30 Cdo 3153/2022-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., identifikační číslo osoby 64949681, se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 74 992 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 222/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 62 Co 48/2022-192, 62 Co 186/2022, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 324 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Sokola.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody původně ve výši 552 443,13 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Ivo Nedbálka, který pro žalobkyni vymohl v několika exekučních řízeních proti povinným peněžité pohledávky, přičemž z vymožené částky žalobkyni nic nevyplatil.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 28 C 222/2018-152, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 552 443,13 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok II). Usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 28 C 222/2018-155, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 13. 12. 2021, č. j. 28 C 222/2018-152, ve výroku I tak, že na místo nesprávně uvedené částky 552 443,13 Kč má být částka 74 992 Kč, ve výroku II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 658 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám žalované a záhlaví rozsudku opravil tak, že namísto nesprávně uvedené částky 552 443,13 Kč má být částka 74 992 Kč. Rozsudkem ze dne 24.
3. 2022, č. j. 28 C 222/2018-174, doplnil soud prvního stupně rozsudek ze dne 13. 12. 2021, č. j. 28 C 222/2018-152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 28 C 222/2018-155, o výrok III, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 74 992 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 10. 2016 do 2. 5. 2019, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 12. 2021, č. j. 28 C 222/2018-152, ve výroku I v rozsahu částky 477 451,13 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 74 992 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 5. 2019 do zaplacení potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 658 Kč (výrok II), zrušil opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne 20.
12. 2021 (výrok III), změnil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 74 992 Kč od 11. 10. 2016 do 2. 5. 2019 zamítá (výrok IV), potvrdil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok V) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 324 Kč (výrok VI).
V dané věci se jedná o druhé konečné rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 29. 11. 2019, č. j. 28 C 222/2018-87, soud
prvního stupně řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok III). Odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 62 Co 58/2020-98, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2302/2020, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 4.
3. 2020, č. j. 62 Co 58/2020-98, v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2019, č. j. 28 C 222/2018-87, co do zastavení řízení o zaplacení částky 74 992 Kč s příslušenstvím, a výroků II a III, jakož i v závislém výroku II o nákladech odvolacího řízení a usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2019, č. j. 28 C 222/2018-87, ve výroku I v rozsahu zastavení řízení o zaplacení částky 74 992 Kč s příslušenstvím a závislých výrocích II a III a věc tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.
Podle dovolacího soudu ze spisu vyplynulo, že soud prvního stupně v řešené věci dne 30. 4. 2019 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě, přičemž žalovaná ve svém vyjádření ze dne 28. 5. 2019 kromě poukazu na absenci předběžného projednání vylíčila i rozhodující skutečnosti, na základě kterých současně vznesla námitku promlčení a navrhla zamítnutí žaloby. Za této situace se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, jestliže trval na podmínce předběžného uplatnění nároku, ačkoliv žaloba byla již doručena úřadu, uplynulo šest měsíců a úřad dal najevo, že nárok uspokojit nehodlá.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku ve výroku I ohledně částky 74 992 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 3. 5. 2019 do zaplacení potvrzen, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné v rozsahu části výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 74 992 Kč od 3.
5. 2019 do zaplacení, ve vztahu k němu lze shledat samostatný dovolací důvod (právní otázku), kdy se žalovaná jako dlužník ocitla v prodlení, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč (za období od 3. 5. 2019 do 14. 7. 2022, kdy nabylo právní moci dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, činí úrok z prodlení 23 397,50 Kč, žalovaná přitom sporuje patrně jen prvých šest měsíců svého prodlení) a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je přitom třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu.
Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy tak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 představuje další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“ Ve vztahu k jistině s celým příslušenstvím dovolatelkou tvrzené odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011, při posouzení otázky běhu promlčecí doby přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť citované rozhodnutí na postavení dovolatelky v řešené věci nedopadá.
Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou namítané nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2302/2020, jelikož v něm nebyla řešena otázka běhu promlčecí doby, ale předběžného uplatnění nároku žalobkyně u žalované. Dovolatelka v této souvislosti poukázala rovněž na rozsudek ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2017, v němž Nejvyšší soud k povaze předběžného projednání nároku u příslušného úřadu uvedl, že předběžné projednání nemá ještě povahu uplatnění nároku u orgánu, který je povolán o něm rozhodnout, tj. u soudu, ale jde o jednání neformální povahy omezené jen na případy, kde předpoklady nároku jsou již dány a kde nepřicházejí v úvahu instituty procesních předpisů.
Z uvedeného tak plyne, že účelem zavedení povinnosti předběžného projednání nároku u příslušného orgánu nebylo přenesení kompetence rozhodnout o daném nároku na správní orgány. Jelikož jde o nárok soukromoprávní povahy (byť má většinou základ v právu veřejném), přísluší o tomto nároku rozhodnout soudům v občanském soudním řízení (srov. § 7 odst. 1 o. s. ř. a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Předběžné projednání nároku u příslušného orgánu tak slouží pouze k formulaci vůle státu ohledně možného dobrovolného odškodnění před zahájením soudního řízení.
Sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího prostřednictvím k tomu povolané organizační složky státu (§ 6 OdpŠk). Předběžné projednání nároku podle § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, jakkoliv i ono je jinak důvodem stavění běhu promlčecí lhůty (§ 35 odst. 1 OdpŠk), není řízením před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, uveřejněný pod číslem 60/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tím je naopak občanské soudní řízení. Odvolací soud se tedy nijak neodchýlil od označené judikatury dovolacího soudu, pokud vyšel ze stavění běhu promlčecí lhůty již k okamžiku zahájení občanského soudního řízení podáním žaloby. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 4 100 Kč, částkou 300 Kč jako paušální náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky, a také částkou odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.