30 Cdo 3463/2022-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobkyně MIVO, spol.
s r. o., identifikační číslo osoby 63673011, se sídlem v Praze 5, Pod Děvínem
2914/36, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze
2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice - Ministerstvu pro
místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, která je v
řízení podporována vedlejším účastníkem - Ústeckým krajem, se sídlem v Ústí nad
Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem,
se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C
22/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
7. 2022, č. j. 13 Co 173/2022-188, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
3. 2022, č. j. 24 C 22/2016-155, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 168
000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 3. 2016 do zaplacení, to
vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu úroku
z prodlení požadovaného z částky168 000 Kč od 1. 9. 2015 do 1. 3. 2016 (výrok
II) a dále co do částky 532 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2015
do zaplacení (výrok III), zastavil řízení ohledně nároku na zaplacení částky 31
612 307,50 Kč rovněž požadované se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2015 do
zaplacení (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků v
záhlaví označeným rozhodnutím ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu
prvního stupně (částečně) změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 42
000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 3. 2016 do zaplacení,
jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III potvrdil, a ve
výroku IV jej změnil tak, že se řízení ohledně nároku na zaplacení částky 31
612 307,50 Kč s příslušenstvím nezastavuje.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na
žalované jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaplacením částky 700 000
Kč, jednak náhrady škody ve výši 31 612 307,50 Kč, obojího pak s úroky z
prodlení v zákonné výši od 1. 9. 2015 do zaplacení, a to z titulu tvrzené
nepřiměřené délky („průtahů“) řízení vedeného v prvním stupni u Magistrátu
města Ústí nad Labem (jako stavebního úřadu) o žádosti žalobkyně ze dne 8. 4.
2008, jejímž prostřednictvím se dožadovala vydání rozhodnutí o umístění stavby
„XY“ (dále též jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v rozsahu
jeho výroku o věci samé (výrok I), pokud jím by potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v rozsahu částky 126 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, odmítl.
Úvodem třeba předeslat, že pro danou věc je vcelku nepodstatné, že odvolací
soud, jak zdůrazněno v dovolání, zčásti nepřesně poučil účastníky o možnosti
podat dovolání proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, jelikož v části,
v níž přikročil k částečnému zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání
proti jím vydanému rozhodnutí přípustné není (§ 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.)
a zároveň tato kasační část výroku dovoláním dotčena nebyla (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Námitky obsažené v bodu VI, posledním odstavci dovolání, podle nichž „tvrzení
odvolacího soudu uvedené v bodě 31. napadeného rozsudku (blíže popsané)
neodpovídá skutkovým zjištěným soudu první instance“ nemohou přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit již proto, že předmětem dovolacího
přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv soudu prvního stupně a jen ze
skutkových zjištění odvolacího soudu (popřípadě soudu prvního stupně, jež
odvolací soud jako správná vzal za svá) je tak dovolací soud v zásadě povinen
vycházet (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání je sice možné zpochybnit způsob,
jakým odvolací soud dosáhl jím učiněných skutkových zjištění, to však jen na
základě předestření konkrétní otázky procesního práva, která musí být
obligatorně doprovázena vymezením přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kterážto náležitost ve vztahu k právě uvedené námitce v podaném dovolání
zcela absentuje. Vytčená vada dovolání přitom nebyla odstraněna v zákonem
určené lhůtě a činí v tomu odpovídajícím rozsahu dovolání pro jeho vady
neprojednatelným (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Ve stručnosti možno připomenout, že
k ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se
vyjádřil souhrnně i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž ani v další své nálezové judikatuře netoleruje
Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání (nebo jeho část), aniž by bylo
vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2.2020,
sp. zn. III. ÚS 2478/18). Vzpomínané výtky žalované tak lze v procesní rovině
vnímat jen jako poukaz na možné vady řízení. Vady řízení tkvící v tvrzeném
nesouladu skutkových zjištění odvolacího soudu s tím, co mělo být v řízení
zjištěno (tzv. „rozpor se spisy“) ovšem nemohou založit přípustnost dovolání,
neboť k takto namítaným vadám dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné,
což ovšem není případ nyní projednávané věci. Uvedené přiměřeně platí i pro
navazující námitku, že soudy nereagovaly na podání žalované učiněná v průběhu
řízení, stejně jako pro výtku (konstruovanou navíc zcela nepřípustně na
skutkovém základu odlišném od toho, z něhož vycházel odvolací soud), že
žalobkyně se po vydání územního plánu developerského projektu „de facto vzdala“. Bylo-li žalovanou namítáno, že se odvolací soud nepřípadně odkazoval na
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, či ze
dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, ačkoliv v nich uvedené názory byly
již překonány nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS/
570/20, a posléze též rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn.
31 Cdo 2402/2020, pak je
třeba uvést, že se tak stalo jen ve vztahu k těm správním řízením, na něž
článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech nedopadal (v posuzovaném řízení o
takovou věc, jak vyložily soudy obou stupňů, nešlo). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá principiální námitka
žalované vytýkající odvolacímu soudu, že se při zvažování, zda posuzované
řízení proběhlo v přiměřené době, komplexně nezabýval všemi kritérii vytýčenými
v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“], pokud
je mu v té souvislosti vytýkán nedostatek respektu k závěrům plynoucím zejména
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, a ze
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (zdůrazňující potřebu náležitého hodnocení všech zákonných
kritérií již při zvažování toho, zda řízení proběhlo v přiměřené době či
nikoliv). Odvolací soud se měl podle dovolatelky rovněž odchýlit od rozsudku ze
dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015 (akcentujícího zásadní vliv kritéria
významu řízení pro poškozeného), a návazně též od usnesení ze dne 4. 7. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 77/2016, resp. od usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2468/2015 (rozlišujícího nepřiměřenou délku řízení od průtahů v něm učiněných). Nejvyšší soud v obecné rovině souhlasí s právní argumentací dovolatelky o
potřebě náležitého a komplexního hodnocení příčin majících vliv na délku
řízení, a to prostřednictvím posouzení jednotlivých kritérií vtělených do § 31a
odst. 3 OdpŠk, oproti ní však má za to, že odvolací soud, sice stručně (ve
smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.), leč dostatečně a výstižně jednotlivá zákonná
kritéria v důvodech napadeného rozsudku zhodnotil, čemuž na překážku není fakt,
že zásadní význam v posuzovaném řízení přiznával právě kritériu postupu orgánu
veřejné moci. Vycházeje z jím učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že vliv
vadného a flagrantně nezákonného postupu správního orgánu prvního stupně [který
ve třech (z celkem čtyř) po sobě jdoucích rozhodnutí naprosto dogmaticky a
soustavně ignoroval závazný právní názor odvolacího správního orgánu, přičemž
zmíněná indolence stavebního úřadu vůči procesním právům účastníků řízení (i
vůči správnímu řádu) byla převažující (ne-li výlučnou) příčinou zjištěné
nepřiměřené délky posuzovaného řízení], byl dostačující pro nosnou úvahu
odvolacího soudu, která tak nekoliduje ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, podle něhož v rámci kritéria
postupu orgánu veřejné moci lze státu přičítat prodloužení řízení v případě
tzv. kvalifikované kasace.
Tou je třeba rozumět například případy, v nichž
dojde ke zrušení rozhodnutí soudu (zde správního orgánu) nižšího stupně jen
proto, že soud (správní orgán) nižšího stupně nerespektoval závazný právní
názor soudu vyššího stupně. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1303/21, uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v
rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být
vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena
opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní (zde správní)
soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům (zde správním
orgánům). Pokud obecné soudy v takové situaci (nazývané jako soudní, resp. správní „ping-pong“) zkrátí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s
odkazem na složitost věci (jak se toho v přítomné věci domáhala dovolatelka),
poruší tím základní právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nejvyšší soud v posledně
označeném rozsudku vysvětlil, že uvedené závěry Ústavního soudu dovozené ve
vztahu k soudnímu přezkumu lze tím více vztáhnout i na opakované posuzování
věci správními orgány, nota bene mělo-li svůj původ v opakovaném a zvlášť
závažném porušení procesních předpisů. Z přezkoumávaného rozsudku je také zcela zřejmé, že odvolací soud neponechal
(oproti mínění dovolatelky a tedy i zcela v intencích výše zmiňované
judikatury) stranou své pozornosti ani ostatní kritéria, nýbrž učinil,
prostřednictvím opisu - pojmem „bez dalšího“, závěr, že se na délce
posuzovaného řízení valnou měrou nepodílela. Své úvahy na dané téma pak zcela
srozumitelně rozvedl v odstavci 31 napadeného rozsudku, a to v souvislosti s
odůvodňováním výše poskytnuté relutární satisfakce. Je přitom zřejmé, že
hodnocení jednotlivých zákonných kritérií bude shodné, ať už jde o posuzování
přiměřenosti délky posuzovaného řízení, tedy vlastní existence odpovědnostního
titulu, nebo jsou-li případně totožná kritéria (znovu, avšak shodným způsobem)
návazně zvažována pro účely stanovení vhodné formy (nebo výše) zadostiučinění
za zjištěnou nemajetkovou újmu. Zpochybňuje-li dovolatelka hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného v
souvislosti se změnou územního plánu, k níž došlo v průběhu posuzovaného
řízení, opomíjí, že soud prvního stupně dospěl k závěru o zvýšeném významu
posuzovaného řízení pro žalobkyni (viz odstavec 36 jeho rozsudku), kdežto
odvolací soud oproti tomu na standardní význam řízení pro poškozenou žalobkyni
usuzoval i z toho, že (právě pro v mezidobí nastalou změnu územního plánu)
došlo ve vztahu k ní k podstatnému poklesu onoho významu. Tím, že k uvedené
skutečnosti přihlédl a vnímal ji jako důvod k hodnocení posuzovaného řízení po
celou dobu jeho trvání jen jako standardního, se nikterak nevzepřel závěrům,
jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod
č.
10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud dovodil, že význam
předmětu řízení nemusí být po celou dobu jeho trvání neměnnou veličinou. Soudní
praxe přitom akceptuje postup soudů nižších stupňů, které změnu významu
předmětu řízení pro poškozeného zohlední tak, že posuzované řízení rozdělí na
dvě či více částí a ve vztahu k nim pak použijí rozdílná modifikační hlediska
daného kritéria v závislosti na jeho proměnách, stejně tak ale není vyloučeno,
aby byla uvedená skutečnost zohledněna až v celkovém procentuálním vyjádření
daného kritéria vážícího se k posuzovanému řízení jako celku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 94/2022). Námitka žalované, že poměr mezi jednotlivými zákonnými kritérii, jak je při
modifikaci základní částky zohlednil odvolací soud, je nepřiměřený (a potud
jsoucí v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012), nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z
uvedeného plyne, že účinné zpochybnění proporcionality hodnocení jednotlivých
kritérií vedoucích k závěru o nepřiměřené délce řízení a případně i k závěru o
formě a výši zadostiučinění pojmově předpokládá, že dovolatel současně v
dovolacím řízení s úspěchem napadne způsob hodnocení nejméně jednoho ze
zákonných kritérií (k čemuž ovšem v poměrech právě projednávané věci nedošlo,
když dovolání nebylo shledáno přípustným). Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v
konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, §
151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu