30 Cdo 3001/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované I. K., zastoupené JUDr. Josefem Seifertem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šimkova 1224, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 138/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 29. října 2015, č. j. 27 Co 424/2015-409, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s .ř.):
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2015, č. j. 10 C 138/2011-360, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 27 Co 424/2015-409, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná uzavřela s žalobcem předmětnou kupní smlouvu v duševní poruše, neboť nebyla schopna posoudit následky tohoto právního úkonu. Smlouva je tak ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná, v důsledku čehož žalobce k předmětným nemovitostem nepozbyl své vlastnické právo. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž však právně relevantním způsobem nevymezila přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se v řešení které právní otázky měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, a to s ohledem na zpochybňování skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel [srov. např.
arg.: „Ze znaleckého posudku jednoznačně nevyplývá, že by částečná mentální retardace žalované měla za následek zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností žalované (či jejich ztrátu) tak, aby nebyla schopna předmětný právní úkon učinit“, nebo arg.: „odvolací soud učinil na základě prvoinstančním soudem učiněného dokazování nesprávný právní závěr, který...byl v naprostém protikladu ke zjištění a právnímu názoru soudu rozhodujícího v prvém stupni“], aniž by vymezila, v čem konkrétně spatřuje naplnění jedné ze shora vyložených variant předpokladů přípustnosti dovolání.
Pokud dovolatelka v dovolání dále namítá, že „nelze bez dalšího na daný případ vztahovat v napadeném rozsudku citovanou judikaturu Nejvyššího soudu – viz rozhodnutí čj. 30 Cdo 1560/2011...“, a že „zde není dost dobře aplikovatelné ani rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 30 Cdo 850/2013 tak, jak je pojímáno odvolacím soudem“, pak zcela pomíjí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí citovanou judikaturu vyložil z hlediska jakéhosi úvodu do předmětné problematiky [tu s ohledem na definici duševní poruchy (sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, sp. zn. 30 Cdo 850/2013), tu zase s ohledem na důkazní verifikaci i ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu stran v řešení otázky tzv. důkazního standardu (sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, sp. zn. 30 Cdo 3227/2013, nebo sp. zn. I.
ÚS 173/13)], aniž by snad jím zjištěný skutkový stav (daný případ jako takový) zcela podřadil (jako totožný) pod to které rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska v něm řešené právní otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud na základě provedeného dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí soustředil právně významné skutečnosti, které následně podrobil právnímu posouzení s finálním závěrem, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (z důvodu již shora vyloženého) absolutně neplatná.
Z dovolací argumentace pak není zřejmé, konkrétně v řešení které právní otázky dovolatelka spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání tak, jak jednotlivé varianty upravuje § 237 o. s. ř. Tomu ostatně svědčí i ta část dovolání, v níž se uvádí, že „S ohledem na skutečnosti výše uvedené se žalovaná domnívá, že v daném případě se buď odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když odvolání se na v napadeném rozsudku uvedenou judikaturu je zavádějící, neboť dopadá na jiné případy, nebo takováto otázka hmotného a procesního práva nebyla až dosud dovolacím soudem řešena.“ Prostřednictvím skutkové polemiky ovšem nelze zpochybňovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo; nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ani (pouhý) nesouhlas dovolatelky s učiněným právním posouzením věci odvolacím soudem (tzv. právní polemika) přípustnost jejího dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Jelikož dovolání žalované postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl. I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobci nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jeho písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalované odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalobce v souvislosti s jeho zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.