30 Cdo 3059/2025-1099
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně T. S., zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 99/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 70 Co 139/2025-1081, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 70 Co 139/2025-1081, se v nákladových výrocích (výroky II až IV) a ve výroku I, pokud jím byl potvrzen ve výroku II rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2024, č. j. 19 C 99/2016-1048, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Předmět rozhodnutí:
Toto rozhodnutí se zabývá otázkou, zda se do určení výše náhrady bolestného a náhrady ztížení společenského uplatnění vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu mají promítnou i okolnosti zvláštního zřetele hodné a zda se v těchto okolnostech mají projevit i faktory jako např. motivace či chování škůdce (§ 2957 o. z.).
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se původně podanou žalobou domáhala toho, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 500 000 Kč představující náhradu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky Exekutorského úřadu Kutná Hora Mgr. Veroniky Jakubovské, a to v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 192 EX 1/15. Uvedená exekuce byla na návrh oprávněného I. S. proti povinnému M. P. provedena vyklizením domu na adrese XY. Dne 22. 4. 2015 byli z uvedeného domu neoprávněně vyklizeni vedle povinného i žalobkyně a její děti. Povinný M. P. v domě podle žalobkyně nikdy nebydlel a celé exekuční řízení bylo zcela účelově zinscenováno jejím tehdejším manželem (oprávněným)
I. S., s cílem vystěhovat žalobkyni a její děti z uvedeného domu. Soudní exekutorka postupovala v rozporu s právními normami, když žalobkyni neoprávněně vystěhovala, jelikož žalobkyně se v domě nezdržovala na základě údajného práva M. P., a proto nemělo dojít k jejímu vystěhování. Tímto nesprávným úředním postupem soudní exekutorky byla žalobkyni způsobena závažná psychická újma tím, že musela opustit bez jakéhokoli varování svůj domov, kde měla své osobní věci, a to bez možnosti se do něj vrátit.
Už před tímto zásahem žalobkyně trpěla psychickými problémy, ty se však v důsledku šoku z nesprávného úředního postupu soudní exekutorky obnovily. Z toho důvodu žalobkyně žádala vůči státu finanční odškodnění způsobené nemajetkové újmy. V podání ze dne 2. 12. 2019 změnila žalobkyně žalobní tvrzení tak, že požadovala 3 000 000 Kč, z čehož 30 000 Kč připadá na újmu způsobenou oddělením od držby věcí, 28 344,80 Kč za duševní útrapy, 1 216 838 Kč za ztížení společenského uplatnění a 1 724 817,20 Kč za porušení práva na soukromí.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ve věci rozhodoval opakovaně. Původní žalobu na zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl svým rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 19 C 99/2016-276, když neshledal při provádění exekuce vyklizením žádné pochybení. Tento zamítavý rozsudek Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 70 Co 274/2018, zrušil, s tím, že nebude-li prokázáno, že byla žalobkyně vyklizena po právu jakožto osoba odvozující své právo od povinného M.
P., bude se soud prvního stupně zabývat otázkou vzniku tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně a případně i formou a rozsahem odškodnění. Soud prvního stupně poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 19 C 99/2016-976, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. V tomto rozhodnutí konstatoval, že se soudní exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská dopustila při vyklizení žalobkyně dne 22. 4. 2015 nesprávného úředního postupu, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, pro kterou soud žalobkyni přiznal částku 500 000 Kč, nárok nad uvedený rámec však soud prvního stupně považoval za promlčený, a proto žalobu v rozsahu 2 500 000 Kč s příslušenstvém zamítl.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 70 Co 263/2024-1037, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku, co do částky 1 254 817,20 Kč s příslušenstvím potvrdil, a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně 1 245 182,80 Kč s příslušenstvím jej zrušil a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byl promlčen i nárok na náhradu újmy na zdraví, který žalobkyně dodatečně uplatnila podáním ze dne 2. 12. 2019. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobkyně na náhradu újmy na zdraví, sestávající z částky 28 344,80 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požadovala za duševní útrapy (bolestné), a z částky 1 216 838 Kč s příslušenstvím, kterou požadovala za ztížení společenského uplatnění.
3. Soud prvního stupně poté v pořadí svým třetím rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 19 C 99/2016-1048, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 655 939,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 4. 2016 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 589 243,20 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 14. 4. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Žalobkyni rovněž povinnost nahradit náklady státu České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši 8 646,63 Kč (výrok IV) a vyslovil, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení vzniklé České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výši 8 646,63 Kč, (výrok V). Soud prvního stupně vzal za prokázaný odpovědností titul v podobě nesprávného úředního postupu soudní exekutorky a dále se zabýval posouzením újmy na zdraví a příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené újmy na zdraví a konečně i stanovením výše odškodnění.
Dospěl k závěru, že hlavním faktorem vzniku duševních útrap u žalobkyně byla nezákonná exekuce. Ohledně nároku na náhradu škody na zdraví vycházel soud z revizního posudku MUDr. Tučka a přiznal žalobkyni částku 640 528 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění a částku 15 411,60 Kč s příslušenstvím jako bolestné.
4. Odvolací soud na základě odvolání podaného žalobkyní i žalovanou v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil ohledně příslušenství tak, že se žaloba v rozsahu úroku z prodlení z částky 655 939,60 Kč od 14. 4. 2016 do 5. 12. 2019 zamítá, a že úrok z prodlení od 6. 12. 2019 z částky 655 939,60 Kč činí 10 % ročně, jinak rozsudek v tomto výroku, jakož i v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že „náklady řízení státu nese Česká republika“ (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a že žalovaná je povinna žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit částku 341 078,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. Barbory Kubinové (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud označil za správný postup soudu prvního stupně při stanovení výše nároku žalobkyně vycházející ze závěrů posudku soudního znalce MUDr. Tučka. K výši ohodnocení náhrady bolestného a náhrady ztížení společenského uplatnění tak odvolací soud neměl žádné výhrady a nepřisvědčil odvolacím námitkám dožadujících se modifikace stanovené částky. Odmítl současně úvahu, že by žalobkyní uvedené faktory, jako úmyslně nesprávný postup soudní exekutorky, neprojevení lítosti a snaha o zahlazení nesprávného postupu vytvářením falešných důkazů, měly být okolnostmi určujícími pro stanovení výše náhrady bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud zdůraznil, že náhrada nemajetkové újmy na zdraví nemá mít preventivně-sankční povahu, při jejím hodnocení jsou podstatné (jen) následky na zdraví poškozeného, nikoli motivace a chování škůdce. Odvolací soud proto nakonec uzavřel, že co do základů nejsou odvolání obou účastnic důvodná, nutnost změnit rozsudek soudu prvního stupně s podrobnější argumentací shledal pouze ve vyhovujícím výroku ohledně části příslušenství a v nákladových výrocích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla včasně podaným dovoláním směřujícím proti výroku I v části potvrzující zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně. V první řadě žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozsudku nalézacího soudu, ze kterého není jasné, jaké faktory vzal do úvahy a jak se každý z těchto faktorů promítl do výše přiznané částky. Námitku nepřezkoumatelnosti však odvolací soud nijak nevypořádal, čímž založil nepřezkoumatelnost i svého rozhodnutí a zároveň postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou týkající se požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Tím měl zároveň porušit právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v otázce procesního práva, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené, a to, zda lze odvolací námitku nepřezkoumatelnosti z důvodu nevypořádané argumentace účastníka řízení vyřídit prostým poukazem na bezvýznamnost vyřešení dané námitky pro posouzení věci samé.
6. Rozsudek odvolacího soudu podle žalobkyně zároveň závisí na otázce hmotného práva, zda se odvoláním akcentované faktory (způsobení újmy protizákonným jednáním osoby, která má práva naopak chránit, úmyslné způsobení újmy, postoj soudního exekutora i žalované ke způsobené újmě, snaha soudního exekutora zahladit svůj postup a zohlednění preventivně-sankční složky náhrady nemajetkové újmy), které lze obecně označit jako okolnosti zvláštního zřetele hodné, mají promítnout do výše satisfakce za nemajetkovou újmu za duševní útrapy a ztížení společenského uplatnění. Danou otázku podle mínění dovolatelky odvolací soud vyřešil v rozporu s blíže označenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
7. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Vyjádření žalované k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení právní otázky, zda se do určení výše náhrady bolestného (duševní útrapy) a náhrady ztížení společenského uplatnění vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, promítají též okolnosti zvláštního zřetele hodné (zde i faktor motivace a chování škůdce). Proto je dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2). Připomenout možno, že OdpŠk neobsahuje komplexní úpravu odpovědnosti státu, v otázkách jím výslovně neřešených, se použije obecná úprava stanovená v občanském zákoníku, neboť podle§ 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně (č. 82/1998 Sb.) občanským zákoníkem.
16. Podle § 2951 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu, není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
17. Podle § 2957 o. z. platí, že způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
18. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je ve smyslu § 2957 o. z. dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).
19. Odvolací soud k výše uvedené právní otázce uzavřel, že: „Faktory, které uváděla žalobkyně, ve svém odvolání jako ty, k nimž měl soud prvního stupně přihlížet, tj. úmyslně nesprávný postup soudní exekutorky, neprojevení lítosti a snaha o zahlazení nesprávného postupu vytvářením falešných důkazů, nejsou rozhodnými okolnostmi pro určení výše náhrady bolestného a náhrady ztížení společenského uplatnění.“ (odstavec 19 dovoláním napadeného rozsudku). Tento závěr však není zcela souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž i úmyslné zavinění škůdce je třeba zohledňovat; opačný přístup by byl v rozporu s výslovnou dikcí § 2957 věty druhé o. z., která právě v úmyslu spatřuje důvody pro zvýšení náhrady, neboť vnímání neoprávněného zásahu do zdraví poškozeného bývá v takovém případě citelnější než u nedbalosti či objektivní odpovědnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1226/2023).
20. Z výše uvedené judikatury je zjevné, že ustanovení § 2957 věta druhá o. z. v zásadě pokládá za okolnost hodnou zvláštního zřetele jakékoli úmyslné protiprávní jednání způsobující újmu na přirozených právech člověka. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že skutečnosti, jako úmyslný nesprávný postup soudní exekutorky, neprojevení lítosti či snaha o zahlazení nesprávného postupu vytvářením falešných důkazů, nejsou okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, je jeho právní názor v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a tedy neobstojí. Uvedený závěr byl, ve vztahu k totožnému nesprávnému úřednímu postupu soudní exekutorky zaujat dovolacím soudem v rozsudku ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 854/2025, v němž bylo zdůrazněno, že „ustanovení § 2957 věta druhá o. z. v zásadě pokládá za okolnost hodnou zvláštního zřetele jakékoli úmyslné protiprávní jednání způsobující újmu na přirozených právech člověka, tedy i jednání spočívající jen v nepřímém úmyslu. Podstatné je, že nejde o pouhou nedbalost“. Přitom soudy obou stupňů i v této věci náležitě vycházely z toho, že postup soudní exekutorky a jejích zaměstnanců byl nejen protiprávní, ale spíše zlovolný (srov. odst. 17 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, jehož podrobně odůvodněné závěry v odstavci 14 svého rozhodnutí jako správné bez výhrad aproboval i odvolací soud), což by nasvědčovalo naplnění hypotézy stanovené v již zmiňovaném § 2957 o. z.
21. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1293/2011 a sp. zn. 30 Cdo 1436/2013 nelze mít za zcela přiléhavý, neboť s odvolacím soudem je sice Nejvyšší soud zajedno v tom, že nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé poškozením zdraví je nepochybně nárokem se samostatným skutkovým základem, v obou dovolacím soudem řešených věcech, na něž odvolací soud upozorňoval, se však jednalo výlučně o případy odškodnění nemajetkové újmy způsobené toliko nepřiměřenou délkou řízení; v dané věci jde /po rozšíření žaloby/ však naopak o ony samostatně uplatněné (a obsahově odlišné) nároky na náhradu újmy na zdraví mající souvislost s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky, který měl za následek tvrzený vznik „duševních útrap“ (označovaných též jako „bolestné“) a „ztížení společenského uplatnění“, nikoliv (jen) o nárok z titulu nepřiměřené délky řízení.
22. Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že rozsudek odvolacího soudu v této věci není nepřezkoumatelný jen proto, že odvolací soud, veden odlišným právním názorem, nepovažoval otázku navýšení základní částky zadostiučinění pro mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 2957 o. z. za pro věc určující, a proto se v intencích těchto svých úvah logicky již nezabýval předcházející námitkou žalobkyně uplatněnou v odvolání o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v tomu odpovídající části. To ovšem nic nemění na tom, že v důsledku zrušení rozhodnutí odvolacího soudu bude třeba v dalším řízení se danou procesní otázkou nově zabývat.
23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Neopomene posoudit výši přiznaných náhrad i dle § 2957 o. z., wtedy zda zde nejsou okolnosti zvláštního zřetele hodné, jež je třeba do přiznané výše náhrad rovněž promítnout.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu