U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v
právní žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Blankou Sch?blovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo
organizace 00025429, o zaplacení 1,500.000,- Kč, o ustanovení advokáta, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 20 C 226/2013, o dovolání žalobce
proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2014, č.j. 20 C
226/2013-16, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2014,
č.j. 21 Co 244/2014-28, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.
března 2014, č.j. 20 C 226/2013-16, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2014,
č.j. 21 Co 244/2014-28, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze
dne 19. března 2014, č.j. 20 C 226/2013-16, že se žalobci přiznává osvobození
od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I.) a návrh žalobce na ustanovení
zástupce z řad advokátů se zamítá (výrok II.). Soud prvního stupně uvedl, že
není v dané věci splněna podmínka ochrany zájmů žalobce, neboť žalobce sám má
nejlepší vědomost o průběhu celého soudního řízení, na jehož průtahy si stěžuje
a rozhodl proto, že jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů není
důvodný.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. května
2014, č.j. 21 Co 244/2014-28, v napadeném výroku, kterým byl zamítnut návrh
žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně
a dodal, že návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů není důvodný zejména s
ohledem na to, že z předchozích podání žalobce vyhotovených při hájení jeho
zájmů je zjevné, že nelze přehlédnout jeho odbornou erudici. Žalobce se správně
orientuje v právní úpravě i judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i
Nejvyššího správního soudu a dokáže přehledně shrnout a definovat skutková
zjištění, uplatněný návrh i žalobní petit, což svědčí o jeho aktuální
schopnosti vystupovat v řízení bez podpory advokáta.
Proti usnesení odvolacího a výslovně též proti výroku II. usnesení soudu
prvního stupně podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání k Nejvyššímu soudu
(dále jen „dovolací soud“), jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatel uvádí, že na rozhodnutí odvolacího soudu je třeba
pohlížet jako na překvapivé a nepředvídatelné, neboť to, že v jeho případě jsou
splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, je notorieta, která je
soudům známá z jejich úřední činnosti, protože různé soudy opakovaně dovolateli
zástupce z řad advokátů v různých řízeních ustanovily. Dovolatel dále uvádí, že
usnesení jsou nepřezkoumatelná, rozporná a nesou znaky libovůle. Dle jeho
názoru jsou totiž usnesení nedostatečně odůvodněná, když se soudy omezují na
pouhý odkaz na právní předpisy, aniž by vyložily právně přezkoumatelnou
kvalifikační úvahu. Tvrzení soudů jsou dle jeho názoru alibistická. S ohledem
na vše shora uvedené považuje dovolatel rozhodnutí za svévolná, extrémně
formalistická, narušující právní jistotu a předvídatelnost soudního
rozhodování, rovnost účastníků v řízení a rozporná s judikaturou Nejvyššího
soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, přičemž na podporu svých
tvrzení odkazuje na četná rozhodnutí všech shora uvedených soudů. Dovolatel
proto navrhuje, aby soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a usnesení
soudu druhého stupně v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 19. března 2014 a dne 12. května
2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení §
236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř.
odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání směřujícímu proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2014, č.j. 20 C 226/2013-16,
podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3178/2014).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
nebo jeho části (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Dovolání tuto náležitost postrádá.
Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není patrno, při řešení jaké právní
otázky hmotného nebo procesního práva se měl dle názoru dovolatele odvolací
soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od jaké
rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Dovolatel
sice odkazuje na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů, kdy v
závorkách následně heslovitě uvádí, čeho se podle jeho názoru rozhodnutí
týkají, takové odkazy však nelze považovat za dostačující, neboť jsou v
převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci.
Pokud dovolatel poukazuje na možné vady řízení, tyto námitky nejsou samy o sobě
způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat
až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku
správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení
ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.(srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014 a další).
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší
soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu