30 Cdo 381/2024

30 Cdo 381/2024-136

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 139/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 18 Co 227/2023-107, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 18 Co 227/2023-107 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 14 C 139/2022-88, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 438 500 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení 21 000 Kč (výrok II).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítnul (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 19 450 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované původně zaplacení částky 2 295 500 Kč s příslušenstvím, která mu podle jeho tvrzení vznikla nezákonným výkonem vazby v délce 361 dní a následným nezákonným výkonem trestu odnětí svobody v délce 877 dní. Ty byly vykonány v souvislosti s trestním řízením, ve kterém byl žalobce shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Všechna rozhodnutí vydaná v rámci trestního řízení následně Ústavní soud svým nálezem ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, zrušil s tím, že v řízení byla porušena ústavněprávní zásada in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále: „Listina“), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a také právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny. V navazujícím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 16 T 12/2017, žalobce zcela zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že to byl on, kdo skutek spáchal.

4. Žalobce se obrátil na žalovanou s žádostí o náhradu nemajetkové újmy a škody způsobené výkonem veřejné moci, přičemž uvedl, že omezení svobody pro něj bylo zvlášť trýznivé, v době vzetí do vazby mu bylo 54 let, nikdy předtím nebyl vyšetřován, stíhán, ani omezen na svobodě. Vazba i výkon trestu probíhaly v cizím státě, kde pro něj bylo obtížné se orientovat, protože je německým občanem a hovoří pouze německy a rusky. Má těžké postižení pohybového aparátu, po dobu vazby mu nebylo umožněno mít kompenzační pomůcky. Bylo pro něj obtížné udržovat kontakt s příbuznými (jeho rodina také jeho uvězněním přišla o větší část příjmů) a během nezákonného výkonu trestu mu zemřel bratr i matka, přičemž ani s jedním se nemohl rozloučit. Odsouzení mu způsobovalo zvýšené duševní útrapy i proto, že mu v průběhu trestního stíhání hrozil trest ve výši 10-18 let; v případě odsouzení by se tak nemusel dočkat propuštění. Na základě všeho výše uvedeného tak požadoval částku 541 500 jako odškodnění nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu a částku 1 754 000 Kč za nezákonný výkon trestu. Žalovaná žádost co do částky 1 857 000 Kč uspokojila, ve zbylém rozsahu však nevyhověla s odůvodněním, že již poskytnutá částka je na horní hranici rozmezí přiznávaného odškodnění, neboť odpovídá částce 1 500 Kč za každý den zbavení osobní svobody.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že se posuzovaný případ vymyká běžným případům, přičemž zdůraznil, že žalobce je cizincem neovládajícím český jazyk, že v průběhu nezákonného uvěznění došlo ke smrti jeho bratra a matky, že mu nebylo umožněno používat pomocných prostředků při chůzi a že mu uvěznění způsobilo problémy v rodinném životě. Základní částku odškodnění tak navýšil na 2 000 Kč denně, mimo jiné také s odkazem na případ ve věci Lukáše Nečesaného, vedený u Městského soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 47/2020, ve kterém za podobných skutkových okolností došlo k navýšení přiznané částky na 2 000 Kč denně. K žádosti žalobce bylo řízení v rozsahu 1 857 000 Kč, které žalovaná dobrovolně uhradila, zastaveno; žalobci tak byla soudem prvního stupně přiznána částka 438 500 Kč s příslušenstvím.

6. Odvolací soud se k odvolání žalované se závěry soudu prvního neztotožnil. Rozsudek soudu prvního stupně podle něj neobsahoval vysvětlení, proč soud prvního stupně přiznal nárok nad rámec obvyklých 1 500 Kč denně. Soud prvního stupně totiž podle odvolacího soudu toliko poukázal na případ L. N., přičemž odvolací soud nesdílel závěry o podobnosti tohoto případu s nyní posuzovanou věcí. Oproti úvahám soudu prvního stupně odvolací soud postavil své vlastní, v rámci kterých mj. uvedl, že stres vzniklý v důsledku zásadních změn při omezení osobní svobody se postupem času spíše snižuje, že si žalobce sám zkomplikoval průběh a celkovou dobu trestního stíhání tím, že se záměrně přivedl do stavu těžké opilosti a sám se sebeobviňoval slovy „jsem vinen“, což si posléze nepamatoval. Ztráta kontaktu s osobami blízkými, včetně nemožnosti vykonávat zaměstnání, je pravidelným důsledkem omezení osobní svobody, stejně jako nemožnost zúčastnit se smutečních událostí. Nakonec odvolací soud odmítnul také tvrzení žalobce o zvýšených obtížích způsobených jeho imobilitou a tvrzení, že „jen v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody a nemožnosti používat berle došlo k mimořádnému zhoršení tohoto postižení“ (na kterém však soud prvního stupně své rozhodnutí vůbec nezaložil, pozn. Nejvyššího soudu).

II. Dovolání

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) v rozsahu jeho výroku I včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí stojí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně provedl hodnotící úvahy spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) je totiž nutné věc posuzovat podle ustálených kritérií, kterými jsou povaha trestní věci, délka trvání omezení osobní svobody a následky způsobené nezákonným omezením svobody v osobnostní sféře posuzované osoby. Podle těchto kritérií však odvolací soud podle mínění dovolatele nepostupoval, ale naopak na základě zcela chybných úvah, které vůbec nerespektují průběh a výsledky trestního řízení, změnil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že důvody pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění nebyly dány.

8. Dovolatel konkrétně uváděl, že úvahu, že si sám zkomplikoval průběh trestního stíhání, lze snad vztáhnout na počátek trestního řízení, ale jejím prostřednictvím zdůvodnit, že po vyšetřování a roční vazbě došlo k nezákonnému odsouzení v prvním stupni, přičemž nezákonnost tohoto rozhodnutí nerozpoznal ani odvolací, ani dovolací soud. Jeho opilostí nelze „přiomluvit“ věznění v délce 1238 dní. Dovolatel také upozorňuje na to, že tvrzení žalované (se kterým pracovaly soudy nižších instancí v původním trestním řízení) ohledně dovolatelova sebeobviňování není pravdivé, neboť zvukové nahrávky z automobilu, na kterých prý dovolatel pronesl: „jsem vinen“, byly přeloženy až v novém řízení po zrušujícím nálezu Ústavního soudu a bylo prokázáno, že nic takového dovolatel neřekl. Pokud by tak tento důkaz provedly soudy již v trestním řízení (a nezakládaly závěr o sebeobvinění dovolatele jen na svědecké výpovědi A. M., dalšího z rybářů přítomných pokusu o vraždu), nedošlo by k jeho nezákonnému odsouzení. Shrnuto, odvolací soud tak v nynější věci podle dovolatele používá skutková zjištění, která byla v trestním řízení vyvrácena.

9. Za druhé podle dovolatele neobstojí úvahy, kterým odvolací soud posuzovaný případ odlišil od případu L. N. (dále také: „odkazovaná trestní věc“). Sám dovolatel provedl srovnání podle základních kritérií, kterými jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V obou případech šlo o trestní řízení vedené pro pokus o vraždu, v odkazované trestní věci se jednalo o omezení osobní svobody v trvání 504 dnů, v případě žalobce trvalo omezení osobní svobody celkem 1238 dnů. V odkazované trestní věci bylo pro následky v osobní sféře rozhodné, že nemohl odmaturovat, byl čerstvě ženatý, po zadržení byl ihned umístěn do vazby, což byl dramatický zlom v dosavadním bezúhonném životě, a byl mladý. V posuzované věci byl dovolatel také ihned umístěn do vazby, i on byl ženatý, nebyl sice mladý, ale byl v cizojazyčném prostředí, zemřela mu v průběhu uvěznění matka i bratr, byl invalidou, nemohl ve vězení používat berle a rodina zůstala bez prostředků. Pokud odvolací soud k tomuto srovnání namítl, že v případě odkazovaného trestního řízení nebylo prokázáno, že by se poškozený na místě činu vůbec nacházel, jedná se o naprosto nelogickou úvahu, která vůbec nerespektuje výše uvedená judikaturní kritéria. Pokud chtěl odvolací soud dojít k jiným závěrům než soud prvního stupně, měl důkaz ve formě srovnávaného rozsudku zopakovat a měl vyložit a přesvědčivým způsobem porovnat podstatné společné a rozdílné znaky obou srovnávaných případů a uvést, z jakého důvodu je namístě žalobci nepřiznat takové odškodnění, jako bylo přiznáno v odkazované věci.

10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Z hlediska skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), které odvolací soud převzal, záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na odlišení skutkových okolností v posuzované věci a v odkazované trestní věci, jakož i na závěru, že si dovolatel nezákonný výkon trestu odnětí svobody přivodil (alespoň zčásti) sám.

16. Vzhledem k tomu, že při řešení obou těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl

17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je také důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

18. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

19. Podle § 10 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.

20. Podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.

21. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

22. Obecná kritéria, která by měla být vzata v potaz při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody (tak jako i orientační rozmezí adekvátní výše peněžitého zadostiučinění) byla v judikatuře Nejvyššího soudu stanovena zejména v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (publikovaném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí i na podkladě analýzy příslušné rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) dovodil, že § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, což platí i při přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Relevantními kritérii v tomto směru jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby (viz např. i rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2005, ve věci Shilyayev proti Rusku, stížnost č. 9647/02, bod 21). Dále Nejvyšší soud v témže rozhodnutí uvedl, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody ve vazbě a zdůraznil, že k tomuto rozmezí je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Z uvedeného je zřejmé, že částka 1 500 Kč nepředstavuje (i s ohledem na odstup doby, jež uplynula od přijetí uvedených závěrů) maximální přípustnou a potud nepřekročitelnou hranici relutární satisfakce, kterou lze za každý jeden den nezákonného omezení osobní svobody jednotlivce přiznat. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech projednávané věci.

23. S ohledem na povahu vzniklé újmy nelze ani vyloučit byť toliko přiměřenou aplikaci judikatury vztahující se k odškodnění nezákonně zahájeného trestního stíhání a porovnávat věc konkrétního poškozeného s případy zadostiučinění poskytnutého jiným poškozeným, na nichž byla rovněž neoprávněně vykonána vazba nebo trest odnětí svobody.

24. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na nějž dovolatel ve svém dovolání přiléhavě poukázal, Nejvyšší soud uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

25. Posledně zmíněné (a nejvýznamnějším) kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly (srov. také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2679/2022, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2813/2023).

26. V hodnocení dopadů nezákonného výkonu trestu do osobnostní sféry dovolatele se však odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu.

27. V nynější věci soud prvního stupně založil své hodnocení především na pěti zjištěních, konkrétně že (1) dovolatel neovládá český jazyk, čímž je jeho komunikace se spoluvězni „značně komplikovaná“; (2) v průběhu nezákonného uvěznění došlo ke smrti jeho matky i bratra, přičemž pohřbu ani jednoho z nich se z důvodu nezákonného uvěznění nemohl zúčastnit a z důvodu neznalosti jazyka nemohl ve vězeňském prostředí svou situaci ventilovat; (3) jako invalidovi mu nebylo umožněno užívat pomocných prostředků při chůzi; (4) byl mu zamezen kontakt s rodinou; (5) dovolatel musel podstoupit „martyrium prozkoumávání své neviny“, kdy zásah v jeho prospěch přišel až v podobě nálezu Ústavního soudu, v kteréžto době již dovolatel vykonával trest odnětí svobody po dobu cca tří let, v důsledku čehož ztratil naději na spravedlivý proces, neboť již byl nezákonně pravomocně odsouzen na osm let, a jeho dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, bylo Nejvyšším soudem taktéž odmítnuto. Z těchto důvodů soud prvního stupně shledal jako přiměřenou náhradu nemajetkové újmy ve výši 2.000 Kč denně.

28. Odvolací soud výše uvedené úvahy odmítl s tím, že za prvé soud prvního stupně nevysvětlil, proč za situace, kdy bylo dovolateli přiznáno za každý den nezákonné vazby (mimosoudní cestou) odškodnění ve výši 1 500 Kč, bylo na místě odškodnění výkonu trestu navýšit na částku 2 000 Kč denně, a za druhé že dovolatelovo tvrzení o mimořádně těžké frustraci nespravedlností, která se mu stala, „bylo třeba – objektivně nahlíženo – konfrontovat s tímto jeho nestandartním jednáním – těžkou opilostí [ve které se podle odvolacího soudu sám sebeobviňoval slovy „jsem vinen“, což si posléze ani nepamatoval].” K výše předestřeným úvahám soudu prvního stupně odvolací soud dále konstatoval, že ztráta kontaktu s osobami blízkými je pravidelným důsledkem omezení osobní svobody, obvyklým důsledkem je tak i nemožnost zúčastnit se smutečních událostí.

29. Předně je nepřesný argument, kterým odvolací soud – s odkazem na to, že se podle něj stres spojený s odnětím svobody postupně snižuje – zpochybňuje vnitřní koherenci rozsudku soudu prvního stupně, jímž dovolateli přiznal za každý den nezákonné vazby částku 1 500 Kč, zatímco za každý den nezákonného uvěznění částku 2 000 Kč. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je to totiž výhradně žalobce (nikoliv soud), kdo prostřednictvím návrhu na zahájení řízení a v něm vymezeného skutku i na něj navazujícího údaje o tom, čeho se žalobce v řízení domáhá, určí, co je předmětem zahájeného řízení, zatímco soud je tímto vymezením v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. po celou dobu řízení vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2022/2022, nebo ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2950/2022). Pokud tak dovolatel ve sporu sám uplatnil nároky v rozdílné výši vzhledem k nezákonné vazbě a k nezákonnému výkonu trestu odnětí svobody, nelze klást soudu prvního stupně (a přeneseně ani dovolateli) k tíži, že oběma nárokům vyhověl právě a jen ve výši uplatněné dovolatelem.

30. Dále je nutné uzavřít, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že ztráta kontaktu s rodinou a nemožnost zúčastnit se pohřbu rodinného příslušníka je „pravidelným důsledkem omezení osobní svobody“, a tedy skrze něj nemohlo dojít k mimořádné psychické újmě dovolatele. Ve smyslu výše formulovaných závěrů je nutné individuálně hodnotit morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života; z řečeného ovšem vyplývá, že předmětem kompenzace nejsou pouze ty okolnosti, které se vymykají „běžným“ dopadům omezení svobody, ale všechny okolnosti, které z důvodu nezákonného trestního stíhání na osobnost poškozeného tíživě dopadají. To musí platit tím více, pokud se jedná o události mimořádného významu jako např. pohřby a svatby nejbližších rodinných příslušníků či narození potomka, kterých se poškozený z důvodu nezákonného omezení osobní svobody nemůže účastnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013). V kontextu úvah odvolacího soudu Nejvyšší soud také upozorňuje na závěr, podle kterého újma spočívající v přerušení kontaktu s rodinou se, obdobně jako v případě omezení osobní svobody, prohlubuje s dobou trvání porušení práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

31. Napadené rozhodnutí nemůže obstát ani z hlediska srovnání žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy s přiznanými náhradami v jiných řízeních. Z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, vyplývá, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.

32. Ačkoliv je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Soud však není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 2813/2011, a tam citovaná judikatura). To vyplývá mimo jiné z požadavku uvedeného rozhodnutí, aby soud své rozhodnutí (resp. zvolenou formu a případně výši satisfakce) přesvědčivě zdůvodnil primárně komparací s charakterem podobnými případy, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti věci může soud pro porovnání použít i judikaturu týkající se nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, byť za předpokladu, že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků.

33. Shrnutí výše uvedeného vede k závěru, že neztotožnil-li se odvolací soud se srovnáním provedeným soudem prvního stupně, měl by s tímto svým názorem skrze přiměřené poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. seznámit strany a vést je k provedení přiléhavějších srovnání, a až následně (v případě jejich procesní pasivity) srovnat posuzovaný případ s jinými jemu známými rozhodnutími; se kterými účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí a umožní jim se k tomuto srovnání vyjádřit. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění odvolacího soudu musí na jednu stranu jasně vyplývat, proč srovnání s případem, jenž vzal za srovnatelný soud prvního stupně, neobstojí, zároveň by však měl odvolací soud provést přiléhavější srovnání, ze kterého je seznatelné, proč o uplatněném nároku rozhodl odlišně od soudu prvního stupně, případně (není-li zde dostatečně podobný případ) sám provedl pečlivé zhodnocení výše uvedených kritérií rozhodných pro závěry o přiměřeném zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.

34. Jelikož odvolací soud vzhledem ke srovnání s odkazovanou trestní věcí uvedl jen a pouze to, že v ní nebylo (na rozdíl od nynější věci) prokázáno, že by se poškozený na místě činu vůbec nacházel, hlubší srovnání s jinou věcí neprovedl a hodnocení intenzity nemajetkové újmy (viz výše) se omezilo toliko na (částečnou) negaci úvah soudu prvního stupně, výše uvedeným požadavkům nedostál.

35. Dovolání je důvodné i co do námitky týkající se zavinění si vazby a následného odsouzení spojeného s výkonem trestu odnětí svobody prostřednictvím opilosti předcházející jednání, na základě kterého byl dovolatel obviněn a posléze trestně stíhán.

36. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, nebo ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3191/2023) vyplývá, že zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly.

37. Přestože okolnosti nesouvisející s trestním stíháním zásadně nemohou přivodit závěr o spoluzavinění stíhání ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod zmíněné ustanovení, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).

38. Úvahu odvolacího soudu, podle které si dobu a průběh trestního stíhání snad dovolatel sám do jisté míry zkomplikoval svou těžkou opilostí však v kontextu posuzovaného případu nelze vztahovat také na výkon trestu po pravomocném odsouzení, který je předmětem nynějšího řízení. Jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu v nynější věci, postupem orgánů činných v trestním řízení (a soudů v trestní věci rozhodujících) byla při odsouzení dovolatele porušena ústavněprávní zásada in dubio pro reo dle čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny. K tomu došlo především značnou deformací celé řady důkazů a tím k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými a právními závěry, přičemž pro důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, zejména ve vztahu k osobě pachatele, jež v průběhu trestního řízení nebyly odstraněny, bylo namístě aplikovat ústavněprávní zásadu in dubio pro reo; tak se však nestalo, čímž nepochybně došlo k přetržení (případné) příčinné souvislosti mezi těžkou opilostí dovolatele a nezákonným odsouzením.

Nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu o tom, že se žalobce k vraždě nepřímo přiznal při rozhovoru s ostatními aktéry v rámci jízdy motorovým vozidlem. Úvahy obsažené v odstavci 15 alinea 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemají totiž podklad ve výsledcích provedeného dokazování, když jsou v rozporu jak s výkladem, jež k dané materii zaujal Ústavní soud (v nálezu ze 6. 3. 20920, sp. zn. II. ÚS 2929/18, srov. jeho odst. 36), tak zčásti i se závěry v odstavcích 46, 71 a 72 zprošťujícího rozsudku Krajského sudu v Českých Budějovicích ze dne 25.

6. 2021, č. j. 16 T 12/2017-1113. Na dezinterpretaci hodnocení obsahu nahrávky ze strany orgánů činných v trestním řízení přitom žalobce (ani jeho opilost v době, kdy mělo k pokusu o vraždu dojít) žádný podíl nenesl.

39. Z judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, plyne, že při řešení otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Naopak zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).

40. Promítnuto do poměrů posuzované věci výše uvedené znamená, že i pokud by hypoteticky obstál (vrtkavý) závěr odvolacího soudu o tom, že těžká opilost dovolatele způsobila jeho trestní stíhání či k jeho vedení přispěla, může být tento závěr aplikován pouze co do posouzení náhrady nezákonné vazby, nikoliv však ohledně nároků souvisejících s následným výkonem trestu odnětí svobody. Při obvyklém chodu věcí by totiž trestní stíhání nebylo vedeno způsobem rozporným s dovolatelovými ústavně zaručenými právy, nemohlo by tedy k jeho pravomocnému odsouzení vůbec dojít. Nezákonným odsouzením, které nemá souvislost s jednáním odsouzeného v průběhu samotného trestního stíhání, kterým mohl ke svému odsouzení přispět (např. uváděním orgánů činných v trestním řízení v omyl), tak dochází k přerušení příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním odsouzeného před zahájením trestního stíhání a újmou způsobenou mu nezákonným odsouzením, resp. navazujícím výkonem dlouhodobého trestu odnětí svobody.

41. Nad rámec uvedeného (jelikož ve smyslu výše uvedeného nemůže být otázka relevance opilosti dovolatele v nynějším řízení pro výši přiznaného nároku rozhodná), Nejvyšší soud dodává, že k závěrům o zavinění si trestního stíhání, příp. odsouzení či vazby, by měly soudy přistupovat spíše restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, bod 32, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 517/2014-137, z něj vycházející). Tento závěr, byť v nižší intenzitě, přiměřeně dopadá také na modifikaci přiznávaného odškodnění podle § 31a odst. 2 OdpŠk. V kontextu posuzovaného případu se tak Nejvyššímu soudu hypotetický závěr, že si dovolatel více než čtyřleté omezení osobní svobody ve formě nuceného výkonu trestu odnětí svobody (z čehož na výkon trestu připadalo 877 dní) sám způsobil svou těžkou opilostí během rybářského výletu s přáteli, zdá nejen právně nesprávný, ale – z lidského hlediska – také nepřiměřeně přísný.

42. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

43. Nejvyšší soud v této věci připomíná, že právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 4. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu