovaným užitých výrazů, jež zopakoval a ještě zesílil přidáním
slov „nafoukanej kriploidní“, přičemž při úvaze o intenzitě, povaze a způsobu
zásahu nutno vzít v úvahu, že se tak stalo ve veřejném prostoru při vysílání
České televize, tedy média s odpovídající sledovaností, že tyto urážky přitom
na otázku, na niž byl žalovaný tázán, ve skutečnosti neodpovídaly a byly tak
zcela zbytečné a nemístné; reagovaly přitom na události časově vzdálené dvanáct
let a jejich jediným a bezprostředním cílem bylo žalobce urazit a dehonestovat. Výroky žalovaného se dotkly občanské i profesionální cti žalobce, neboť mezi
nimi nerozlišovaly. Pokud jde o trvání a šíři ohlasu, pak žalobce po zveřejnění
informace o podané žalobě žalovaným čelil vulgárním komentářům na internetové
síti, žalovaný své jednání dokonce obhajoval, teprve později se písemně
omluvil. Na uplatnění žalobce ve společnosti tvrzená nemajetková újma vzniklá
neoprávněným zásahem žalovaného neměla zjevný vliv, nicméně s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp.zn.
30 Cdo 179/2004,
odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný si svými výroky počínal v rozporu s
požadavky elementární slušnosti, tedy s takovými oprávněnými zájmy fyzické
osoby žalobce, na kterých je třeba s ohledem na požadavek zajištění elementární
úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Žalovaný také při realizaci svého práva na svobodu projevu pominul, že výkon
této svobody zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, mezi něž náleží m.j. závazek
vyhnout se výrazům, které jsou zhanobující a urážlivé. Uvedl, že je třeba vzít
zřetel též na hledisko preventivní, neboť přiměřené zadostiučinění je jednou z
civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních
statků a jeho možné následovníky (v daném případě žalovaného, resp. autory
internetových příspěvků) od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální
i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a
dostačující i z tohoto hlediska. Uvedeným hlediskům podle názoru odvolacího
soudu odpovídalo přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce
100.000 Kč.
16. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného
dne 31. března 2016 a téhož dne nabyl právní moci.
17. První žalovaný dne 31. května 2016 podal proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů
obsažených v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí podle
jeho mínění na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejich řešení
se odvolací soud znovu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako
otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání
podal z důvodu dovozovaného nesprávného právního posouzení věci odvolacím
soudem.
18. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že opět v rozporu s ustanovením §
213 odst. 2 o.s.ř., ač dospěl k jinému skutkovému zjištění, než soud prvního
stupně, neopakoval v odvolacím řízení (již soudem prvního stupně) provedené
důkazy.
19. Odvolací soud podle dovolatele řeší v rozporu s ustálenou praxí
dovolacího soudu i otázky hmotného práva, konkrétně pokud dospěl k závěru, že
zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře
snížena jeho čest a důstojnost ve společnosti. Podle jeho názoru se odvolací
soud nesprávně domnívá, že skutečnost, zda byla ve značné míře snížena vážnost
a čest žalobce ve společnosti, není skutkovým zjištěním, ale otázkou právního
posouzení. Poté konkretizuje, v čem spatřuje nesprávnost, resp. nedostatečnost
úvah odvolacího soudu, které ho vedly k závěru, že v daném případě náleží
žalobci i peněžité zadostiučinění. Zejména mu vytýká, že se omezil jen na
obecné úvahy, že mimořádně vysoká intenzita zásahu je dána vulgaritou použitého
výrazu. Uvádí, že vulgarismy postupně stále více prostupují do veřejných
proslovů, jsou užívány bývalými i současnými politiky, objevují se ve veřejném
prostoru stále častěji. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že i sám žalobce
opakovaně v různých médiích dehonestuje ostatní a že žalovaný je nejen jaksi
programově nekonformním umělcem, ale také člověkem jednajícím impulzivně a
používajícím ve svém projevu často sprostá slova. Stejně tak nesouhlasí i se
způsobem, kterým odvolací soud určil výši peněžitého zadostiučinění a domnívá
se, že i v tomto směru opět nepostupoval s rozhodovací praxí dovolacího soudu,
zejména, že nevycházel z úplně zjištěného skutkového stavu a neopírá se o zcela
konkrétní a přezkoumatelná hlediska (např. rozhodnutí 30 Cdo 1577/2009). Za
nepřiměřený považuje poměr zadostiučinění v penězích uložené prvnímu žalovanému
a sankce uložené druhé žalované, která se podle jeho názoru na zásahu podílela
mnohem větší měrou než první žalovaný, když jeho inkriminované výroky
zveřejnila. Navrhl proto, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
20. K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který
se domnívá, že první žalovaný sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu, ale z obsahu jeho námitek vyplývá, že
nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že nesouhlasí s jeho
skutkovými zjištěními. Kromě toho podle žalobce z odůvodnění dovolání není
patrné, od které „rozhodovací praxe“ se odvolací soud odchýlil. Navrhl proto,
aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
21. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II
bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
22. Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno
oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
o.s.ř. Po té se zabýval otázkou možné přípustnosti tohoto dovolání.
23. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
25. Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
26. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného
v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
27. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako
přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k
dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z
těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena), nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit
rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu
mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit),
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak).
28. Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není
přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3)
odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne
(§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
29. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným
dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem.
30. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
31. Dovolatel sice v souzeném případě tvrdí, že odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak zákonu odpovídajícím
způsobem své tvrzení fakticky nezdůvodňuje. Především (byť zmiňuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 1577/2009) výslovně neuvádí a nedefinuje, v
jakém smyslu by se byl měl odvolací soud případně odchýlit od rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jedním z hlavních argumentů, které uplatňuje, je tvrzení, že
odvolací soud došel k závěru, že jednáním prvního žalovaného došlo ke snížení
cti a důstojnosti žalobce pouze v důsledku vulgarity použitého výrazu. Z
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je však zcela zřetelně zřejmé, že
odvolací soud nyní však již vzal v úvahu všechna hlediska uvedená v § 13 odst.
2 a 3 obč. zák. V dalším pak dovolání směřuje ke skutkovým otázkám případu,
zejména k polemice s hodnocením důkazů odvolacím soudem, aniž by se konkrétněji
vymezilo vůči právnímu posouzení věci podle uvedených ustanovení občanského
zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje
předpoklady exponované v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší
soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
32. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §
213 odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř nezopakoval soudem prvního stupně
provedené důkazy, namítá tím tvrzenou vadu řízení. Námitky vad řízení však
nepředstavují způsobilý dovolací důvod a nemohou založit přípustnost dovolání,
neboť podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., dovolací soud přihlíží k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li
dovolání přípustné, což v předmětné věci není splněný předpoklad.
33. Dovolatel výslovně uvádí, že dovolání podává do všech výroků
rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, natož vymezení příslušné
právní otázky ve smyslu § 237 o.s.ř. I v této části bylo tedy namístě dovolání
podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítnout, když neobsahuje zákonné náležitosti (§
241a odst. 2 o.s.ř.).
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3
o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené
náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem
právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském
soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla
zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s
účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č.
116/2013. Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9
odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov.
Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci
dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj.
celkem 3.400 Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %
podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení
žalobce tak činí 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu