U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)
P. J., b) L. J., a c) J. J., všech zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem,
advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalovaným 1)
R. F., a 2) J. F., zastoupeným JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v
Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu
v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 19/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, o návrhu žalobců
na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2017, č.
j. 38 Co 252/2016-102, takto:
I. Dovolání žalobců a) až c) se odmítá.
II. Žalobci a) až c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Miloše Švrčka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí
18.
1. Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 5. února 2016, č. j. 5 C 19/2014-76, zamítl žalobu, kterou se žalobci proti
žalovaným domáhali určení, že: (primární petit)„žalobce a) je vlastníkem
pozemku o výměře 842 m2, zapsaného v k. ú. T. u H. na LV a žalovaní 1) a 2)
jsou bezpodíloví spoluvlastníci pozemku o výměře 395 m2, zapsaného v k. ú. T.
u H. na LV, nebo aby bylo určeno, že (eventuální petit) žalobci b) a c) jsou
bezpodílovými spoluvlastníky pozemku o výměře 647 m2, zapsaného v k. ú. T. u H.
na LV.“
2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní
smlouva, kterou dne 26. února 2002 uzavřeli žalobci b) a c) s žalovanými, a
jejímž předmětem byl převod domu v T., postavený na pozemku v k. ú. T. u H., a
dále pozemku v témže k. ú. [jehož součástí se s účinností zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, stal uvedený dům (dále též „předmětný pozemek“)], není
absolutně neplatná podle § 37 odst. 1, nebo podle § 39 obč. zák., přičemž
nebylo ani projevenou vůlí účastníků převést na základě této smlouvy na
žalované uvedený dům s pozemkem o pouhé výměře 395 m2, a to s ohledem na
zpracovaný geometrický plán, nikoliv ve výměře 647 m2, jak bylo v převodní
smlouvě výslovně uvedeno. Vyložil také, že: „K závěru, že smluvní strany
učinily předmětem kupní smlouvy pozemek p. č. o celé jeho výměře 647 m2 (a ne
395 m2, jak toto tvrdí žalovaní – poznámka dovolacího soudu: zjevně míněno „jak
toto tvrdí žalobci“), vede soud i skutečnost, že ani ve smlouvě o smlouvě
budoucí kupní, ani v samotné kupní smlouvě není odkaz na geometrický plán (byť
byl vyhotoven a schválen katastrálním úřadem), který měl být na pozemek v k. ú.
T. u H. rozdělen, a tento geometrický plán nebyl ani nedílnou součástí kupní
smlouvy, na jehož základě by bylo možno provést zápis do katastru nemovitostí.“
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 38 Co 252/2016-102, v meritu věci
potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu
prvního stupně, změnil jej pouze v nákladovém výroku tak, že žalobci jsou
povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným, oprávněným společně a
nerozdílně, na nákladech řízení částku 15.780,- Kč, do 3 dnů od právní moci
rozsudku k rukám advokáta žalovaných, a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení, tj. uložil žalobcům, aby v téže lhůtě a tamtéž zaplatili na
této náhradě částku 10.520 Kč.
4. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru,
že: „mezi účastníky došlo k platnému uzavření jak smlouvy o budoucí kupní
smlouvě ze dne 5. 2. 2003, tak i vlastní kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2003. Z
obou těchto právních úkonů, učiněných v předepsané formě, zcela jednoznačně
vyplývá, že předmětem převodu byl dům stojící na pozemku a pozemek o výměře 647
m2, vše v obci a katastrálním území T. u H....Pokud předmětem obou smluv byl
pozemek, byl ve smlouvách zcela jednoznačně a nezaměnitelně označen parcelním
číslem, obcí a katastrálním územím, navíc pak i výměrou a označením listu
vlastnictví, na němž byl zapsán. Tento písemný jazykový projev ve smlouvách je
zcela jednoznačný a určitý, obě smluvní strany měly možnost si text smluv před
schválením prostudovat, a pokud správnost smluv účastníci potvrdili svými
vlastnoručními podpisy, nelze než učinit závěr, že předmětem smluv byly právě
nemovitosti tam řádně specifikované. Je-li ve smlouvách odkaz na znalecký
posudek Ing. Pavla Žůrka ze dne 25. 1. 2003, z textu smluv jasně plyne, že
zmínka o tomto posudku je uvedena ve vztahu k ocenění předmětných nemovitostí.
Obsah smluv je tedy naprosto jednoznačný a obě smluvní strany projevily vůli
přenést vlastnické právo k pozemku o výměře 647 m2, byť některé provedené
důkazy (znalecké posudky Ing. Pavla Žůrka, geometrický plán Ing. Pavla Hanáka
ze dne 5. 12. 2002 odsouhlasený katastrálním úřadem) nasvědčují tomu, že před
uzavřením smluv mohlo být jednáno o zmenšení výměry pozemku na 395 m2 a
zvětšení výměry pozemku na 842 m2. Změna výměry pozemku se však žádným způsobem
nepromítla do smluv účastníky následně uzavřených a uvedený geometrický plán se
součástí smluv nikdy nestal.“
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není –
jak bude vyloženo níže – podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst.
1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
9. V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. K dovolací argumentaci, tj. k uplatněnému dovolacímu důvodu a k
vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání, pak Nejvyšší soud uvádí
následující.
12. K dovolací námitce, že oba soudy se „řádným způsobem nevypořádaly s
námitkou dovolatelů, že kupní smlouva je neplatná, resp. v části neplatná pro
rozpor vůle a projevu vůle a taktéž pro neurčitost ujednání o kupní ceně“, když
se „soudy obou stupňů zcela nepochopitelně upnuly výhradně na uvedenou výměru v
kupní smlouvě 647 m2, aniž by vzaly v potaz veškeré okolnosti, které jak
předcházely uzavření kupní smlouvy, tak se udály po uzavření smlouvy“ (čl. II.
dovolání).
13. Uvedená část dovolání představuje pouhou skutkovou a právní polemiku
a vytýká odvolacímu soudu údajnou absenci vypořádání se s odvolací argumentací
žalobců ohledně řešení těchto otázek. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pouhá
skutková a právní polemika přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá,
stejně jako tvrzení o případné (jiné) vadě řízení (k tomu srov. § 242 odst. 3
o. s. ř.).
14. Prostřednictvím této dovolací argumentace se tudíž dovolatelům
přípustnost jejich dovolání založit nepodařilo.
15. Dále dovolatelé argumentují tím, že: „dovolatelé č. 2 a 3 měli za
to, že v případě, kdy katastrální úřad potvrdil správnost geometrického plánu a
nejednalo se o rozdělení pozemků, ale pouze o změnu výměry pozemků, tak
katastrální úřad bez jakéhokoliv dalšího návrhu tuto změnu výměr dotčených
pozemků zapíše právě na základě předloženého a schváleného geometrického plánu,
neboť změnou výměr byla dotčena výhradně vlastnická práva prodávajících (§ 26
písm. a/ vyhlášky č. 190/1996 Sb.). S těmito skutečnostmi se však soud I.
stupně ani odvolací soud nezabýval a je v tomto směru napadené rozhodnutí
zjevně svévolné a nepřezkoumatelné. Jedná se pak o otázku, kterou doposud
neřešil ani dovolací soud.“
16. K problematice změny výměr pozemků v souvislosti se zpracováním
geometrického plánu Nejvyšší soud vyložil právní názor např. ve svém rozsudku
ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, v němž mj. uvedl (v textu
nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud):
17. „Geometrický plán, zobrazující kvalifikovaným způsobem určitou část
zemského povrchu, sám o sobě z hlediska § 34 obč. zák. žádným právním úkonem
není, a to ani tehdy, stal-li se neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má
být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do
katastrální mapy (viz § 19 katastrálního zákona). Právním úkonem není především
proto, že sám o sobě neznamená žádný projev vůle; je pouhým obrazem či
znázorněním určitého pozemkového uspořádání, ať již stávajícího, minulého nebo
předpokládaného budoucího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2004,
sp. zn. 22 Cdo 2632/2003, in www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, podkladem pro
změnu v katastru nemovitostí může být geometrický plán pouze jako příloha
listiny (smlouvy, soudního rozhodnutí atd.), podle které má být zápis do
katastru proveden; bez existence takové listiny však nemůže být jakákoliv změna
v katastru nemovitostí na základě geometrického plánu, byť i opatřeného
razítkem katastrálního úřadu, provedena (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 16. října 2010, č. j. 9 As 53/2010-81).
18. Lze proto k dovolatelem vymezené (první a dovolacím soudem řešené)
právní otázce týkající se náležitostí kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnictví k (oddělené) části pozemku, uvést, že pro určitost a tedy platnost
této smlouvy není rozhodující, zda smlouva coby podkladová listina vskutku může
z hlediska požadavků katastrálního zákona obstát, nýbrž to, zda z hlediska v ní
vymezeného předmětu lze za užití ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dospět k
závěru, že předmět smlouvy je označen srozumitelně a určitě. Pro takový závěr
není určující, zda geometrický plán je či není neoddělitelnou součástí smlouvy,
neboť splnění tohoto požadavku je vyžadováno při rozhodování příslušného
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Určujícím je pouze a jen to, zda předmět smlouvy, tj. k čemu se
smluvní strany uzavřenou smlouvou upínají, čeho chtějí dosáhnout (v tomto
případě úplatného převodu vlastnického práva k oddělené části pozemku z
prodávajícího na kupujícího), je označen (identifikován) určitě a srozumitelně.
19. V případě smlouvy o převodu části pozemku je nezbytné předmět
převodu označit nezaměnitelným způsobem, a to ve vazbě na zpracovaný
geometrický plán, který pro účely povolení vkladu do katastru nemovitostí musí
být součástí smlouvy tak, aby se mohl stát podkladem pro zápis změny, pokud
jeho obsah je v souladu s údaji katastru nebo pokud není z technických příčin
nezpůsobilý k zápisu (srov. § 37 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se
provádí zákon č. 265/1992 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb.). Nejvyšší soud je toho
právního názoru, že pokud ve smlouvě, jíž se převádí vlastnické právo k části
pozemku, je převáděná část pozemku označena zcela nezaměnitelným způsobem,
včetně odkazu na (již) zpracovaný geometrický plán (který se má stát technickým
podkladem pro provedení změny v souboru geodetických informací a v souboru
popisných informací), pak okolnost, že v době uzavření smlouvy tento
geometrický plán nebyl její součástí, nemůže bez dalšího vést k závěru o
absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. ve
vazbě na ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb. z důvodu, že předmět
koupě nebyl v kupní smlouvě označen určitě. Na věci nic nemění, že k dosažení
účastníky sledovaného převodu vlastnického práva, resp. k nabytí vlastnictví
vkladem je nezbytné, aby ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 katastrálního zákona
byl geometrický plán neoddělitelnou součástí smlouvy, podle které má být
proveden zápis (zde ve formě vkladu) do katastru nemovitostí. Dovolatel proto
ve své dovolací argumentaci důvodně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3382/2007, obsahující mimo jiné právní
názor, že ustanovení §§ 40 a 46 obč. zák., ani jiný právní předpis nevyžadují
výslovně, aby geometrický plán byl nedílnou součástí kupní smlouvy o převodu
pozemků, které byly tímto plánem nově vytvořeny. Od tohoto právního názoru nemá
dovolací soud důvod se ani v této věci odchylovat, čímž je také zřejmé, že
odvolací soud, který ve věci zaujal zásadně odlišný právní názor, pochybil,
neboť nesprávně si vyložil a aplikoval shora citovanou právní úpravu a navíc
rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (do které je třeba zařadit i
rozsudek dovolacího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004,
jehož právní závěry – s přihlédnutím k již shora vyloženému – jsou i za
stávající právní úpravy nadále použitelné).“
20. Vztaženo do skutkových poměrů této věci lze pak uzavřít, že
účastníkům, respektive dovolatelům b) a c) nic nebránilo, aby – byl-li by
takový jejich záměr akceptovatelný i ze strany žalovaných – v kupní smlouvě
bylo určitým a srozumitelným způsobem zformulováno, že předmětem převodu je
pozemek o nižší výměře, než která je dosud v katastru nemovitostí zapsaná, a to
s odkazem na zpracovaný geometrický plán. Přitom, i kdyby takový geometrický
plán nebyl k této převodní smlouvě neoddělitelně připojen, pak by – jak se
podává z výše zreferovaného rozsudku Nejvyššího soudu – nebylo možné bez
dalšího učinit závěr, že taková smlouva je neplatná, případně že jsou
pochybnosti o určitosti vymezení jejího předmětu atd.
21. V posuzované věci ovšem takto postupováno nebylo. V kupní smlouvě
byl mj. převáděný pozemek označen předmětným parcelním číslem a dokonce i
rozsahem výměry, která přesně korespondovala s údajem v katastru nemovitostí,
jakož i s údajem ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy (dále též
„předběžná smlouva“) ze dne 5. února 2003 (v kopii založené na č. l. 58-59
procesního spisu), takže dovolací konstrukce žalobců, směřujících buďto k
závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, nebo k jejímu výkladu ve prospěch
závěru o převodu pouze části pozemku v dovolateli označované výměře, je v
extrémním rozporu s provedenými důkazy (obsahem spisu).
22. Pokud jde o odkazy dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně
intepretace právních úkonů, jimiž má být podporována jejich právní argumentace
zaměřená na skutečný úmysl smluvních stran v této věci převést vlastnické právo
(též) k dotčenému pozemku na žalované pouze v rozsahu jeho výměry podle
předmětného geometrického plánu, pak jsou zde zcela přehlíženy skutkové poměry
věci plynoucí z dílčích skutkových zjištění učiněných na základě provedených
důkazů. Nejvyšší soud nemůže tato skutková zjištění (která navíc ani nevykazují
extrémní rozpor s obsahem spisu, zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních
excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání soudu prvního
stupně či odvolacího soudu) revidovat, nýbrž pouze – na základě uplatněného
dovolacího důvodu a vymezených předpokladů přípustnosti dovolání - posuzuje,
zda tato skutková zjištění umožňovala soudu prvního stupně, respektive
odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. V tomto
směru dovolací soud nezaznamenal žádné aplikační pochybení obou soudů, neboť
skutkový stav umožňoval soudu prvního stupně, respektive odvolacímu soudu
přistoupit k výše uvedenému právnímu posouzení věci. Přitom sama okolnost, že
dovolatelé s takto zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí, domáhají se realizaci
jimi uplatňované skutkové verze, kterou posléze právně hodnotí s výsledkem
vyznívajícím diametrálně jinak, než který učinil odvolací soud (oba soudy),
pochopitelně přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
23. K otázce vydržení (str. 6 poslední odstavec dovolání) a k další
argumentaci týkající se vůle účastníků při uzavření kupní smlouvy (str. 7
dovolání) žalobci v dovolání nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř, a proto dovolacímu soudu byla upřena možnost zabývat se v
tomto směru přípustností dovolání.
24. Poukazují-li žalobci v dovolání (na str. 7 ve třetím odstavci) na
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS
349/03, činí tak bez průmětu do jimi zformulované právní otázky a ve vazbě na
skutkové okolnosti případu, což rovněž nezakládá přípustnost jejich dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř.
25. K dovolací argumentaci obsažené v čl. III. dovolání Nejvyšší soud
uvádí, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již
Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp.
zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné
ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se
posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první
hlavy I.“) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou
účinnost ustanovení §§ 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb., na dříve (do 31. prosince
2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
26. Kromě toho z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího
soudu nelze vyvodit, že by soudy zjištěné okolnosti měly zakládat úvahy o tom,
že žalovaní při uzavírání předběžné smlouvy a především kupní smlouvy
postupovali nepoctivě či v rozporu s dobrými mravy, a toto jejich jednání by
mělo mít vliv na platnost jimi uzavřených smluv.
27. K dovolací argumentaci ad IV. nutno uvést, že dovolací soud není
oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani
„přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně,
pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu
prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů,
provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy,
pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s
obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
28. K tvrzeným vadám by dovolací soud mohl přihlédnout v procesní
situaci, kdy je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto
případ se zde nejedná.
29. Nad rozsah výše uvedeného dovolací soud odkazuje na tu část
odůvodnění svého usnesení ze dne 14. září 2017, č. j. 30 Cdo 3029/2017-144 (na
str. 2 poslední dva odstavce a na str. 3 první dva odstavce), jímž byl zamítnut
návrh žalobců na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu, v níž je poukazováno na absenci podkladové listiny k žalobě –
předmětného geometrického plánu, a to z hlediska vůbec procesní relevance
primárního žalobního petitu ve vztahu k případnému zápisu do katastru
nemovitostí.
30. Závěrem lze – jako obiter dictum – poznamenat, že nelze z odůvodnění
písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku vyvodit, že by měl odvolací
soud (z pohledu dovolateli namítané skutkové a právní polemiky) pochybit.
Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení)
napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v
extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvky svévole či projevu
hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí
přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat
do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“
hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti
(odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu
odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu
prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k
danému právně kvalifikačnímu závěru. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
srozumitelné a přesvědčivé, po formální stránce obsahuje všechny zákonem
stanovené náležitosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.
31. Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že obsah předběžné smlouvy (z
hlediska účastníky sjednaného předmětu budoucí koupě), jakož i vlastní obsah
uzavřené kupní smlouvy nedává jejímu interpretovi žádný důvod k úvaze, že by
měl v kupní smlouvě písemně vyjádřený projev vůle účastníků být v nesouladu s
jejich faktickým (skutečným) chováním.
32. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, že ještě před uzavřením
předběžné smlouvy byl zpracován geometrický plán a že v této době mohli
dovolatelé prosazovat svůj záměr prodat nikoliv celý pozemek v k. ú. T. u H.,
nýbrž pouze jeho část ve smyslu zpracovaného geometrického plánu. Jelikož
samotné zpracování geometrického plánu, a to ani poté, co byl potvrzen
příslušným katastrálním úřadem, nevede k hmotněprávní situaci, v jejímž
důsledku by mělo dojít ke změně výměr tímto plánem dotčených pozemků, je
nasnadě, že tato okolnost nemá (nemůže mít) žádnou relevanci na obsah posléze
uzavřené převodní smlouvy, jestliže v ní smluvní strany reflektovaly stávající
právní a katastrální stav, tj. jestliže v ní projevily písemně (tj. v
obligatorní formě) vůli převést nemovitost v poměrech, jak je též zapsána v
katastru nemovitostí, k čemuž došlo i v této věci.
33. Případný právní omyl jedné smluvní strany plynoucí z nesprávně
vyložené skutkové a právní situace nastanuvší po uzavření dané převodní smlouvy
pochopitelně nemůže mít vliv na její platnost.
34. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Náklady dovolacího řízení žalovaných (kteří se prostřednictvím své
advokáta k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřili) v dané věci
sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) určené podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (spor se týkal
určení spoluvlastnického práva k označenému nemovitému majetku, kde za tarifní
hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000 Kč; k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016.
Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá
(podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960 Kč.
Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
300 Kč, jde o částku 5.260 Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení
žalovaných 6.364,60 Kč.
36. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč jsou
žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni zaplatit společně a
nerozdílně žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám
advokáta, který oba žalované v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1
o. s. ř.).
37. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
38. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. března 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu