30 Cdo 3101/2021-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Tomášem Pirkem v právní věci žalobce V. J. N., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručení XY, zastoupeného JUDr. Helenou Hrubou, advokátkou se sídlem v Opavě, Lidická 289/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 38 C 293/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2021, č. j. 16 Co 228/2020-206, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 38 C 293/2019-126, zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a současně České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 34 E 393/2006. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce podané dovolání sepsal nejprve sám.
Podle § 241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z dovolání nadto není ani patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku.
Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2022
JUDr. Tomáš Pirk pověřený člen senátu