30 Cdo 3262/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce jménem Y. M.,
zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh
573, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 18 C 293/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 18 Co 386/2015 - 96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 18 C 293/2014 –
74, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit
mu částku ve výši 3 828 036,32 Kč (výrok I) a dále byla žalobci uložena
povinnost uhradit žalované částku ve výši 900 Kč jako náhradu nákladů řízení
(výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce měl
vůči třetí osobě pohledávku ve výši 350 000 USD, která byla zajištěna zástavním
právem k nemovitosti. Žalobce podal přihlášku své pohledávky k výkonu
rozhodnutí prodejem zastavené nemovitosti ve vlastnictví povinného. Dražba
nemovitosti proběhla dne 29. 6. 2007, usnesení o příklepu nabylo právní moci
dne 15. 8. 2007 a pověřený soudní exekutor poté spis zaslal k Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 k provedení rozvrhu výtěžku. Na návrh povinného bylo rozhodnuto o
odkladu exekuce (2. 5. 2008), načež odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a
návrh na odklad exekuce zamítl (30. 6. 2008). Dne 11. 9. 2009 proběhlo první
rozvrhové jednání, kde nebylo vydáno rozhodnutí. Žalobcova pohledávka byla
uspokojena dne 27. 3. 2012 na základě rozvrhového usnesení ze dne 26. 7. 2011. Soud žalobu zamítl, jelikož shledal uplatněný nárok jako nedůvodný, neboť
žalovaná škoda ve výši téměř 4 miliónů korun žalobci nevznikla. Soud
konstatoval, že ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), došlo k nesprávnému úřednímu
postupu soudu, neboť v řízení docházelo k průtahům při projednávání a
rozhodnutí ve věci, tak i celé řízení lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Soud však neshledal, že žalobci vznikla škoda v příčinné souvislosti s
nesprávným úředním postupem orgánu státu, jelikož obdržel ekvivalent své
pohledávky v příslušné měně (české koruně). Dále odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011, dle kterého
peníze plní roli všeobecného ekvivalentu, přičemž vlivem inflace či poklesu
měnového kurzu nevzniká skutečná škoda, neboť peníze neztrácejí úlohu tohoto
ekvivalentu ani vlivem inflace, která nachází svůj odraz zpravidla též v
interměnových poměrech. Městský soud v Praze na základě odvolání žalobce potvrdil v záhlaví uvedeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s postupem
soudu prvního stupně a konstatoval, že v napadeném řízení byl dostatečně
zjištěn skutkový stav a správně na něj byla aplikována zákonná ustanovení a
příslušná judikatura. Odvolací soud uzavřel, že kromě absence škody, není dána ani příčinná
souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem v podobě
nepřiměřené délky soudního řízení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 11. 2012, sp. zn.
28 Cdo 2596/2012, soud konstatoval, že při zkoumání
otázky příčinné souvislosti je otázkou právního posouzení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi je zjišťován vztah příčiny a následku, jinými slovy že
vzniklá škoda je podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda bych bez
této příčiny nevznikla. V daném případě soud shledal, že žalobcem tvrzená a
soudem prvního stupně zjištěná nečinnost, resp. pomalý chod soudních orgánů
objektivně neměly vliv na kurz české koruny vůči americkému dolaru a nelze
dovodit, že nebýt pomalého chodu soudních orgánů, nedošlo by k takovému poklesu
kurzu dolaru.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podal dovolání žalobce, který rozsudek
odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, jelikož rozhodnutí odvolací soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. shledává dovolatel ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá
na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která nebyla doposud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dále žalobce uvedl, že ve
zkoumaném exekučním řízení došlo k porušení jeho práva na přiměřenou délku
řízení a vlastnického práva k pohledávce. Dle jeho tvrzení „kurz amerického
dolaru k české koruně vlivem nepřiměřené délky exekučního řízení po dobu
několika let doznal takové změny, že žalobce dostal reálně výrazně nižší
hodnotu, než kterou by měl obdržet podle kurzu v době vstupu do exekučního
řízení“. Soudy obou stupňů proto pochybily v úsudku, že žalobce obdržel
ekvivalent své pohledávky. Žalobce uzavřel, že utrpěl škodu ve výši 3 828
036,32 Kč, která vznikla v příčinné souvislosti s ničím neodůvodněnými průtahy
v řízení a neučiněné fixaci kurzu měn. Dovolání bylo podáno včas, účastníkem řádně zastoupeným, Nejvyšší soud jej však
odmítl jako nepřípustné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí přezkoumat jen z důvodu vymezeného
v dovolání. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel uvádí, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spočívá v
tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která
doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zdali
žalobce obdržel správný ekvivalent pohledávky, která byla přihlášena do
exekučního řízení, tedy jakým způsobem má dojít k přepočtu kurzu měn, má-li být
výplata vymožené pohledávky provedena v jiné měně, než v jaké byla přihlášena a
zdali mu v této souvislosti a v souvislosti s průtahy v exekučním řízení
vznikla škoda. Napadené rozhodnutí však nezávisí na vyřešení této otázky,
jelikož předloženou otázkou a další argumentací napadá žalobce správnost
usnesení vydaného Mgr. Pavlem Dolanským, exekutorem, Exekutorský úřad Beroun,
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 015 EX 62/2007-199, o rozvrhu podstaty získané z
dražby nemovitostí, na základě kterého byla žalobci vyplacena částka ve výši 20
441 410 91 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce neodvolal a jeho správnost
žádným způsobem nezpochybnil. Naopak ve svém vyjádření k odvolání povinného
proti rozvrhovému usnesení navrhl jeho potvrzení jako věcně správného. Rozsudek odvolacího soudu nehodnotí správnost či nezákonnost rozvrhového
usnesení, jak jej zpochybňuje žalobce (toto je naopak výslovně vyloučeno). Naopak je vystavěn na posouzení, zda jsou zde dány všechny tři předpoklady pro
založení odpovědnosti státu za škodu ve smyslu OdpŠk, tedy v tomto případě
nesprávný úřední postup orgánů státu spočívající v průtazích v soudním
(exekučním) řízení, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Odvolací soud
dospěl k závěru v souladu se soudem prvního stupně, že žalobci nemohla
vzniknout škoda, jelikož se mu na základě rozvrhového usnesení dostalo
ekvivalentu jím uplatněného nároku v amerických dolarech (USD) přepočteného na
české koruny (CZK), proti čemuž žalobce v rozhodné době nebrojil. Taktéž
shledal, že neexistuje příčinná souvislost mezi pohybem kurzů měn v čase a
nesprávným úředním postupem orgánů. Své závěry odůvodnil odvolací soud mimo
jiné odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze
dne 18. 9. 20012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011, a ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2596/2012. Nelze se ztotožnit s tvrzení žalobce, že „kurz amerického dolaru k české koruně
totiž vlivem nepřiměřené délky exekučního řízení po dobu několika let doznal
takové změny…“. Exekuční řízení, jehož byl žalobce účastníkem, ani jeho délka
totiž nemělo žádný makroekonomický vliv a nemohly tudíž být příčinou vzájemného
posilování a oslabování měn. Tento přístup vyplývá z dlouhodobě konstantní
judikatury Nejvyšší soudu týkající se vlivu inflace, jejíž důsledky jsou zde
shodné jako pohyb kurzů měn, a která byla nejnověji potvrzena např. usnesením
ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2279/2016, rozsudkem ze dne 15. 11. 2016,
sp. z. 30 Cdo 1181/2015 nebo rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4973/2014. Konečně, při posuzování, zda uvedená judikatura řeší zásadní právní
otázku, na níž je rozhodování této věci založeno, nelze přehlížet, že se
hodnota žalobcovy zástavní pohledávky v USD nikterak průběhem jejího výkonu
(exekucí dle platného českého procesního práva) nezměnila. Otázka, kterou nastínil dovolatel, ani další argumentace tudíž není způsobilá
založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání ve smyslu § 243 c
odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu