U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Hanou Fidesovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Dlouhá 35, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení částky 120.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 60/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince
2013, č. j. 72 Co 386/2013-58, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) konstatuje, že dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti shora v
záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“),
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Odvolací soud shora v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. dubna 2013, č. j. 29 C 60/2012-42 (dále
již „soud prvního stupně“), kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 120.000,-
Kč s příslušenstvím. Podanou žalobou se dovolatel domáhal přiměřeného
zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), způsobenou mu údajně nesprávným
úředním postupem Policie České republiky na služebně Obvodního ředitelství
policie Praha dne 7. března 2011, kdy mu byl proti jeho vůli odebrán vzorek DNA. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že o tvrzeném
nesprávném úředním postupu se žalobce dozvěděl v den, kdy došlo k odebrání jeho
vzorku DNA, tedy dne 7. března 2011. Dovodil, že žalobcem uplatněný nárok u
žalované dne 14. října 2011 je k její námitce promlčený (§ 32 odst. 3 OdpŠk). Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěry ustálené judikatury Nejvyššího
soudu (rozhodnutí ze dne 21. června 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1483/2010, a ze dne 16. srpna 2011, sp. zn. 30
Cdo 2651/2010), podle níž se počátek běhu promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku,
kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom,
že vznikla. K tomu doplnil, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 6. února
2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, vysvětlil, že nemajetkovou újmu musí sám
poškozený subjektivně vnímat, tj. slovy zákona o ní vědět. Podmínkou pro
počátek běhu subjektivní promlčecí doby není to, kdy se poškozený dozvěděl, že
se jednalo o nesprávný úřední postup, neboť o tom zda jde o nesprávnost
úředního postupu ve smyslu OdpŠk, může v případě sporu v rovině svého právního
posouzení rozhodnout jedině soud. Dovolatel namítal, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že
nemajetková újma, která mu vznikla, spočívá rovněž v tom, že Policie nelegálně
uchovávala jeho genetické informace, o čemž se prokazatelně dozvěděl až ze
sdělení Policejního prezidia ze dne 15. června 2011, které mu bylo doručeno dne
8. července 2011. Tento okamžik je podle dovolatele proto rozhodující pro
posouzení počátku běhu promlčecí doby a jím uplatněný nárok nemůže být tudíž
promlčený. Odvolacímu soudu vytýká z uvedených důvodů, že dovoláním napadený
rozsudek je jednak nepřezkoumatelný a jednak spočívá na nesprávném právním
posouzení. Dovolatel ve prospěch svého názoru argumentoval příslušnými
rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu, a to nálezem Ústavního soudu ze dne
22. března 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2002, sp.
zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo
628/2007, a ze dne 16. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1678/2012. V souladu s
citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, jež lze podle dovolatele na
projednávanou věc aplikovat analogicky, zdůraznil, že pro počátek běhu
subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se
poškozený doví již o vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o
škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dovolací soud shledal, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v
rozporu s procesním právem, neboť odvolací soud se s dovolacími námitkami řádně
a přesvědčivě vypořádal v souladu se zásadami ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., a nelze jej tedy považovat za nepřezkoumatelné. Dovolací soud dále shledal, že právní posouzení dovolací právní otázky
odvolacím soudem je v souladu s příslušnou právní úpravou OdpŠk (§ 32 odst. 3)
a také se souvisící judikaturou citovanou odvolacím soudem, jak je shora
uvedeno, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz. Odvolací soud správně dovodil, že žalobce se o tvrzené
újmě spočívající v neoprávněném odběru vzorku jeho DNA a uchování tohoto vzorku
Policí ČR dozvěděl dne 7. března 2011. Tento den mu byl vzorek odebrán a také
od tohoto dne odběr zůstal v dispozici Policie ČR. Námitka žalobce, že se o
vzniku tvrzené újmy dozvěděl až dne 8. července 2011, kdy mu bylo sděleno, že
byl vzorek jeho DNA likvidován, je proto nepřípadná. Za uvedené situace mohl
žalobce nárok na odškodnění tvrzené újmy uplatnit žalobou v šestiměsíční lhůtě,
která začala plynout dne 7. března 2011 a skončila dne 7. září 2011. Žalobce
však uplatnil svůj nárok u žalované až dne 14. října 2011 a je tedy promlčen. Právní posouzení odvolacího soudu není ani v rozporu se shora citovanou
judikaturou dovolatelem. Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatele
nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost
dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované
podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.