30 Cdo 3192/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Roju trade s. r. o., se sídlem v Praze, K Botiči 1458/7,
zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická
11, proti žalovanému F. H., zastoupenému Mgr. Janem Stínkou, advokátem se
sídlem v Kladně, Průchodní 346, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u
Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 4 C 313/2010, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2012, č.j. 56 Co
29/2012-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2012, č.j. 56 Co
29/2012-165, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 3. října
2011, č.j. 4 C 313/2010-112, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň –
sever k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – sever (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
října 2011, č.j. 4 C 313/2010-112, určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi
společností Tři Esa, s. r. o. (nyní Roju trade, s. r. o.), IČ: 26352346, se
sídlem Plzeň, Částkova 74, jako prodávajícím, a Ing. F. H., jako kupujícím,
kterou prodávající podepsal dne 26.03. 2004 a podpis kupujícího byl legalizován
dne 14.04. 2004, jejímž předmětem je převod vlastnictví“ specifikovaných
pozemků „je neplatná“ (výrok I.). Dále určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi
společností Tři Esa, s. r. o. (nyní Roju trade, s. r. o.), IČ: 26352346, se
sídlem Plzeň, Částkova 74, jako prodávajícím, a Ing. F. H., jako kupujícím,
kterou prodávající podepsal dne 16.02. 2005 a podpis kupujícího byl legalizován
dne 28.07. 2008, jejímž předmětem je převod vlastnictví“ označených nemovitostí
„je neplatná“ (výrok II.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III.). Po provedeném řízení uzavřel, že předmětné smlouvy „nebyly...platně
uzavřeny zejména z toho důvodu, že akceptace smluv ze strany žalovaného se v
přiměřené časové lhůtě nedostala do sféry žalobce.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu o
určení neplatnosti shora označených právních úkonů zamítl, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při nezměněném skutkovém stavu
odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „na uvedené
smlouvy je nutné pohlížet jako na neuzavřené právní úkony, nikoli jako na
neplatné právní úkony dle ust. § 49a) obč. zák.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b)
cit. par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
nedostatečně odůvodněné, kdy odvolací soud žádným způsobem neodůvodnil, proč
považuje předmětné smlouvy nikoliv za neplatné, ale za nicotné (neuzavřené), a
především proč z tohoto důvodu žalobu zamítl (navíc s odkazem na § 49a obč. zák., který se týká neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu). Vytýká dále
odvolacímu soudu, že ji ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o tom, že
věc je třeba po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru
dovolatelky; dovolatelce tak byla odňata možnost na odlišný právní názor
odvolacího soudu odpovídajícím způsobem reagovat (např. změnou žaloby). Zvolený
postup odvolacím soudem je v zásadním rozporu s principem právní jistoty,
zásadou legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V
další části dovolání dovolatelka rozebírá právní následky u absolutní
neplatnosti a nicotnosti smluv, odkazuje přitom na (podle ní) relevantní
odbornou literaturu a judikaturu, a na základě takto uplatněné argumentace
uzavírá, že „Vzhledem ke skutečnosti, že však občanský zákoník nicotnost
právních úkonů neupravuje a s vadami právních úkonů spojuje výlučně následky
neplatnosti, je třeba i v tomto případě posuzovat neuzavřený (nicotný) právní
úkon za právní úkon absolutně (od počátku) neplatný, tj. úkon, který nevyvolává
žádné právní následky a hledí se na něj jako by nebyl nikdy učiněn.“ Pokud jde
o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolatelka uvedla, že
učinila vůči žalovanému návrhy na uzavření předmětných smluv, které žalovaný
teprve „po mnoha letech opatřil svým podpisem s ověřovacími doložkami, přičemž
listiny existující v hmotné podobě (označené jako kupní smlouvy) předložil
katastrálnímu úřadu jako podklad k návrhu na vklad vlastnického práva do KN.“
Dovolatelka je přitom přesvědčena o tom, že „v režimu občanského práva mohl(a)
žalovat pouze o určení (absolutní) neplatnosti předmětných smluv, nikoli tzv. nicotnost (zdánlivost či neexistenci těchto právních úkonů), neboť smlouvy ve
své hmotné podobě existovaly a dokonce by právní vztahy byly na základě nich
změněny vkladem práva do KN. S ohledem na hmotné vyhotovení právního úkonu
(smlouvy v listinné podobě), které samo o sobě (pro potřeby úvahy katastrálního
úřadu o povolení vkladu) splňuje formální náležitosti právního úkonu, nelze v
daném případě hovořit o tom, že by smlouva jakožto právní úkon neexistovala,
ale je možno uvažovat (a soudně se domáhat) pouze určení neplatnosti právního
úkonu od počátku (s doložením zákonného předpokladu neplatnosti).“ Má současně
za to, že „úvahy o rozdílnosti absolutní neplatnosti a nicotnosti jsou ryze
akademické, neboť následky vad těchto úkonů jsou totožné, tj.
dopady na
subjekty práva jsou stejné. V případě absolutní neplanosti se na právní úkon
hledí jako by od počátku nikdy nevznikl, tj. nemá žádné právní účinky(,) a v
případě nicotnosti se má za to, že právní úkon nevznikl, tj. nemá žádné právní
účinky.“ Dovolatelka v závěru svého dovolání zdůraznila, že „zatímco v případě
určení neplatnosti právního úkonu se jedná o oblast, která je judikaturou
poměrně jasně řešena, tak v případě určení nicotnosti, zdánlivosti či
neuzavřenosti (viz slova odvolacího soudu: ,neuzavřené právní úkony´) se jedná
o oblast soudy dosud jednoznačně neřešenou a žalobkyně by se v případě podání
takovéto žaloby vystavovala riziku, že žaloba bude právě pro neprokázání
existence naléhavého právního zájmu zamítnuta. K zamítnutí by totiž pouze
stačilo tvrzení, že na katastru jsou podány smlouvy, tedy ,přeci byly
uzavřeny...´“ Z těchto důvodu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání je (byť pro jiný než v
dovolání vymezený dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)
opodstatněné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V posuzované věci odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního
stupně, neboť dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto), že předmětné kupní
smlouvy účastníci neuzavřeli. Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují. Právní úkon lze definovat jako projev vůle fyzické či právnické osoby směřující
ke vzniku, změně nebo zániku právní normou upraveného právního vztahu, jehož
obsahem jsou subjektivní práva a povinnosti účastníků tohoto vztahu. Je
pochopitelně třeba odlišovat jednostranné právní úkony, které již samy o sobě
mohou aktivovat vznik, změnu či zánik příslušnou právní normou předpokládaného
právního vztahu, od dvoustranných či vícestranných právních úkonů, které mají
zase právní relevanci především při uzavírání, změně obsahu či zániku smluv. Ve
smyslu § 43a odst. 1 obč. zák.
projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž
je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy,
jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán
v případě jeho přijetí. Podle § 44 odst. 1 obč. zák. smlouva je uzavřena
okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo
nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Z vyloženého je zřejmé, že
návrh na uzavření smlouvy ještě neaktivuje příslušný právní vztah, nýbrž
představuje počáteční stadium procesu uzavírání smlouvy. Proto je třeba tento
institut důsledně odlišovat od institutu smlouvy, jejímž uzavřením se zakládá
příslušný právní vztah [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září
2010, sp. zn. 30 Cdo 977/2009, který je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz)]. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí,
dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o
převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Z hlediska akceptačního procesu a procedury uzavírání smlouvy je pak vhodné
připomenout následující. Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon,
který vzniká dosažením konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací)
návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá
existenci tří postupně za sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2)
přijetí návrhu - akceptaci a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena
v 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž
je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je
dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě
jeho přijetí. Akceptací je podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení
učiněné osobou, které byl návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož
lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle § 43c odst. 2 obč. zák. včasné
přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem
návrhu dojde navrhovateli [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, který je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo
2722/2009 (in www.nsoud.cz), vyložil, že učinil-li oblát akceptační projev s
návrhem smlouvy vůle vůči navrhovateli (oferentovi), pak je třeba se zabývat
též otázkou včasnosti jeho prohlášení, a to z hlediska posouzení přijetí
(akceptace) návrhu smlouvy. Pokud oblát takový projev vůle vůči navrhovateli
(vůbec) neučinil, a jednalo se o smlouvu o převodu nemovitosti, u které
občanský zákoník obligatorně stanoví písemnou formu, pak je třeba uzavřít, že k
jejímu uzavření nedošlo (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.).
Jinými slovy vyjádřeno, k
tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu
vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem,
je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na
vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není
účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího
návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti (až) okamžikem, kdy
vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz § 43c a násl. obč. zák.). Přitom pochopitelně platí také závěry obsažené např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 368/99 (publikovaného v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 201, a
dále in www.nsoud.cz), a to, že k tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření
písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího,
jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož
by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí
návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby (což již
bylo zdůrazněno shora) akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho
přijetí, byla učiněna včas. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v
případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou
vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak
případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit
celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota
v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že
bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný
pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah
nebo právo je či není.
Jestliže například právní otázka platnosti či
neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní
zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence
práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na
str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo
58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník
2004). Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se
tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní
postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má
(teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do
katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které
dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní
postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, in www.nsoud.cz). Pokud ve stadiu řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem
vznikne spor o to, zda pro účely povolení vkladu přísl. katastrálnímu úřadu
předložená převodní smlouva byla (vůbec) či nikoli uzavřena, je zapotřebí
takovému skutkovému tvrzení přizpůsobit formulaci žalobního petitu. V naznačené
skutkové situaci lze pak s přihlédnutím k § 44 odst. 1 a § 46 odst. 1 a 2 obč. zák. formulovat žalobní petit např. takto: „Určuje se, že na základě návrhu
žalobce (žalovaného) ze dne ... nebyla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva,
podle které žalobce (žalovaný) prodává žalovanému (žalobci) nemovitosti
(specifikace převáděného nemovitého majetku) za kupní cenu ....a žalovaný
(žalobce) uvedené nemovitosti přijímá do svého vlastnictví a zavazuje se za ně
zaplatit žalobci (žalovanému) uvedenou kupní cenu...“ Touto či podobnou
formulací je tak naplněn požadavek právem předvídané konstrukce určovací žaloby
ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., že tu (v rozsahu žalobního petitu
zformulovaný) právní vztah mezi účastníky (neboť podle žalobního takové smlouvy
mezi účastníky uzavřeny nebyly) není. S přihlédnutím k takto (judikatorně) osvětleným právním souvislostem je
zapotřebí – nyní již sneseno do skutkových poměrů této dovolací - uvést
následující. Z obsahu podané žaloby (na č.l. 1 až 8), zejména pak z podání dovolatelky ze
dne 21. března 2011, které bylo následující den doručeno soudu prvního stupně
coby procesní reakce dovolatelky na (s odkazem na § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.)
poučení realizované nalézacím soudem, k němuž došlo při jednání před tímto
soudem dne 21. února 2011 (viz protokol o jednání na č.l.
58-59), vyplývá, že
dovolatelka primárně (v rámci doplnění narativní části žaloby) tvrdila (a nad
rozsah svých procesních povinností dokonce i právně kvalifikovala) skutkové
okolnosti, při jejichž osvědčení by bylo nutné učinit právně kvalifikační
závěr, že obě předmětné kupní smlouvy nebyly za podmínek stanovených v § 43, §
44 odst. 1 obč. zák. uzavřeny. Přesto však soud prvního stupně a posléze i
odvolací soud na tuto právně významnou procesní situace adekvátně nereagovaly,
pokud na straně jedné reflektovaly takto dovolatelkou doplněný skutkový stav, a
na straně druhé zákonu předepsaným způsobem dovolatelce (v rámci procesního
poučení o nezbytnosti věcného souladu mezi žalobní narací a žalobním petitem)
nesignalizovaly, aby dovolatelka v uvedeném směru procesním způsobem zjednala
nápravu, tj. učinila soulad mezi jí tvrzeným skutkovým stavem a formulovaným
žalobním petitem na určení neplatnosti předmětných smluv, který by mohl mít
(logicky) oporu jen při takové žalobní naraci, jež by byla založena na
tvrzených okolnostech vedoucích k závěru o neplatnosti předmětných právních
úkonů. Jestliže dovolatelka v žalobě primárně tvrdila okolnosti o tom, že
uvedené smlouvy nebyly po právu vůbec uzavřeny, nemohl při takto tvrzené
skutkové konstelaci obstát žalobní petit, jímž dovolatelka navrhovala vydání
rozsudku, aby jím bylo určeno, že předmětné kupní smlouvy jsou neplatné [závěr
o neplatnosti právního úkonu je totiž podmíněn existencí právního úkonu, což
znamená, že právní úkon sice vznikl, avšak trpí vadou, s níž zákon spojuje
jeho (absolutní či relativní) neplatnost; jinak řečeno, „zamýšlené následky,
které jsou spojeny s takovým neplatným, avšak bezvadným právním úkonem, v tomto
případě – se zřetelem k vadě – nenastanou“ (Fiala, J. a kol., Občanské právo
hmotné, Masarykova univerzita v Brně a nakladatelství Doplněk, 2002, str. 46)]. Na uvedeném tedy nemůže nic změnit ani nesprávný právní názor dovolatelky,
která (i v podaném dovolání) dovozuje, že za popsané skutkové situace je
opodstatněné formulovat žalobní petit na určení neplatnosti předmětných
právních úkonů (smluv). Z vyloženého je zřejmé, že již prvoinstanční řízení bylo v popsaném směru
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud
k odstranění tohoto procesního pochybení nedošlo ani ve stadiu odvolacího
řízení a odvolací soud nadto přistoupil k vydání zamítavého rozsudku, ač zcela
převzal (jako správný a úplný) skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, a
uzavřel, že (naposledy z odůvodnění napadeného rozsudku citováno) „na uvedené
smlouvy je nutné pohlížet jako na neuzavřené právní úkony, nikoli jako na
neplatné právní úkony dle ust. § 49 a) (zřejmě zamýšleno ve smyslu § 39) obč. zák.“, pak je třeba uzavřít, že odvolací řízení je rovněž zatíženo popsanou
procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byl-li již v tomto směru naplněn důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu,
nebylo zapotřebí se zabývat další dovolací argumentací dovolatelky. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
byl v posuzované
věci naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2,
věta za středníkem, o. s. ř.). Protože důvod, pro který nemohl obstát rozsudek
odvolacího soudu, dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutím o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část věty
první za středníkem a věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.