30 Cdo 3684/2022-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, proti žalovanému statutárnímu městu Třinec, IČO 00297313, se sídlem v Třinci, Jablunkovská 160, zastoupenému Mgr. Davidem Troszokem, advokátem se sídlem v Třinci, Husova 401, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 94/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 71 Co 90/2022-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce Mgr. Davida Troszoka, advokáta se sídlem v Třinci, Husova 401.
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 12 C 94/2017-259, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2022, č. j. 12 C 94/2017-322, žalobu zamítl (výrok I), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 30 786 Kč (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 104 Kč (výrok III). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j.
71 Co 90/2022-302, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 9 742 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se domáhal, aby žalovaný byl zavázán povinností zaslat Krajskému úřadu pro Moravskoslezský kraj písemné sdělení s žalobcem určeným obsahem, povinností zveřejnit na úvodní straně webových stránek www.trinecko.cz omluvu v žalobcem určeném znění, povinností zaslat žalobci písemnou omluvu v určeném znění a povinností zaplatit žalobci finanční kompenzaci ve výši 150 000 Kč. Tvrdil, že prostřednictvím úředníků Městského úřadu Třinec, jako osob jednajících jménem žalovaného, žalovaný zasáhl do jeho osobnostních práv zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména do jeho práva na ochranu cti a důstojnosti a práva na ochranu osobní a tělesní integrity tím, že Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje v rámci předložení jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Třinec ze dne 17.
4. 2014, č. j. MěÚT/19431/2014, sdělil nepravdivou informaci, že se žalobce při ústním jednání o přestupku konaném před úřadem žalovaného choval nepřístojně, a to takovým způsobem, že musela být k jednání přizvána další osoba, která měla za úkol jej uklidnit. Jednání žalovaného žalobce poškodilo nejen v této konkrétní věci, ale je způsobilé poškodit jej i do budoucna, když se důvodně obává, že na něho v důsledku toho bude ze strany výše uvedených úřadů a soudů nahlíženo jako na problematického člověka či přímo agresora.
Svým jednáním mu žalovaný způsobil také nemajetkovou újmu na zdraví a duševní útrapy, neboť dovolateli při čtení rozhodnutí krajského úřadu, v němž bylo uvedeno shora popsané nepravdivé tvrzení žalovaného, stoupl tlak natolik, že ztratil vědomí a upadl, přičemž si vahou vlastního těla poškodil koleno a musel být převezen k lékařskému ošetření a následkem tohoto úrazu jeho zdravotní problémy s kolenem přetrvávají dodnes. Dopady jednání žalovaného se projevily i v oblasti žalobcova psychického zdraví, neboť byl nucen vyhledat psychiatra, k němuž dochází dodnes, a jednáním zaměstnanců žalovaného mu byly způsobeny také duševní útrapy, přetrvávající rovněž dosud, neboť velmi těžce nese křivdu, která mu tímto jednáním byla způsobena, a byla také zásadně narušena jeho důvěra ve spravedlnost a zákonnost i ve státní instituce a stát jako celek.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání v prvé řadě neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). V posuzovaném případě lze z obsahu dovolání usoudit, že dovolatel jednak vyčítá odvolacímu soudu, že „posoudil nesprávně, když se nejednalo o nesprávný úřední postup“, a jednak nesouhlasí se závěrem, že „žalobce měl svůj nárok směřovat nikoliv proti žalovanému, ale proti konkrétním fyzickým osobám, jak bylo judikováno např. rozsudkem NS sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, rozsudkem NS sp. zn. 25 Cdo 896/2009 a rozsudkem NS sp. zn. 30 Cdo 5848/2016“. Souhrnně dovozuje přípustnost dovolání proto, že „napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené otázce, která má být posouzena jinak“.
K takto vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání je nutné především vysvětlit, že je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení provedené žalobcem, že „napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené otázce, která má být posouzena jinak“, proto uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá. Uvádí-li dovolatel spisové značky rozsudků Nejvyššího soudu, bylo by možné podle obsahu dovolání usuzovat na to, že za rozporný s těmito rozhodnutími považuje závěr odvolacího soudu, že „žalobce měl svůj nárok směřovat nikoliv proti žalovanému, ale proti konkrétním fyzickým osobám“.
Dovolatel ale přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí zejména na závěru, že žalobcem vytýkané jednání je nesprávným úředním postupem a „v takovém případě za žalobcem tvrzenou škodu odpovídá stát“. Ve vztahu k této právní otázce však žalobce neuvádí, v čemž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a proto zde dovolání trpí vadami, pro než nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod (nesouhlas žalobce se závěrem, že by měly odpovídat konkrétní fyzické osoby) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady jsou tvořeny náklady právního zastoupení advokátem podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč, náhradou hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a 21% DPH ve výši 714 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], celkem tedy 4 114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 2. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu