30 Cdo 3495/2024

30 Cdo 3495/2024-575

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Čimelicích 112, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 015 545 Kč a náhradu příjmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 22/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 91 Co 331/2023-540, 91 Co 133/2024-540, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 91 Co 331/2023-540, 91 Co 133/2024-540, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2023, č. j. 14 C 22/2017-482, spolu s doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 C 22/2017-529, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

1. V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč za ztrátu životního partnera P. K. (dále jen „P. K.“), náhrady škody ve výši 115 545 Kč spočívající v nákladech na jeho pohřeb a měsíční renty ve výši 8 000 Kč, když touto částkou jí přispíval P. K. na společnou domácnost. Nemajetková újma a škoda žalobkyni vznikla úmrtím P. K., ke kterému mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) o věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem poté, co Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 10. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 883/2021-382, vyslovil závěr, že odvolací soud neměl dostatečná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování pro závěr, že P. K. mohl sebevraždu spáchat bez ohledu na nesprávný úřední postup i jiným způsobem. Za tímto účelem Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby bylo provedeno skutkové zkoumání ohledně otázek, zda by P. K. mohl spáchat sebevraždu i jiným způsobem a v určeném časovém intervalu, přičemž důkazní břemeno v tomto směru přesunul na žalovanou. Důvodem přenesení důkazního břemene byla skutečnost, že měl Nejvyšší soud za prokázanou příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v neodebrání tkaničky zašité v mikině, na které se P. K. oběsil, a nesplněním povinnosti policistů na zadrženého v pravidelných časových intervalech dohlížet.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 14 C 22/2017-482, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 7. 3. 2024, č. j. 14 C 22/2017-529 (dále jen „doplňující usnesení“), rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 015 545 Kč (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení „náhrady příjmů“ ve výši 8 000 Kč měsíčně (výrok II), žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč (výrok III), a dále žalobkyni uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 2 234 Kč (výrok I doplňujícího usnesení).

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným, v pořadí druhým, rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 91 Co 331/2023-540, 91 Co 133/2024-540, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku III změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 12 200 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku IV (výrok I doplňujícího usnesení – pozn. Nejvyššího soudu) změnil tak, že Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. 1. 2016 v 10:52 hodin došlo při realizaci případu policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, 7. oddělení Odboru obecné kriminality vedeného pod sp. zn. KRPA-319152/TČ-2015 k zadržení P. K., který byl poté podroben lékařské prohlídce v Ústavu soudního lékařství Nemocnice na Bulovce se závěrem, že je schopen policejních úkonů a umístění v policejní cele.

Stopy po injekční aplikaci ani známky intoxikace nebyly zjištěny. Lékařská prohlídka byla ukončena ve 14:09 hodin. Následně probíhal do 16:32 hodin výslech P. K. policejním orgánem. Ke své osobě uvedl, že se zdržuje u rodičů na adrese XY, kde si přebírá poštu, aktuálně pracuje v Belgii, kde je 3 týdny a poté 3 týdny v České republice. Má dceru V. s L. P. (žalobkyní). Následně byl P. K. hodinu v kanceláři policisty, poté byl umístěn do cely u tohoto policejního orgánu v XY a v 19:15 hodin byly provedeny pachové zkoušky.

Ve 20:40 hodin byl P. K. nalezen oběšený na mříži policejní cely bez známek života. Ke smrti oběšením došlo v časovém rozmezí mezi 19:15 hodin a 20:40 hodin. Věcí se zabývala Generální inspekce bezpečnostních sborů, 11. oddělení, pod sp. zn. GI-TC-57/2016, která prošetřovala podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti strážní služby podle § 389 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit neustanovený policista 7. oddělení Odboru obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství Praha II, porušením čl.

7 závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009 ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách (dále i jen „závazný pokyn“). Výsledkem bylo kárné potrestání sloužících policistů, v jejichž postupu bylo shledáno pochybení spočívající v tom, že: 1) po zadržení P. K., při provádění eskorty, nebyl určen velitel eskorty v rozporu s čl. 2 odst. 4 závazného pokynu; 2) v rozporu s čl. 16 odst. 2 závazného pokynu nebyl určen odpovědný policista za střežení P. K. v cele, který byl podle čl.

16 odst. 4 závazného pokynu povinen provádět osobně nejméně každou hodinu kontrolu P. K. v cele, jež nebyla vybavena kamerovým systémem s tím, že průběh kontroly měl být popsán v informačním systému, což se nestalo; 3) v rozporu s § 29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neodebral policista P. K. věc způsobilou ohrozit ho na životě nebo zdraví, a to mikinu s tkaničkou na stahování v kapuci; 4) P. K. byl umístěn do cely B209, která nesplňovala požadavky cely určené pro krátkodobé umístění osob omezených na osobní svobodě ve smyslu čl.

9 a 10 pokynu ředitele Obvodního ředitelství Policie Praha II č. 6/2012, neboť cela, do které byl P. K. umístěn, nebyla uvedena v příloze tohoto pokynu. Soud prvního stupně dále doplnil dokazování znaleckým posudkem č. 124/13/2022, který zpracoval dne 26. 1. 2023 doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D., znalec z oboru kriminalistika, forenzní biomechanika, v němž znalec dospěl k závěru, že P. K.

mohl v cele, ve které byl umístěn, spáchat sebevraždu i jinou součástí oděvu či jiným způsobem než pomocí neodňaté mikiny. Sebevražedný záměr mohl realizovat zejména oběšením pomocí jiných částí svého oblečení (např. tričko, spodní prádlo apod.), ze kterých mohl vyrobit škrtidlo, poraněními v důsledku úderů nebo pádu, řeznými poraněními, zadušením a dalšími způsoby. Dotaz, jaký časový interval by P. K. potřeboval k dokonání sebevraždy jiným předmětem či jiným způsobem než pomocí neodňaté mikiny, zodpověděl znalec tak, že i kdyby byla určena osoba odpovědná za střežení P.

K., která by osobně kontrolovala zadrženého v rozsahu minimálně 1x za hodinu, tak by P. K. měl dostatek času dokonat sebevražedný úmysl výše uvedenými způsoby, neboť k dokonání sebevraždy by postačil časový interval do jedné hodiny (zejména oběšením v řádu jednotek minut). Na spáchání sebevraždy P. K. neměla podle znalce žádný vliv okolnost, že byl umístěn do cely označené jako „B209“, neboť mohl dokonat sebevražedný úmysl výše uvedenými způsoby i v cele, která by byla uvedena v příloze pokynu ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II č. 6/2012.

Požadavky na celu kladené jsou zamřížovaná uzamykatelná místnost, podlaha obložená dlažbou, vykachlíkované stěny, železná lavice s dřevěným povrchem pevně připevněná k podlaze. Ze znaleckého posudku pak vyplývá, že sebevražda mohla být spáchána např. oběšením na mříži pomocí jiných částí oblečení, údery o zeď, pádem na lavici, řezným poraněním o lavici či o hranu vylomené dlaždice, zadušením některou z částí oblečení apod. Jelikož P. K. realizoval sebevraždu oběšením pomocí oprátky přivázané k mříži, což bylo možné i pomocí jiné části oblečení než mikinou, pak je dle znalce zřejmé, že povaha cely neměla a nemohla mít na sebevražedný úmysl a jeho dokonání žádný vliv.

Na otázku, zda by šlo nějak zabránit sebevraždě, znalec jednoznačně odpověděl, že to právně ani fakticky nejde a že člověka, který pojme úmysl spáchat sebevraždu, je velmi obtížné od toho technickými prostředky odradit. Znalec dále vypověděl, že ke spáchání sebevraždy oběšením není potřeba žádné extra vybavení ani konstrukce a zásadní je odhodlání dané osoby. Znalec též uvedl, že ke spáchání sebevraždy oběšením není zapotřebí škrtidla, které by uneslo celou váhu těla, přičemž takovéto škrtidlo lze vyrobit z běžných součástí oblečení a není k tomu zapotřebí žádné zvláštní síly.

Škrtidlo pak postačí uvázat k jakémukoliv pevnému bodu (např. mříži) a vyvolat tlak na krční orgány. V takovém případě dochází ke ztrátě vědomí nejpozději do 2 minut. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobkyně je matkou nezletilé AAAAA (pseudonym), dcery P. K., společnou domácnost s P. K. nesdílela.

6. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že žalobkyně je v řízení aktivně věcně legitimována, neboť byla osobou blízkou ve vztahu k P.

K. ve smyslu § 22 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž je bez právního významu zkoumání, zda žalobkyně s P. K. žila v době před jeho smrtí ve společné domácnosti; podstatnou je dle soudu prvního stupně pouze skutečnost, že P. K. je otcem dcery žalobkyně a ve vztahu k nim je tak osobou blízkou. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk je: 1) nesprávný úřední postup, 2) škoda, 3) příčinná souvislost mezi škodou a tímto nesprávným úředním postupem.

Soud prvního stupně poté konstatoval, že na straně žalované došlo k pochybení v postupu policistů ve smyslu čl. 2 odst. 4, čl. 13 odst. 3 a čl. 16 odst. 2 a 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách, jakož i ve smyslu § 29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jak bylo popsáno výše. Podle soudu prvního stupně však nebylo možné dovodit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, a to ani porovnáním příčiny a následku jednotlivých výše uvedených dílčích pochybení a ani v jejich souhrnu.

K pochybení došlo tím, že mikina s kapucí obsahující tkaničku na stažení kapuce nebyla P. K. odebrána. Ze závěrů znaleckého posudku však plyne, že i kdyby mu mikina odebrána byla a zadržený by se tak nemohl oběsit na tkaničce v této kapuci, nebylo by možné vyloučit spáchání sebevraždy z jeho strany, neboť by k tomu použil jiné prostředky. Při zadržení P. K. bylo postupováno řádně v souladu s trestním řádem, P. K. byl podroben osobní prohlídce, s Policií ČR spolupracoval, při výslechu po zadržení se ke své trestné činnosti doznal a vyjádřil lítost nad svým jednáním, podle lékařské prohlídky byl schopen pobytu v policejní cele a policejních úkonů bez jakýchkoliv omezení, nejevil známky intoxikace, požití alkoholu či jakékoliv agrese.

Přítomní policisté nemohli předpokládat sebepoškozující záměr jmenovaného. Odpovědnost žalované za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tak není v tomto případě dle soudu prvního stupně dána, neboť chybí podmínka příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, a z tohoto důvodu dospěl soud prvního stupně k závěru, že

žaloba nebyla podána důvodně. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle nichž úspěšné žalované přiznal celkem 4 500 Kč. O náhradě nákladů státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobkyni, jejíž žalobu zamítl, povinnost zaplatit náklady státu, které vynaložil na znalečné pro doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., ve výši 2 234 Kč za jeho účast u jednání soudu dne 26. 4. 2023.

8. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, vycházel z toho, že příslušníci policejního orgánu se dopustili nesprávného úředního postupu, jak je popsáno výše. Soud prvního stupně se pak správně zabýval tím, zda byly splněny další předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tedy zda je mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou příčinná souvislost, přičemž odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že ke škodní události by došlo i v případě, kdy by se policisté výše popsaného nesprávného úředního postupu nedopustili, a že tak mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené škody není příčinná souvislost.

Na námitku žalobkyně, kterou uvedla ve svém odvolání, že znalec se vyjadřoval pouze obecně ke způsobům sebevraždy v celách a věznicích, neměl k dispozici konkrétní věci P. K. (tričko a spodní prádlo), nebylo prokázáno, že by se v cele nacházely věci, které by mohl použít (rozbitá dlaždička, ostrá lavička atd.), že byl P. K. v takové fyzické kondici, aby mohl použít jinou část oděvu a tuto roztrhat, nebo že by věděl o všech způsobech sebevraždy, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval tak, že zcela shodné námitky byly již uplatněny v souběžném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 24/2017 ve věci žalobkyně nezletilé AAAAA (dcery P.

K.) proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu újmy na základě stejného odpovědnostního titulu. Těmito námitkami se zabýval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 1. 2024, č. j. 62 Co 369/2023-351, v němž mimo jiné shrnul (a odvolací soud v této věci se s jeho závěry v plném rozsahu ztotožnil), že pokud se P. K. podařilo sebevraždu dokonat oběšením se na tkaničce v kapuci od mikiny, tak je zřejmé, že by se mu to nepochybně podařilo i jiným způsobem. Ani tento na první pohled jednoduchý způsob usmrcení nebyl totiž zcela bezproblémový, což je zjevné z toho, že ačkoliv se policisté při umísťování P.

K. do cely pokoušeli tkaničku z kapuce jeho mikiny odebrat, nepodařilo se jim to. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud se to podařilo P. K. tak, že šňůru mohl použít jako oprátku, je zřejmé, že musel vyvinout jisté úsilí a určitou zručnost k tomu, aby šňůru od mikiny takto oddělil. Znalec jednoznačně uvedl, že oprátku a také škrtidlo lze vyrobit i z jiné části oděvu nebo ručníků či osušek, v podstatě z čehokoliv, co jde využít. Odvolací soud odkázal na případy, kdy byly provedeny sebevraždy tak, že zadržený strčil hlavu buď mezi mříže nebo mezi dva nějaké předměty a váhou těla došlo k uzavření dýchací cesty nebo k sevření krčních tepen a tím k úmrtí.

Odvolací soud připomněl, že je též možné rozeběhnout se proti zdi a způsobit si vážné poranění hlavy s následkem smrti (viz výpověď znalce doc. Ing. Horáka, Ph.D., při jednání soudu prvního stupně dne 26. 4. 2023). Odvolací soud dále shrnul závěry znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D. Tyto označil za úplné, logické a přesvědčivé, dle odvolacího soudu nejsou nikterak vnitřně rozporné a zcela vyhovují znaleckému zadání.

Odvolací soud se domnívá, že znalec své závěry spolehlivě obhájil při jednání soudu prvního stupně. Námitku žalobkyně, že ze závěrů znalce nevyplývá, že pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, mohl P. K. spáchat sebevraždu i jinak, proto odvolací soud neshledal opodstatněnou. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl žalobkyní označené důkazy, tj. dotazy na Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zdravotnictví, zda evidují statistiku nebo vedou statistiku, kolik bylo spácháno sebevražd ve výkonu trestu a v souvislosti s vazbou, zda byly zjišťovány příčiny těchto sebevražd, zda bylo toto vyhodnocováno znalecky, zda byla vyhodnocována rizika, zda k tomu byla přijata opatření apod. Podle žalobkyně měla být uvedenými důkazy zjištěna vědomost žalované ohledně rizika a přístupu k naplnění ochranné normy, když dle znalce k obdobným případům došlo i v minulosti.

Odvolací soud k tomu uvedl, že provedením těchto důkazů by nebylo možné dospět k jinému závěru, než k jakému dospěl znalec doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D., a to, že k dokonání sebevražedného úmyslu P. K. mohlo dojít i v případě, kdyby zadrženému byla odebrána mikina s tkaničkou v kapuci a kontrola zadrženého v cele by probíhala nejen 1x za hodinu, ale i v kratším časovém intervalu, neboť k úmrtí dochází v průběhu několika minut po zaškrcení. Zamítnutí žaloby soudem prvního stupně z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a tvrzeným vznikem škody proto bylo dle názoru odvolacího soudu správné.

Odvolací soud však shledal důvodným odvolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení, stejně jako proti výroku o náhradě nákladů řízení státu, a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je popsáno výše.

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém pod bodem a) namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že mezi porušením ochranné normy ze strany státu a vznikem škody žalobkyni nebyla dána příčinná souvislost. V tomto směru žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 883/2021-382, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že při porušení ochranné normy se předpokládá příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Žalobkyně dále cituje dovolací soud, který v předmětném rozsudku uvádí, že: „Pokud v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v případě, že v navazujícím řízení nebude žalovanou spolehlivě prokázáno, že by zadržený P. K. spáchal sebevraždu i přes dodržení citovaných povinností policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána. Řečeno jinak: porušení ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu tehdy, spočívá-li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti, která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, bod 34).

10. Žalobkyně dále pod bodem b) uvádí otázku, která dle jejího názoru nebyla doposud vyřešena, a totiž, jak široké je břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalované v případě prokazatelného porušení ochranné normy ze strany státu.

11. Dle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že pouhá hypotetická možnost spáchat sebevraždu jiným způsobem postačí k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (protiprávním jednání) a vznikem škody [viz bod c) dovolání žalobkyně]. Nejvyšší soud se dle žalobkyně obdobnými otázkami zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Cdo 3503/2020-262, nebo ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, v němž dovodil, že „… příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.“

12. Další otázkou, která dle žalobkyně nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena, je, v jakém rozsahu je Policie ČR povinna ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví a zda je Policie ČR povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému sebepoškození [viz bod d) dovolání žalobkyně]. Žalobkyně v tomto směru poukazuje na existenci rozsáhlé judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), která stanovuje povinnost státu zajistit ochranu před újmou na zdraví, pokud existuje potenciální ohrožení života či zdraví (např. rozsudek ESLP ze dne 14. 3. 2002, ve věci Paul a Audrey Edwards proti Spojenému království, stížnost č. 46477/99; rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, ve věci Salman proti Turecku, stížnost č. 21986/93; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2014, ve věci Marro a ostatní proti Itálii, stížnost č. 29100/07; nebo rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 2023, ve věci V proti České republice, stížnost č. 26074/18, a další).

13. Otázkou žalobkyní uvedenou pod bodem e), která rovněž nebyla dle názoru žalobkyně doposud dovolacím soudem vyřešena, je, zda je Policie ČR povinna v rámci prevence předpokládat u zadržené osoby sebepoškozující záměry. Dle žalobkyně existuje rozsáhlá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která stanovuje povinnost státu zajistit ochranu před újmou na zdraví, pokud existuje potenciální ohrožení života či zdraví (např. výše citovaný rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, ve věci Salman proti Turecku; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2014, ve věci Marro a ostatní proti Itálii; nebo rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 2023, ve věci V proti České republice, a další).

14. Žalobkyně dále pod bodem f) svého dovolání uvádí otázku, pokud je zadržená osoba umístěna do prostor, které formálně ani materiálně nesplňují podmínky cely krátkodobého či dlouhodobého zadržení, jak mají být vykládány podmínky zadržení a prováděna ostraha zadržené osoby, a otázku, zda postačí plnit zákonné minimum určené pro řádné zadržovací cely, nebo mají být zejména na ostrahu kladeny daleko přísnější podmínky, neboť již samotné umístění do prostor, které nejsou celou, potenciálně přinášejí rizika pro zdraví a život zadrženého i třetích osob. Tyto otázky prozatím nebyly dle názoru žalobkyně dovolacím soudem řešeny. I zde žalobkyně odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, ve věci Salman proti Turecku, ve kterém ESLP podtrhnul, že osoby ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody jsou ve snadno ovlivnitelném postavení a že státní orgány mají proto povinnost je chránit.

15. Poslední otázkou, kterou žalobkyně v dovolání uvedla pod bodem g) a dle jejího názoru nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena, je, zda lze považovat za porušení ochranné normy i to, že stát, resp. Česká republika, vědom si možných způsobů sebevraždy osob ve výkonu trestu odnětí svobody, vazbě, zadržení atp. nepřijme dostatečná opatření k ochraně života a zdraví osob a zamezení sebevražd. Žalobkyně poukazuje na rozsáhlou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která stanovuje povinnost státu zajistit ochranu před újmou na zdraví, pokud existuje potenciální ohrožení života či zdraví (srov. např. výše citovaný rozsudek ESLP ze dne 14. 3. 2002, ve věci Paul a Audrey Edwards proti Spojenému království; rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, ve věci Salman proti Turecku; rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2014, ve věci Marro a ostatní proti Itálii; nebo rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 2023, ve věci V proti České republice, a další).

16. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

17. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že námitky žalobkyně jsou dle jejího názoru nedůvodné, a plně se ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Pro případ, že by dovolání nebylo jako nepřípustné odmítnuto, navrhla jeho zamítnutí. III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Na vyřešení v dovolání formulované otázky pod bodem e) týkající se povinnosti Policie ČR předpokládat sebepoškozující záměry u zadržených osob, pod bodem f) týkající se umístění zadržené osoby do prostor nesplňujících podmínky stanovené pro cely - krátkodobého či dlouhodobého – zadržení, a pod bodem g) týkající se nepřijetí ochranných opatření státem jako porušení ochranné normy, rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, a proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Předpoklad, že by zadržená osoba mohla chtít poškodit své zdraví nebo vzít si život je evidentně dán, neboť kdyby nebyl, neplynuly by ze závazného pokynu policejního prezidenta pro policisty povinnosti směřující k zabránění takovému postupu zadrženého.

Z toho je také zřejmé, že stát prostřednictvím závazného pokynu policejního prezidenta přijal opatření k ochraně zdraví a života zadržených osob. Konečně ze skutkových zjištění neplyne, že by stav cely, ve které se P. K. nacházel, měl jakýkoli vliv na vznik okolností, za kterých si P. K. vzal život, v porovnání s celou, ve které měl být P. K. správně umístěn. Za situace, kdy odvolací soud kvalifikoval postup policistů jako nesprávný úřední postup, by se proto ani odlišné vyřešení takto předestřených otázek nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivěji projevit, což činí její dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 677/18).

23. Dovolání je přípustné pro žalobkyní položené otázky a) a b), týkající se posouzení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Policie ČR a vznikem újmy žalobkyně a šíře břemene tvrzení a důkazního břemene ze strany státu ohledně okolností, mezi kterými je zkoumána existence příčinné souvislosti, a s tím související otázku c), která se týká posouzení vlivu přítomnosti hypotetické možnosti spáchat sebevraždu jiným způsobem na existenci této příčinné souvislosti. Tyto otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, uveřejněným pod č. 85/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

24. Dovolací soud připustil dovolání žalobkyně i pro otázku formulovanou pod bodem d), v jakém rozsahu je Policie ČR povinna ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví a zda je Policie ČR povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému sebepoškození. Tato otázka, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, totiž úzce souvisí s otázkami uvedenými pod body a) a c), pro které Nejvyšší soud dovolání připustil, a jejichž správné posouzení je závislé právě na vyřešení otázky uvedené pod bodem d). IV. Důvodnost dovolání

25. Dovolání je důvodné.

26. Podle čl. 2 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je právo každého na život chráněno zákonem.

27. Podle čl. 13 Úmluvy každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

28. Podle § 29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, umístěním osoby do cely je policista oprávněn přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn provést prohlídku osoby. Je-li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní důvod.

29. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

30. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b) OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

31. Nejdříve se dovolací soud zabýval otázkou rozsahu povinnosti Policie ČR (resp. státu) ochránit zadrženou osobu před újmou na zdraví a zda je povinna učinit vše pro to, aby znemožnila zadrženému realizaci sebepoškozujícího jednání.

32. Dovolací soud se za účelem vyřešení této otázky přihlédl k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k aplikaci čl. 2 Úmluvy v kontextu odpovědnosti státu za úmrtí osob zbavených osobní svobody, zejména v případech, kdy došlo k sebevraždě nebo jinému fatálnímu incidentu v prostorách policejních cel či vězeňských zařízení. Článek 2 Úmluvy státům ukládá nejen povinnost zabránit úmyslnému nebo protiprávnímu zbavení života, ale rovněž povinnost přijmout vhodná opatření k ochraně životů, které podléhají jejich pravomoci (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998, ve věci Osman proti Spojenému království, stížnost č. 23452/94). Tato povinnost je zvlášť akcentována ve vztahu k osobám zbaveným svobody, které se z důvodu tohoto zbavení nachází ve zvláště zranitelném postavení. Stát musí vůči těmto osobám uplatňovat taková opatření, která jsou slučitelná s jejich právy a svobodami a která nezasahují nepřiměřeně do jejich osobní autonomie. Aby bylo možné učinit závěr o porušení čl. 2 Úmluvy v důsledku úmrtí způsobeného sebepoškozením (zejména sebevraždou), musí být podle ESLP prokázáno, že (1) státní orgány věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního rizika pro život dané osoby, a (2) neučinily opatření, která by bylo možné rozumně požadovat, aby tomuto riziku zabránily (viz rozsudek ESLP ze dne 3. 4. 2001, ve věci Keenan proti Spojenému království, stížnost č. 27229/95). ESLP při posuzování, zda k porušení v tomto smyslu došlo, přihlíží k celé řadě faktorů, jako je historie psychických problémů osoby, závažnost jejího duševního stavu, předchozí pokusy o sebevraždu nebo sebepoškozování, přítomnost sebevražedných myšlenek či výhrůžek, a rovněž fyzické či psychické strádání.

33. Kromě toho ESLP ve své judikatuře výslovně uznal, jak je dále uvedeno, že existují obecná preventivní opatření, která lze od státu rozumně očekávat bez ohledu na individuální riziko – a jejichž absence může vést k odpovědnosti státu. Mezi taková opatření patří např. zajištění bezpečného prostředí, včasná dostupnost lékařské péče, monitorování zadržených či zajištění prostor tak, aby v nich nebylo možné se zranit.

34. Například ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice (rozsudek ze dne 16. 2. 2012, stížnost č. 23944/04) ESLP shledal porušení čl. 2 Úmluvy v případě, kdy zadržený vyskočil z okna policejní stanice. Ačkoli nebylo prokázáno, že policisté věděli nebo měli vědět, že je dáno riziko, že se zadržená osoba pokusí o jednání vedoucí k ohrožení jejího zdraví, existují určitá preventivní opatření, o kterých lze rozumně předpokládat, že je měli za účelem minimalizace jakéhokoliv potenciálního rizika policisté přijmout.

ESLP k tomu uvedl, že „povinnost chránit zdraví a pohodu zadržených osob v sobě jednoznačně zahrnuje povinnost přijmout přiměřená opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením“. Ve věci Mižigárová proti Slovensku (rozsudek ze dne 14. 12. 2010, stížnost č. 74832/01) potom ESLP konstatoval, že i kdyby se potvrdila verze, že se zadržený zastřelil sám, stát porušil svou pozitivní povinnost chránit život zadržené osoby. Policista měl při výslechu zbraň, kterou poškozený použil ke spáchání sebevraždy.

Pro přítomnost zbraně u výslechu přitom nebyly žádné pádné důvody, a navíc ji policista řádně nezajistil. ESLP výslovně uvedl, že „existují určitá základní opatření, která by policisté a vězeňští pracovníci měli přijmout ve všech případech, aby minimalizovali jakékoli potenciální riziko“. Ve věci Fanziyeva proti Rusku (rozsudek ze dne 18. 6. 2015, stížnost č. 41675/08) ESLP dovodil odpovědnost státu za smrt zadržené ženy, která byla ponechána bez dozoru na toaletě s otevíratelným oknem. Odpovědnému strážníkovi bylo později uloženo kárné opatření.

Dle ESLP nebylo prokázáno, že by státní orgány věděly nebo měly vědět, že existovalo riziko útěku zadržené oknem, přesto měly přijmout určitá základní preventivní opatření za účelem minimalizace jakéhokoliv potenciálního rizika. Ve věci P. H. proti Slovensku (rozsudek ze dne 8. 9. 2022, stížnost č. 37574/19) se jednalo o šestnáctiletou dívku, která utrpěla vážná zranění po pádu z okna policejní stanice. Policista, který ji doprovázel, se k ní otočil zády a nezajistil okno. Soud konstatoval, že i bez důkazů o vědomí rizika měl policista dodržet pravidla eskorty a zajistit dohled nad zadrženou osobou.

35. Nejvyšší soud dále poukazuje na rozsudek ESLP ve věci Daraibou proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 17. 1. 2023, stížnost č. 84523/17). Stěžovatel byl zadržen jako nelegální migrant a spolu s dalšími osobami umístěn do cely v policejní stanici. V cele, kde byl později nalezen nedopalek cigarety, došlo k požáru, jehož následkem tři osoby zemřely, stěžovatel utrpěl vážná zranění. Soud konstatoval, že policie neprovedla důkladnou prohlídku zadržených a selhala v monitorování cely. Před celou měl být nepřetržitě přítomen policista za účelem kontroly, oba pověření policisté však své stanoviště opustili. Kamerový systém, který byl v cele instalován, nebyl účinně využíván (resp. po zhasnutí obrazovky kamery toto přítomný policista chybně vyhodnotil jako technickou závadu a nepodnikl další kroky). Tyto nedostatky potom vedly ke kárnému potrestání jednoho z policistů. Ačkoli nebylo prokázáno, že by státní orgány věděly o konkrétním riziku požáru, ESLP uvedl, že „policie měla přijmout určitá základní opatření ve vztahu k zadrženým osobám, aby minimalizovala případné riziko závažných nehod, jako byla ta v projednávaném případě“.

36. Z uvedené judikatury ESLP vyplývá, že stát z hlediska ochrany života osob v jeho péči odpovídá i za to, že vytvoří funkční systém preventivních opatření a dozoru, která jsou přiměřená okolnostem. Za situace, kdy osoba zbavená svobody zemře na následky sebepoškození, bude klíčové zhodnotit, zda bylo možné riziku rozumně předejít. V opačném případě může být porušení čl. 2 Úmluvy státem založeno nejen pasivním jednáním (nečinností), ale i systémovým selháním, které umožnilo smrt zranitelné osoby, jež byla plně v moci státu.

37. Dovolací soud na základě výše uvedené analýzy judikatury ESLP uzavírá, že i když policejní orgán neměl důvod se domnívat, že je zadržený P. K. ohrožený rizikem poškození zdraví nebo smrtí, bylo jeho povinností na poli ochrany čl. 2 Úmluvy učinit nezbytné kroky, kterými riziko poškození zdraví či úmrtí minimalizují. Mezi tyto kroky bezpochyby patří i odebrání tkaničky v mikině a pravidelné kontroly.

38. Dovolací soud se dále zabýval otázkami žalobkyně týkajícími se existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policie a smrtí P. K. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).

39. Dovolací soud připomíná, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí se jednat o skutečnosti podstatné, bez kterých by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Zůstala-li původní škodní událost skutečností, bez které by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uvedl, že je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události.

40. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, již druhé v pořadí, stojí na právním závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy na straně žalobkyně. Dovolací soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci (ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021) podrobně popsal vztah příčinné souvislosti a uložil soudům znovu posoudit otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. Uvedl, že k úplnému vyřešení této otázky bude třeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to s ohledem na celu, ve které byl umístěn, přičemž bylo na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy. Nižším soudům dovolací soud rovněž uložil vyřešit související odbornou otázku spočívající v určení časového intervalu, který by zemřelý P. K. potřeboval k dokonání sebevraždy jiným předmětem než pomocí neodňaté mikiny. Po takto doplněném dokazování měl soud prvního stupně znovu a ve všech souvislostech zhodnotit existenci příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke každému dílčímu nároku uplatněnému žalobou. Soudu prvního stupně bylo taktéž ze strany dovolacího soudu uloženo podrobněji se zabývat otázkou vztahu žalobkyně a P. K., tedy vznikem tvrzené újmy a s tím související otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně k vedení sporu, jimiž se při striktní vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nemohl Nejvyšší soud zabývat.

41. Soud prvního stupně, vázán předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, se zabýval posledně zmíněnou otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně k vedení sporu a v tomto směru doplnil dokazování. Uzavřel, že žalobkyně byla osobou blízkou P. K. a z toho důvodu shledal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně ve věci. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Až potud soudy povinnosti jim uložené dovolacím soudem dostály, nicméně posouzení správnosti řešení dané otázky není předmětem dovolacího přezkumu. Soudy však v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, nesplnily povinnost zjistit k tvrzení žalované, že by k sebevraždě došlo i jinak.

42. Soud prvního stupně vyzval žalovanou při jednání u soudu dne 7. 4. 2022 postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy, že v případě, že by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem, a to s ohledem na celu, ve které byl umístěn. Ta k výzvě uvedla, že příčinou úmrtí P. K. bylo zejména jeho odhodlání a svobodné volní rozhodnutí spáchat sebevraždu a tento záměr mohl být realizován, i kdyby k žádnému pochybení ze strany státu (potažmo policie) nedošlo. K prokázání svých tvrzení navrhla vypracovat znalecký posudek znalcem v oboru kriminalistika se specializací forenzní biomechanika za účelem zodpovězení otázky, zda P. K. mohl spáchat sebevraždu jinou součástí oděvu či jiným způsobem než pomocí neodňaté mikiny, a to i s ohledem na celu, v níž byl umístěn, a jaký časový interval by P. K. k dokonání sebevraždy jiným předmětem či jiným způsobem, než pomocí neodňaté mikiny potřeboval. Soud prvního stupně návrhu žalované vyhověl a za účelem zodpovězení žalovanou formulovaných otázek ustanovil znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D.

43. Znalec ve svém posudku na obě položené otázky odpověděl kladně. Uvedl, že i v případě odebrání mikiny s kapucí a tkaničkou by P. K. mohl realizovat sebevraždu jinými prostředky. Konkrétně uvedl následující hypotetické způsoby: oběšení pomocí jiných částí oděvu, údery nebo pádem (například opakovanými údery hlavou o stěnu nebo mříž, případně úmyslným pádem na hranu lavice nebo na podlahu), řezná poranění (mohla by být způsobena o ostré hrany vybavení cely, jako je kovová lavice nebo případně vylomená dlaždice), nebo zadušení (například přiložením části oděvu přes dýchací cesty a vyvoláním mechanické asfyxie, případně kombinací s polohou těla, která by zamezila přísunu vzduchu).

44. Znalec však nepřistoupil k ohledání konkrétní cely, v níž byl P. K. umístěn, ani k ohledání konkrétního oblečení, které měl P. K. na sobě v době zadržení. Posudek tak nehodnotil konkrétní fyzický stav textilií, jejich pevnost, délku či vhodnost k vytvoření škrtidla, ani konkrétní rozmístění vybavení v cele. Znalec se omezil na obecné posouzení, že běžné části oděvu lze roztrhnout a svázat do provizorní smyčky, a že cela typu, v jakém byl P. K. umístěn, poskytuje dostatek pevných bodů k přivázání škrtidla. Neposkytl rovněž konkrétní biomechanické výpočty ani simulace, které by zohledňovaly tělesné proporce P. K., jeho fyzickou sílu nebo schopnost manipulace s oděvem v omezeném prostoru. Znalec pouze obecně uvedl, že k vytvoření funkční smyčky není třeba zvláštní dovednosti ani nadprůměrné síly – postačuje běžná fyzická zdatnost dospělého muže. Posudek tak vycházel z obecné úvahy o technických možnostech spáchání sebevraždy v prostředí policejní cely, nikoli z individuální analýzy konkrétního případu.

45. Znalec uvedl, že zabránit sebevraždě technickými prostředky je velmi obtížné, neboť rozhodující je odhodlání dané osoby. Z tohoto pohledu považoval jakékoli technické zabezpečení za potenciálně nedostatečné, pokud osoba pojme pevný úmysl ukončit svůj život.

46. Z těchto závěrů soud prvního stupně dovodil, že i přes zjištěné pochybení policistů při střežení zadrženého a při odebrání věcí způsobilých ohrozit život, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Sebevražda mohla být podle znaleckého posudku spáchána i jiným způsobem a v časovém rámci, který by nebyl eliminován ani řádným plněním povinností ze strany policie.

47. Závěry prezentované znalcem vycházely z obecné teoretické úvahy, nikoli z konkrétního posouzení situace P. K. Takto obecný popis možností spáchání sebevraždy v cele přitom nemůže obstát jako důkaz, že by k sebevraždě došlo i jinak.

48. V dané situaci, kdy se předpokládá příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (pochybením policie) a úmrtím zadrženého, může být tato vyvrácena jen velmi silnou indicií v tom směru, že by v konkrétním případě a za konkrétních okolností spáchal zadržený sebevraždu i nebýt nesprávného úředního postupu. Úvaha odvolacího soudu převzatá ze znaleckého posudku, že osobě odhodlané vzít si život není možné v realizaci daného záměru zabránit, by ve svém důsledku vyprázdnila povinnost státu chránit osoby zbavené osobní svobody jako osoby ve zranitelném postavení, neboť cokoli by stát učinil, nemohlo by mít na vykonání pokusu o sebevraždu žádný vliv. Z toho je zřejmá absurdita daného závěru.

49. Odvolací soud se neměl zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi rozhodnutím P. K. spáchat sebevraždu a žalobkyní utrpěnou újmou, neboť je jasné, že bez daného rozhodnutí by žalobkyni újma nevznikla. Odvolací soud měl vzít do úvahy, že příčinná souvislost mezi žalobkyní vytrpěnou újmou a nesprávným úředním postupem policie je dána a zabývat se pouze tím, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu by býval P. K. bez jakýchkoliv pochybností spáchal sebevraždu oběšením za použití těch částí oděvu, které měl k dispozici. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

50. V této souvislosti nesmí odvolací soud spouštět ze zřetele, že podle citované judikatury ESLP by v dané věci odpovědnost státu za porušení pozitivního závazku na poli čl. 2 Úmluvy zřejmě dána byla a že z čl. 13 Úmluvy plyne povinnost českým soudům poskytnout v případě takového porušení prostředek nápravy na národní úrovni.

51. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

52. Obecně platí, že soud provede důkaz znaleckým posudkem tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí. Soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti; zadání musí formulovat tak, aby znalci nebylo ukládáno vyjadřovat se k otázkám, u nichž nejde o odborné posouzení konkrétní skutečnosti, nýbrž o právní posouzení určitého skutkového stavu nebo o výklad právního předpisu (k tomu dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, ze dne 26.09.2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, nebo ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008). I odborná literatura uvádí, že při ustanovování znalce je nutno vzít v úvahu stupeň odbornosti, který je třeba k podání znaleckého posudku, jakož i to, aby znalcem byl ustanoven odborník z oboru, respektive jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Ustanovení znalce, který by neměl potřebnou kvalifikaci, by mohlo vyvolat pochybnosti o správnosti znaleckého posudku [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář (online). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016]. K tomu srov. i usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněné pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

53. Soudem ustanovený znalec v této věci je odborníkem v oboru kriminalistika, se specializací na forenzní biomechaniku, přičemž otázky položené soudem prvního stupně spadají právě do této oblasti. Ve svém znaleckém posudku se však znalec vyjádřil i k otázce odhodlání P. K. spáchat sebevraždu, a to způsobem, který přesahuje rámec jeho odbornosti. Uvedl mimo jiné, že „povaha cely neměla a nemohla mít na sebevražedný úmysl a jeho dokonání žádný vliv … a že člověka, který pojme úmysl spáchat sebevraždu, je velmi obtížné od toho technickými prostředky odradit … zásadní je odhodlání dané osoby“. Takové závěry však nespadají do oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika. Překročení odborného rámce znalce vyvolává pochybnosti o správnosti posudku v této části, a pokud z něj v této části odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

54. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení.

55. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

56. V dalším řízení se budou proto soudy opět zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. K úplnému vyřešení této otázky bude třeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou konkrétní součástí oděvu (přičemž je třeba respektovat výběr způsobu realizace sebevraždy P. K.), a to s ohledem na konkrétní celu, ve které byl umístěn. Je na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a označila k jejich prokázání důkazy. Po takto doplněném dokazování soud prvního stupně znovu a ve všech souvislostech zhodnotí existenci příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke každému dílčímu nároku uplatněnému žalobou a nepřehlédne, že svým rozhodnutím nesmí popřít právo žalobkyně na účinný prostředek nápravy vzniklé újmy na národní úrovni podle čl. 13 Úmluvy.

57. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2025

JUDr. Pavel Simon předseda senátu