30 Cdo 3026/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v

právní věci žalobce F. F., jako právního nástupce po L. F., zastoupeného

advokátem, proti žalovanému J. G., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví

k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 268/2001,

o dovolání právní předchůdkyně žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně -

pobočky ve Zlíně ze dne 13. dubna 2006, č. j. 60 Co 6/2006 - 186, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 4. 2006, č. j. 60

Co 6/2006 - 186, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 9. 2005, č.

j.

6 C 268/2001 - 146, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k

dalšímu řízení.

Právní předchůdkyně žalobce se domáhala určení, že „je vlastníkem

nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Z. k.,

pracoviště H. pro okres K., obec M., katastrální území M. u H. na LV č. 75, a

to objektu bydlení č. p. 7 na pozemku parcelní číslo st. 18/1, zbořeniště na

pozemku parcelní číslo st. 18/2, pozemku parcelní číslo st. 18/1 o výměře 671

m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo st. 18/2 o výměře 114

m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcelní číslo 14/1 o výměře 1.596 m2

- zahrada, pozemku parcelní číslo 14/2 o výměře 342 m2 - ostatní plochy a

pozemku ve zjednodušené evidenci parcely původ Pozemkový katastr číslo 247 o

výměře 5942 m2 a parcely číslo 386 o výměře 1441 m2“. Žalobu odůvodnila zejména

tím, že za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy (§ 39

obč. zák.) považuje smlouvu o půjčce a smlouvu o zajišťovacím převodu

vlastnického práva k označeným nemovitostem k zajištění pohledávky ze smlouvy o

půjčce, které dne 4. 9. 2000 uzavřela se žalovaným, neboť od něj převzala jen

80.000,- Kč, namísto ve smlouvě o půjčce uvedených 150.000,- Kč, přičemž do 3.

10. 2001 měla vrátit částku 160.000,- Kč. Smlouva o zajišťovacím převodu

vlastnického práva k nemovitostem je ovšem neplatná i sama o sobě pro rozpor s

dobrými mravy(§ 39 obč. zák.), neboť podle ní měl žalovaný nabýt vlastnické

právo k nemovitostem, jejichž hodnota činí 1,100.000,- Kč, přičemž žalobkyně

získala jen půjčku ve výši 80.000,- Kč, a navíc se zavázala, že nemovitosti

vyklidí, pokud dlužné finanční prostředky nevrátí, a současně, že žalovanému

zaplatí smluvní pokutu ve výši 15.000,- Kč a Finančnímu úřadu daň z převodu

nemovitostí ve výši nejméně 50.000,- Kč. Obě smlouvy jsou podle ní neplatné i

proto, že při jejich uzavření jednala v duševní poruše, která ji činila k těmto

úkonům neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.); kromě toho je uzavřela v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.) a proto od obou smluv dopisem

svého zástupce ze dne 27. 11. 2001 odstoupila.

Poté, co Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 6. 11. 2003, č. j.

6 C 268/2001 - 70, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a Krajský

soud v Brně - pobočka ve Zlíně tento rozsudek usnesením ze dne 10. 8. 2004, č.

j.

47 Co 82/2004 - 81, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci

zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby rovněž posoudil, zda se v případě

smlouvy o zajišťovacím převodu práva nejedná o tzv. smlouvu lichevní (viz

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), Okresní

soud v Kroměříži rozhodl znovu rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 6 C 268/2001

- 146, tak, že žalobu opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K

odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 60 Co 6/2006 - 186, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o

věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vyšly ze

zjištění, že právní předchůdkyně žalobce (dále jen „žalobkyně“) uzavřela dne 4. 10. 2000 jako dlužnice se žalovaným jako věřitelem písemnou smlouvu o půjčce

částky 150.000,- Kč, kterou se zavázala vrátit nejpozději do 3. 10. 2001, a to

včetně sjednaných úroků ve výši 10.000,- Kč ročně, tedy celkem částku 160.000,-

Kč. Téhož dne byla mezi těmito účastníky uzavřena k zajištění pohledávky ze

smlouvy o půjčce smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k

nemovitostem, kterou dlužnice převedla vlastnické právo k předmětným

nemovitostem na věřitele s rozvazovací podmínkou, že pokud řádně a včas uhradí

půjčku, tj. vrátí věřiteli celou půjčenou částku včetně příslušenství ve

sjednaném termínu splatnosti, pak již nastalé právní účinky této smlouvy

pominou a vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejde zpět na dlužnici. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této

smlouvy vznikly ke dni 4. 10. 2000. Dále bylo ze znaleckého posudku soudem

ustanoveného znalce zjištěno, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činila ke

dni 4. 10. 2000 částku 800.000,- Kč, že žalobkyně prostřednictvím svého

zástupce dopisem ze dne 27. 11. 2001 od obou smluv odstoupila z důvodu, že je

uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že půjčenou částku 150.000,-

Kč ani úrok ve výši 10.000,- Kč žalovanému nezaplatila. Odvolací soud poté, co

shodně se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na

požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., se ztotožnil s jeho

závěrem, obě smlouvy jsou platnými právními úkony, neboť neodporují zákonu ani

se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), nebyly dlužnicí uzavřeny v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.), neboť půjčené peníze měly

sloužit k podnikání jejího syna (k zajištění krmiva pro koně, případně k

obstarání nového koně), takže žalobkyně od nich neodstoupila po právu, a že

žalobkyně v době uzavření smluv netrpěla žádnou duševní poruchou či chorobou

(viz závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a z oboru psychologie),

která by ji k těmto úkonům činila neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.). V

případě smlouvy o zajišťovacím převodu práva se nejedná ani o smlouvu lichevní

jsoucí v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), tak jak byla definována v §

879 obecného zákoníku občanského z roku 1811, jehož zásad je třeba dbát podle

nálezu Ústavního soudu z 8. 7. 1997, sp. zn. III.

ÚS 77/97, i v současné době,

neboť v řízení nebylo prokázáno, že by dlužnice při jejím uzavření jednala

lehkomyslně, v tísni, byla slabého rozumu, nezkušená a vykazujíc stav vzrušení

mysli ani že by žalovanému bylo známo, že takto jedná. Krajský soud uzavřel, že

i když úprava zajišťovacího převodu práva obsažená v občanském zákoníku je kusá

a jedná se o „tvrdý“ institut, nelze přisvědčit názoru žalobkyně stran

realizace smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem,

neboť prodlením dlužníka se mění zajišťovací funkce převedeného vlastnického

práva ve funkci uhrazovací, takže věřitel se může uspokojit prodejem věci,

přičemž případný přebytek, který by vznikl zpeněžením po uspokojení pohledávky

je povinen vydat dlužníkovi, jinak by došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Jelikož smlouva o zajišťovacím převodu práva je platná, byla žaloba o určení

vlastnictví zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z

důvodu uvedeného

v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť při řešení předběžné otázky platnosti

smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnictví k nemovitostem rozhodl rozdílně od

judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo

2535/99, usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2804/2004 a rozsudek ze

dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005). Nesouhlasí se závěrem krajského

soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem je

platným právním úkonem, a setrvává na svém názoru, že tato smlouva je především

neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Za nesprávný považuje

názor odvolacího soudu, že je-li uzavřená smlouva výslovně upravená občanským

zákoníkem (v daném § 553 obč. zák.), nemůže jít o smlouvu v rozporu s dobrými

mravy, a dále s tím, že zajišťovací funkce převedeného vlastnického práva se v

případě prodlení dlužníka mění ve funkci uhrazovací, takže věřitel se může

uspokojit prodejem věci a případný přebytek, který by vznikl zpeněžením po

uspokojení jeho pohledávky, je povinen vydat dlužníkovi. Tento názor podle ní

neodpovídá znění § 553 obč. zák., neboť věřitel, který se podle smlouvy stane

vlastníkem nemovitosti, není povinen v případě prodlení dlužníka nemovitosti

zpeněžit, jako je tomu v případě zajištění pohledávky zástavním právem. Z

tohoto důvodu je možné takovou smlouvu posuzovat jako faktickou dohodu o

propadné zástavě, která je absolutně neplatná. Dále namítá, že jde o smlouvu

lichevní, a tedy absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák., neboť žalovaný, na

kterého se se žádostí

o půjčku obrátila a kterého neznala, vědomě a úmyslně těžil z jejích

nepříznivých poměrů, neboť při uzavření smlouvy zneužil její nezkušenosti,

tísně a slabosti rozumu, a získal plnění ve výši asi 1,000.000,- Kč, které je v

hrubém nepoměru s výší půjčky 150.000,- Kč. Podle dovolatelky též nebylo její

vůlí přivodit právní účinky, které má smlouva o zajišťovacím převodu

vlastnického práva k nemovitostem, tj. aby se v případě nesplnění dluhu řádně a

včas stal věřitel jednou provždy vlastníkem předmětných nemovitostí, nýbrž s

představou zřízení zástavního práva; její projev vůle nebyl tudíž totožný s

její skutečnou vůlí, kterou bylo zřízení zástavního práva k nemovitostem se

všemi právními účinky tohoto platně zřízeného zajišťovacího institutu. Protože

tak sporná smlouva vykazuje vady projevu vůle, nesplňuje náležitosti vyžadované

§ 37 odst. 1 obč. zák. a i z tohoto důvodu je absolutně neplatná, v důsledku

čehož vlastnické právo k nemovitostem na žalovaného nepřešlo. Navrhla, aby

rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem

odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Poukázal

na to, že žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají na zcela jiné

případy, a s ohledem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn.

25 Cdo 915/98, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1969/2000, vyslovil názor,

že nelze dovozovat, že by uzavřením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického

práva došlo k obcházení zákona, resp. ke sjednání propadné zástavy ve smyslu §

169 písm. e) obč. zák. Dále uvedl, že v daném případě se nejedná a ani nemůže

jednat o hrubý nepoměr vzájemných plnění, jak dovolatelka tvrdí, neboť i v

případě, kdy nastupuje uhrazovací funkce smlouvy, neutrpí žalobkyně žádnou újmu

na svých právech vzhledem k zákonné úpravě bezdůvodného obohacení. Nejedná se

ani o smlouvu lichevní

(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001),

neboť nezneužil tísně žalobkyně, když ani v žádné tísni nebyla, protože peníze

nepotřebovala pro svoji obživu nebo na zaplacení dluhu, naopak při uzavření

smlouvy jednala po zralé úvaze a po dohodě se synem, přičemž v řízení

neprokázala naplnění předpokladů neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. pro

rozpor s dobrými mravy. Kromě toho podle jeho názoru může být za lichevní

smlouvu označen toliko závazek hlavní a nikoliv závazek zajišťovací. Za zcela

novou (a účelovou) pak považuje argumentaci v dovolání o neplatnosti smlouvy

podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť po žalobkyni zřízení zástavního práva

nepožadoval, s obsahem smlouvy, sepsané advokátkou, byla seznámena a srozuměna,

což potvrdila svým podpisem.

Po podání dovolání žalobkyně L. F. - jak vyplývá z obsahu spisu -

zemřela a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, č. j. 30

Cdo 3026/2006 - 221, bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jejím místě

pokračováno s jejím synem F. F., který jako právní nástupce vstoupil do jejích

práv a povinností (viz usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 5. 2007,

sp. zn. 27 D 396/2007, Nd 135/2007).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, původní účastnicí řízení, která byla při podání dovolání

zastoupena advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem.

Původní žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, kterým byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního

stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit

přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je

podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek

(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění

přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku

zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu,

při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy

dovozuje

ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu

práva a povinnosti.

V posuzované věci odvolací soud řešil - mimo jiné - jako předběžnou právní

otázku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k

nemovitostem podle § 39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku

vyřešil nesprávně a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané

věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z

tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací

soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl

Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatnila jako důvod

dovolání, může spočívat v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního

předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně

jej

na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem

odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva

dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva

o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

V rozsudku ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, Nejvyšší soud uvedl,

že „smlouvou o zajišťovacím převodu práva postupuje dlužník věřiteli podmíněně

své právo, které má proti jinému. Strany uzavírají smlouvu s úmyslem, aby nešlo

o převod trvalý, nýbrž jen o převod za účelem zajištění pohledávky věřitele.

Smyslem tohoto převodu je především motivovat dlužníka na řádném a včasném

splnění jeho závazku. Současně je dlužníkovi zabráněno, aby před splněním

závazku disponoval

s převedeným právem, resp. jeho předmětem. Zajišťovacím převodem pak věřitel

sleduje též možnost dosáhnout v případě prodlení dlužníka s plněním závazku

uspokojení svého práva z předmětu převedeného práva. I když předmětem

zajišťovacího převodu zpravidla bývá pohledávka, kterou má dlužník vůči třetí

osobě, lze takto převést i právo věcné včetně práva vlastnického. Jelikož se

jedná o zajišťovací institut, musí zde existovat jako předmět zajištění platný

závazek hlavní, ze kterého je dlužník povinen věřiteli plnit a ze kterého má

věřitel právo na plnění; vedle tohoto hlavního závazkového vztahu vzniká mezi

věřitelem a dlužníkem akcesorický závazkový vztah vyplývající ze smlouvy o

zajišťovacím převodu práva. Dlužník postupuje věřiteli své právo s rozvazovací

podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Tato rozvazovací podmínka se

uplatní při uspokojení zajištěné pohledávky splněním tak, že právní úkony,

jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti a právo v rozsahu, v jakém bylo

převedeno, přechází zpět na dlužníka. Převod práva na věřitele tedy ze zákona

zaniká. Místo rozvazovací podmínky lze ve smlouvě sjednat zpětný převod práva

po splnění závazku. (…) Úprava obsažená v § 553 obč. zák. neřeší blíže, jaká

jsou vzájemná práva a povinnosti věřitele a dlužníka, a proto je pro obsah

jejich právního vztahu rozhodující obsah smlouvy. V ní musí být jednoznačně

určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho

předmět a případně i způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného

dlužníkova práva. Z obsahu smlouvy musí být zřejmé, že se jedná jen o

zajišťovací převod práva, nikoli o převod trvalý“.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne

15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, Nejvyšší soud s uvedenými právními

názory vyjádřenými v citovaném rozsudku ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo

188/2005, souhlasil, neztotožnil se však s názorem, že „namísto rozvazovací

podmínky lze

ve smlouvě sjednat zpětný převod práva po splnění závazku (fiduciární převod)“,

a s názorem, že zajišťovací převod práva je umožněn § 132 odst. 1 obč. zák. a

že jde

o převod bezúplatný, vyjádřeným v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.

2005, sp. zn. 30 Cdo 1276/2005, a ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005.

Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn.

31 Odo 495/2006 (na základě podrobného rozboru historického vývoje

zajišťovacího převodu práva i platné úpravy tohoto institutu), zejména uvedl,

že „úpravu zkoumaného institutu v občanském zákoníku lze pro účely právní praxe

bez příkras označit za zcela nevyhovující a jako návod pro splnění předurčeného

úkolu nezpůsobilou“, že „za daného stavu je Nejvyšší soud (při zachování

respektu k principu smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v

nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod

pořadovým číslem 1) přesvědčen, že zákonný obsah zkoumaného institutu v

občanském zákoníku by v situaci, kdy tato úprava postrádá projevenou představu

zákonodárce o obsahu zajišťovacího převodu práva, měl být soudní praxí vykládán

restriktivně a neměly by se mu přičítat důsledky, jež nejsou v právním řádu

rozpoznatelné“, že „z ustanovení § 24 odst. 7 písm. b/ zákona č. 586/1992 Sb. i

z ustanovení § 25 odst. 5 zákona č. 357/1992 Sb. se podává, že vůle zákonodárce

(byť projevená jinde, než v občanském zákoníku) směřovala a směřuje k tomu, aby

institut zajišťovacího převodu práva obsažený v § 553 obč. zák. byl (v souladu

s úpravou zakotvenou dříve v zákoníku mezinárodního obchodu, jež byla jeho

nepřehlédnutelným inspiračním zdrojem) vnímán (i bez výslovného zakotvení

rozvazovací podmínky ve smlouvě) jako ujednání s rozvazovací podmínkou (jejímž

splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který

toto zajištění dal)“, že „na konečnou podobu institutu zakotveného nedostatečně

v § 553 obč. zák. pak lze usuzovat (a požadavky na obsah smluvních ujednání

vznášet) jen z přesného pojmenování důsledků, jež s sebou nese (může přinést)

nikoli splnění rozvazovací podmínky (řádná a včasná úhrada zajištěné pohledávky

dlužníkem), nýbrž porušení povinnosti splnit zajištěnou pohledávku řádně a

včas“, přičemž „právní teorie vesměs vychází z toho, že je-li zajišťovacím

převodem práva převáděno vlastnické právo k věci, „neměl by“ nabyvatel

(věřitel) převádět (dále) vlastnické právo, dokud jde o vlastnictví podmíněné

(dokud nenastane splatnost zajišťované pohledávky). Tam, kde se vlastnictví

stane „nepodmíněným“ (rozvazovací podmínka splnění zajištěné pohledávky

nenastala), přiznává věřiteli právo realizovat vlastnické právo k věci jako

plnohodnotnému vlastníku, s tím, že dlužníku má být po zpeněžení zajištění

vydána tzv. hyperocha“.

V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále vyslovil, že „nepochybuje o tom, že

zajišťovací převod práva má (musí) plnit i uhrazovací funkci“, že „smlouva o

zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak

se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku

věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná pro neurčitost (ve smyslu

§ 37 odst. 1 obč. zák.),“ neboť „vyvolává nejistotu o obsahu práv a povinností

účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku uspokojit

zajištěnou pohledávku a to nejistotu, která - vzhledem k tomu, že o následcích

takového porušení smlouvy mlčí nejen smlouva, nýbrž i zákon - nemůže být

rozptýlena výkladem. Přitom je nemyslitelné a společensky nežádoucí, aby ode

dne, kdy se dlužník ocitne v prodlení se řádným nebo včasným splněním

pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva, nebylo možné zodpovědět pro

daný právní vztah, zda 1/ dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou)

pohledávku s účinky splnění rozvazovací podmínky (s účinky automatického

navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou

zajištěné pohledávky, 2/ to, že se věřitel stal nepodmíněným vlastníkem na něj

převedeného majetku, má nějaký vliv na existenci zajištěné pohledávky, 3/

věřitel může majetek na něj převedený dále zpeněžit, 4/ věřitel si může majetek

na něj převedený trvale ponechat, 5/ věřitel může majetek na něj převedený dále

převést, aniž by změna vlastnictví měla za následek zánik zajištěné pohledávky

(srov. § 524 a násl. obč. zák. ve spojení s otázkou, zda postoupení zajištěné

pohledávky vede ve smyslu § 524 odst. 2 obč. zák. ke změně vlastnictví

majetku, který postupitel nabyl zajišťovacím převodem práva)“.

Nejvyšší soud v citovaném rozsudku rovněž dovodil, že „daňové zákony chápou

zajišťovací převod vlastnického práva jako převod úplatný a takto by měl být

pojímán

i v rovině smluvních ujednání (nejde tu o to, aby šlo o převod za úplatu, nýbrž

o vyjádření faktu, že majetek se /vzhledem k povaze převodu dočasně/ převádí

jako protihodnota /zajištění/ zajišťované pohledávky),“ a že „sankcí absolutní

neplatnosti (dle § 39 obč. zák.) bude stiženo takové ujednání o zajišťovacím

převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací

podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak

prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit

ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné

pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Pojímáno z obsahového

hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o

propadné zástavě (srov. k tomu § 169 písm. e/ obč. zák. a v judikatuře i

rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 15/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek), nehledě k problematickým (režimu § 3 a § 39 obč. zák.

samostatně podléhajícím) vazbám takového ujednání na možný rozsah částečného

plnění zajištěné pohledávky dlužníkem. Obdobně je nutno pohlížet i na ujednání,

podle kterého by měl týž následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení)

jednostranný úkon věřitele adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený

majetek ponechá v trvalém vlastnictví coby protihodnotu nesplacené pohledávky).

Z výše řečeného se v mezích úvah o tom, jak by měla vypadat smlouva

o zajišťovacím převodu vlastnického práva pro případ dlužníkova prodlení s

úhradou zajištěné pohledávky, se typově nabízejí následující (právně dovolená)

ujednání:

1/ Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy,

ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti

zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně

splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost

k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné

pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku.

Věřitelovo vlastnictví, jež se stalo trvalým, již nebude moci být

zpochybněno a výše hyperochy (nebo naopak nedoplatku kupní ceny, bylo-li plnění

jen částečné) bude

od počátku zřejmá.

I v takovém případě se ovšem smluvní strany nevyhnou potřebě zvážit, zda

věřitel má zájem na tom, stát se za daných podmínek trvalým vlastníkem věci;

věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit i proti tomu, aby v

důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni

splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet

jako důsledek dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny.

2/ Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání,

podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a

vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání

(jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s

plněním zajištěné pohledávky), se však neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na

vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení

pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době

použity užitky vzešlé ze zajištění“.

V posuzované věci bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce uzavřela dne 4.

10. 2000 jako dlužnice se žalovaným jako věřitelem písemnou smlouvu o půjčce