U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lenky Dopitové, v právní věci
žalobkyně Ing. M. Š., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky
200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 129/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013,
č. j. 72 Co 561/2012 - 136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v
dovolatelkou namítané otázce posouzení samostatného běhu řízení o úpravu práv a
povinností k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a řízení o rozvod manželství,
pokud je považoval za řízení samostatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009; zde odkazovaná rozhodnutí a
stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz) a přihlédl k tomu, že řízení o rozvod manželství muselo být po
dobu běhu řízení opatrovnického přerušeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen
„Stanovisko“/). Tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá (§ 237 o. s.
ř.).
V otázce přičitatelnosti chování druhého účastníka řízení státu odpovídá
rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu, vyjádřené např. rozsudky
ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn.
30 Cdo 4462/2009. V nich Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž
pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k
závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nelze přičítat k
tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy,
opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, jde-li o návrhy, opravné
prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Přitom se nerozlišuje, který z
účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za
nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba řízení byla zapříčiněna
pouze tím, že některý z účastníků využíval právními předpisy předvídaná
procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně
nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý účastník počítat,
neboť využití procesních práv nelze omezit. V daném rozsahu proto není splněna
podmínka přípustnosti dovolání vymezená v § 237 o. s. ř.
Námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (průtahy v
posuzovaném řízení a zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro
nepřezkoumatelnost) uplatnila dovolatelka nepřípustný dovolací důvod (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z čehož dovolací
soud dovozuje, že dovolání směřuje i proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. února 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu