30 Cdo 3154/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a)
Celního úřadu Praha D1, se sídlem Logistický terminál – Nupaky č. 148, 251 01
Říčany u Prahy, a b) České republiky – Generálního ředitelství cel, se sídlem
v Praze 4, Budějovická č. 7, proti žalovaným obchodním společnostem 1/ LREAGRAO
UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a.s., IČ.: 250 50 834, se sídlem v Praze 6 –
Řepy, Karlovarská 814/11, a 2/ PROFI AUTO CZ, a.s., IČ.: 261 78 559, se sídlem
v Říčanech u Prahy, Kolovratská 1367, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 41, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ, pod sp. zn. 9 C 112/2007,
o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.
března 2008, č.j. 21 Co 139/2008-75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008, č.j. 21 Co
139/2008-75, a usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 17. prosince
2007, č.j. 9 C 112/2007- 62, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna
2008, č.j. 9 C 112/2007-70, se z r u š u j í a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 17. prosince 2007, č.j. 9 C
112/2007- 62, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2008, č.j. 9 C
112/2007-70, připustil, aby do řízení na straně žalobce jako další účastník
přistoupila Česká republika–Generální ředitelství cel, se sídlem v Praze 4,
Budějovická č. 7 (§ 92 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. března
2008, č.j. 21 Co 139/2008-75, podle ustanovení § 219 o.s.ř. usnesení soudu
prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalobce, označený jako
Celní úřad Praha D1 se domáhá určení, že vlastníkem v žalobě označených
nemovitostí je první žalovaná s odůvodněním, že na základě vykonatelných
platebních výměrů eviduje za první žalovanou pohledávku celního dluhu.
Uspokojení této pohledávky se domáhal ve vykonávacím řízení prodejen
nemovitostí ve vlastnictví první žalované. K tomu však nedošlo, protože
vlastnické právo k těmto nemovitostem v mezidobí po podání jednotlivých návrhů
první žalovaná převedla na druhou žalovanou. Žalobce a) považuje tyto kupní
smlouvy z několika důvodů za absolutně neplatné právní úkony. Požaduje proto
určení vlastnického práva první žalované s tím, že má naléhavý právní zájem na
určení tohoto vlastnictví, neboť dovozuje, že uspokojení vykonatelné
pohledávky nemůže dosáhnout podáním odpůrčí žaloby, protože tento právní
institut je spjat s obranou pouze proti platným právním úkonům. Odvolací soud
dovodil, že jestliže zákon přiznává celním úřadům způsobilost být účastníkem
řízení o odpůrčí žalobě, v níž se jako žalobci domáhají určení neúčinnosti
platného právního úkonu, kterým byl z vlastnictví celního dlužníka vyveden
postižitelný majetek, pak není důvodu tuto způsobilost celním úřadům odepírat v
řízení o určovacích žalobách, v nichž se domáhají určení, že vlastnické právo k
věci svědčí celnímu dlužníkovi, který jej převedl na třetí osobu na základě
neplatného právního úkonu; obě řízení slouží témuž účelu – zajistit
postižitelný majetek celního dlužníka. Žalobce má postavení správce daně ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a tedy způsobilost být účastníkem
řízení, který má právo činit jednotlivé procesní návrhy, včetně návrhu na
přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná včasné dovolání,
jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž
jako dovolací důvody namítá ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s
tím, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a současně, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že Celní úřad Praha D1 není a nemůže být subjektem řízení o určení
vlastnického práva k nemovitostem, neboť je subjektem veřejného práva, kde plní
funkci správce daně. Jde o non subjekt soukromého práva, takže v souzené věci
nemá způsobilost být účastníkem řízení. Řízení ve věci proto mělo být ve smyslu
ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř., resp. § 221 odst. 1 písm. c) téhož zákona,
zastaveno. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a řízení zastavil.
Oba žalobci se v podaných vyjádřeních k dovolání s napadeným rozhodnutím
ztotožnili. Navrhli, aby dovolací soud dovolání druhé žalované zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§
10a o.s.ř.) z ustanovení čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 o.s.ř.) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle
ustanovení § 239 odst. 2 písm. písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal
napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. lze dovolání podat také z
důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník.
Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má
vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 o.s.ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že
přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko
žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a
jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se
souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení
dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o.s.ř. soudy především neřeší
otázku věcné legitimace tohoto účastníka (obdobně lze srovnat usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Otázka
věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou
hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem
případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí
žaloby. Přistoupení dalšího účastníka nemůže soud povolit tehdy, kdyby v
důsledku toho měl nastat nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné
řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.), kdyby nebylo nepochybné, čeho se
žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo
kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení
přistoupit jako další žalobce.
Smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a záměny
některého z dosavadních účastníků za jiného (§ 92 odst. 2 o.s.ř.) je odstranění
nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl v době zahájení
řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž je hospodárné, aby věc
byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči dalšímu
účastníku – jiné osobě. Nastane-li totiž právní skutečnost, která má za
následek změnu ve věcné legitimaci, až v průběhu řízení, řeší situaci tím
vzniklou § 107a o.s.ř. Soud nepřipustí přistoupení dalšího žalobce nebo
žalovaného do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) tehdy, je-li zřejmé (nepochybné),
že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně
legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do
řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného prováděné podle
ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. Jedním z předpokladů účinného návrhu žalobce
podle § 92 odst.1 o.s.ř. pak je existence podmínek řízení.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, které zákon přiznává účastníkům občanského soudního řízení.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilost mít práva a povinnosti a tedy i způsobilost být účastníkem
občanského soudního řízení mají fyzické osoby (srov. § 7 odst. 1 obč. zák.),
právnické osoby (srov. § 18 odst.1 obč. zák.) a stát, tj. Česká republika; v
občanskoprávních vztazích je stát právnickou osobou (srov. § 21 obč. zák.).
Jedním ze subjektů, který nemá způsobilost mít práva a povinnosti, kterému
však zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, je
správce daně, jehož postavení má žalobce a) ve smyslu ustanovení § 320 odst. 1
písm. c) zákona č. 13/1993, celní zákon, ve znění pozdějších změn a doplňků
(srov. od 1.1.1995 účinné ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů); zákon mu
nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení ve všech věcech, ale jen ve
věcech správy daní. O věc správy daně jde např. i tehdy, bylo-li ve smyslu
ustanovení § 42a obč. zák. uplatněno právo odporovat právnímu úkonu dlužníka,
kterým bylo zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky na daních, poplatcích,
odvodech, zálohách na tyto příjmy a částkách neoprávněně použitých nebo
zadržených rozpočtových prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 1738/97, uveřejněné pod č. 63 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník. 1998). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a
obč. zák. (odpůrčí žaloby) je totiž dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči věřiteli právně neúčinný dlužníkův právní úkon, kterým bylo
zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, je podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu
způsobilého k výkonu rozhodnutí, vydaného proti dlužníku, domáhal nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo
z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. Jestliže uspokojení věřitele z tohoto majetku
není dobře možné, může se věřitel domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného
právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí
žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné
pohledávky věřitele. U pohledávek na daních jde o jeden ze způsobů, který
finančnímu úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") může
umožnit vybrání daně nebo její vymáhání (po osobě, v jejíž prospěch byl
odporovatelný právní úkon učiněn, nebo které z takovéhoto právního úkonu vznikl
prospěch). V řízení zahájeném odpůrčí žalobou tedy z tohoto hlediska jde o věc
správy daně. Nejvyšší soud České republiky např. v usnesení ze dne 5. února
2002, sp.zn. 21 Cdo 1989/2001, dospěl k závěru, že ve věci, jejímž předmětem je
uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka, zkracujícímu uspokojení
vymahatelné pohledávky na daních, má správce daně (v daném případě finanční
úřad), ačkoliv jako správní úřad nemá vlastní způsobilost mít práva a
povinnosti, způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení, neboť mu
zákon tuto způsobilost přiznává (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1738/97, které bylo uveřejněno
pod č. 63 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Nelze přehlédnout, že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2001, sp.zn. 21 Cdo 1811/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 457). Pokud by byl
příslušný právní úkon absolutně neplatný, nebylo by možno uplatnit právo podle
§ 42a obč. zák., takže takové žalobě by nebylo možno vyhovět. Má-li však
správce daně vymahatelnou daňovou pohledávku, pak žaloba na určení, že dlužník
je vlastníkem nemovitostí, které by mohly sloužit k jejímu uspokojení, fakticky
směřuje – v daném případě – k zajištění možnosti vymáhat daň (clo), což lze
(jak správně dovodil odvolací soud) podřadit pod zákonnou definici správy
daní. Jde o případ, kdy u pohledávek na daních se tímto způsobem finančnímu
úřadu jako orgánu oprávněnému vybírat daně (tedy "věřiteli") umožní vybrání
daně nebo její vymáhání, je-li najisto postaveno, že povinný je vlastníkem
nemovitosti, kterou mínil převést na třetí osobu byť na základě neplatné
smlouvy (analogicky lze porovnat např. rozsudek ze dne 6. března 2001, sp.zn.
22 Cdo 797/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 11. prosince 2002, sp.zn. 22
Cdo 1377/2001, apod.). V řízení zahájeném žalobou o určení vlastnictví k
takové nemovitosti (tj. o určení, že daňový dlužník je vlastníkem nemovitosti,
která by mohla sloužit k uspokojení daňové pohledávky) tedy z tohoto pohledu
jde o věc správy daně. Lze proto uzavřít, že první žalobce má v daném případě
způsobilost být účastníkem řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení má rovněž stát (Česká republika). Jak vyplývá
z povahy věci, může jako účastník řízení vykonávat svá procesní práva a plnit
své procesní povinnosti jen tehdy, bude-li určena organizační složka státu,
která za něj bude před soudem vystupovat, a budou-li označeny fyzické osoby,
které jsou oprávněny za stát vykonávat v řízení potřebné úkony. Za stát (Českou
republiku) vystupuje před soudem jeho organizační složka, která je k tomu podle
zákona příslušná. Příslušnou organizační složkou je v první řadě Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, který vystupuje za stát ve sporech a
jiných právních věcech, o nichž to stanoví § 2 až 5 zákona č. 201/2002 Sb.,
nebo ve sporech a jiných právních věcech, v nichž se na tom v souladu se
zákonem dohodl s organizační složkou státu, příslušnou podle zákona č. 219/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. § 6 až 8 zákona č. 201/2002 Sb.).
Nevystupuje-li za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, náleží
toto oprávnění organizační složce státu, příslušné podle zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění pozdějších předpisů (srov. zejména § 9 až 11 tohoto zákona). Organizační
složky státu nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další
útvary - jak vyplývá zejména z ustanovení § 3 a 51 zákona č. 219/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Soud je povinen zjistit, která z organizačních
složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo zákona č. 219/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné
právní věci, a tuto organizační složku přibere (pokud se ho již neúčastní) do
řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s
určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou
organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která
organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné
právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný
chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 212a odst. 5 a § 242 odst. 3
větu druhou o.s.ř.).
Přes uvedené skutečnosti však z napadeného usnesení odvolacího soudu, stejně
tak jako z rozhodnutí soudu prvního stupně, nevyplývá, že by se soudy blíže
zabývaly vlastními výše vyloženými předpoklady, za nichž lze připustit ve
smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. přistoupení dalšího účastníka do řízení.
Řízení je tak zatíženo vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., takže dovoláním napadené rozhodnutí proto nelze z popsaných důvodů
pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky
proto toto rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody, pro které
se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil
i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu