U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Ing. A. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
800.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 195/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č.
j. 21 Co 531/2010 – 88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 9. 9. 2010, č. j. 22 C 195/2006 - 73, kterým byl zamítnut nárok
žalobce na zaplacení částky 800.000,- Kč za vzniklou nemajetkovou újmu, jež mu
měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími, kterými byl žalobci uložen trest
odnětí svobody a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém
řízení rehabilitačním a nepřiměřeně dlouhém řízení o obnově řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce
rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. 2 T 203/81 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených
silách a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 125/90, byl předmětný rozsudek zrušen ve výroku o trestu a rozsudkem
ze dne 12. 3. 1992 byl žalobci uložen nový trest odnětí svobody v trvání 12
měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Žalobce byl Českou
republikou – Ministerstvem obrany mimosoudně odškodněn dle zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č. 119/1990 Sb.“) částkou ve výši
31.980,- Kč. K návrhu žalobce byla usnesením Okresního soudu v Hradci Králové
ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. Nt 1710/2000, povolena obnova řízení a zrušena výše
uvedená rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. 2 T 203/81, usnesení
ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 125/90 a rozsudek ze dne 12. 3. 1992 [dále
jen „nezákonná rozhodnutí“]) a následným rozsudkem ze dne 30. 6. 2002, sp. zn. 6 T 120/2002 byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce dovozuje nemajetkovou újmu
ve výši 600.000,- Kč z nezákonných rozhodnutí a nemajetkovou újmu ve výši
200.000,- Kč z nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřeně
délce řízení rehabilitačního, vedeného pod sp. zn. 3 Rtv 125/90 (dále jen
„řízení rehabilitační“) a řízení o povolení obnovy, vedeného pod sp. zn. Nt
1710/2000 (dále jen „řízení o povolení obnovy“). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který byl
při svém rozhodování vázán závazným právním názorem soudu odvolacího, jenž
původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2008, č. j. 22 C
195/2006 – 53 zrušil rozsudkem ze dne 10. 7. 2009, č. j. 21 Co 203/2009 – 66 a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k nezákonným
rozhodnutím soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalobce, že mu má být
přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění přiznáno podle čl. 5 odst. 5
Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a svobod (dále také „EÚLP“ nebo
„Úmluva“), protože nemajetková újma podle žalobce vznikla až v den nabytí
právní moci rehabilitačního rozhodnutí, tedy až po 18. 3. 1992 (od tohoto dne
je EÚLP závazná pro Českou republiku). Odvolací soud je přesvědčen, že
rehabilitačním rozhodnutím již nebyl žalobce omezen na svobodě, a tak Úmluvu
nelze v případě žalobce použít, protože v době vzniku nemateriální újmy
(nezákonné věznění žalobce v 80. letech) nebyla Úmluva pro Českou republiku
závazná.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem,
který nabyl právní moci dne 30. 7. 2002, což je zároveň datum, ke kterému byla
žalobcova újma završena a ve kterém se nejpozději o újmě dozvěděl. Žalobce
uplatnil nárok předběžně u žalované dne 12. 8. 2002 a žalobu k soudu podal dne
17. 10. 2006. Soud prvního stupně se s ohledem na námitku promlčení vznesenou
žalovanou zabýval promlčením žalobcova nároku. Promlčecí dobu posuzoval s
ohledem na dobu vzniku nároku před účinností zák. č. 160/2006 Sb., kterým se
mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zák. č. 160/2006 Sb.“) podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), jako tříletou. Promlčecí doba tak začala v žalobcově případě
běžet dne 31. 7. 2002, stavěla se podle § 35 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění před novelou
provedenou zák. č. 160/2006 Sb. (dále též „zák. č. 82/1998 Sb.“), v období od
12. 8. 2002 do 12. 2. 2003 (nárok předběžně uplatněn u žalované) a znovu počala
běžet dne 13. 2. 2003. Lhůta k uplatnění nároku uběhla dne 1. 2. 2006, žalobce
uplatnil nárok u soudu až dne 17. 10. 2006; soud prvního stupně tak posoudil
nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění ve výši 600.000,- Kč za nemajetkovou
újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími jako promlčený. Co do nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením rehabilitačním a řízením o obnově
řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok je také promlčen. Žalobce
se o nemajetkové újmě vzniklé v důsledku průtahů v řízeních musel dozvědět
nejpozději v okamžiku, kdy předmětná řízení skončila. Z dikce zákona č. 82/1998
Sb. vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby je vázán na vědomost poškozeného o
vzniku nemajetkové újmy i v případě, že újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a že jej nelze vázat k datu nabytí účinnosti zákona č. 160/2006
Sb. Poslední řízení skončilo rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2002, ode dne 31. 7. 2002 žalobci počala běžet podle § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), zákonná lhůta 6 měsíců k uplatnění
nároku, která se stavěla na 6 měsíců podle § 35 zák. č. 82/1998 Sb. od 12. 8. 2002 do 12. 2. 2003, kdy byl nárok předběžného uplatněn u žalované a znovu
počala běžet 13. 2. 2003 a uplynula 1. 8. 2003. Žalobce u soudu uplatnil tento
nárok 17. 10. 2006, tedy po promlčení nároků. Odvolací soud navíc uvedl, že nelze dát žalobci za pravdu, že z hlediska přímé
aplikovatelnosti článku 5 odst.
5 EÚLP neskončila újma žalobce spočívající v
nezákonném věznění jeho propuštěním, ale až vydáním posledního rozhodnutí ve
věci. Článek 5 odst. 5 EÚLP hovoří o „oběti zatčení nebo zadržení v rozporu s
ustanovením tohoto článku“, kdežto další nezákonné zásahy spočívaly z hlediska
nemajetkové újmy v podmíněném odsouzení resp. ve stigmatizaci odsouzením a
jejich posouzení tak přicházelo v úvahu i po žalobcově propuštění na svobodu,
avšak nikoliv přímou aplikovatelností čl. 5 odst. 5 EÚLP, ale jak správně
vyložil soud prvního stupně analogickou aplikací § 13 obč. zák. a po provedení
výslovné úpravy v zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za
podmínek tam stanovených. Přijmout nelze podle odvolacího soudu ani argument
žalobce, že se o nemajetkové újmě nemohl dozvědět dříve, než zák. č. 160/2006
Sb. nabyl účinnosti. Nemajetková újma představuje stav, kdy je nezákonným
rozhodnutím případně nesprávným úředním postupem zasaženo do osobní integrity
poškozeného, kterou ten musí pociťovat a být jí dotčen a nejpozději se dozví o
svém právu ji požadovat, jakmile dojde ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost,
případně v době, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu, který se projeví
např. nepřiměřenou délkou řízení. Nemůže obstát ani námitka žalobce, že byla
zachována desetiletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku, protože v
případě promlčení nesmí do uplatnění nároku marně uplynout nejenom objektivní,
ale i subjektivní promlčecí doba. V úvahu nepřichází ani počítání promlčecí
doby podle zák. č. 119/1990 Sb., jak namítal žalobce, neboť nejde o nárok podle
uvedeného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále také „o. s. ř.“). Zásadní právní význam nachází dovolatel v určení
způsobu výpočtu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na zadostiučinění v
případě, že je někdo nezákonně vězněn, pak je nedůsledně rehabilitován podle
zákona č. 119/1990 Sb., následně je zproštěn obžaloby na základě obnovy řízení,
čímž ztratí postavení rehabilitované osoby a nakonec je znovu rehabilitován
podle zákona č. 119/1990 Sb. Podle názoru žalobce se promlčecí lhůta počítá v
takovém případě až ode dne, kdy nabylo právní moci poslední ze zmiňovaných
rozhodnutí. Zásadní právní významu žalobce spatřuje také ve vyřešení otázky, odkdy lze
někoho právně pokládat za „oběť zatčení nebo zadržení“ ve smyslu čl. 5 odst. 5
Úmluvy. Podle názoru žalobce by to mělo být až ode dne, kdy „oběť“ prokázala
svoji nevinu, např. zprošťujícím rozsudkem nebo rehabilitačním rozhodnutím. Za další otázku zásadního právního významu žalobce považuje, kdy se poškozený
může dozvědět o svém právu domáhat se náhrady nemateriální újmy. Podle názoru
žalobce v okamžiku, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a právo na
náhradu nemateriální újmy bylo srozumitelně vyloženo v zákoně (viz kritické
připomínky v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na jeho
internetových stránkách http://nalus.usoud.cz/). V doplnění dovolání žalobce
odkazuje na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3439/11 a ze dne 29. 2. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 662/12 v obdobných věcech. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou rehabilitačního řízení a řízení o povolení
obnovy, která skončila dne 13. 2. 1992, resp. 30. 7. 2002, nepředstavuje jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř., když zcela odpovídá judikatuře
Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2010, III. ÚS 3451/2010). Stejně tak
odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu i závěr soudu odvolacího o tom, že újma
způsobená trestním stíháním vzniká již v jeho průběhu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje rozsudek odvolacího
soudu ani v otázce nemožnosti aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na odškodnění
nemajetkové újmy žalobce způsobené mu vězněním v osmdesátých letech minulého
století. Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5)
se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve
od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz). K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31
Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolací soud si je samozřejmě vědom toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v
předchozím odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „[…] je si vědom své
vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i
při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly
převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto
rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní
odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).“
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů
nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry
Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší
soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve
prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem
18. 3. 1992.
Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „[N]a časové období před účinností Úmluvy se
uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení
zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním
právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný
úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon
nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost,
nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně
tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají
každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této
Úmluvy.“ Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou
pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou
působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva (Blečić proti Chorvatsku, stížnost č. 59532/00, § 70, Šilih proti
Slovinsku, stížnost č. 71463/01, § 140 a Varnava a ostatní proti Turecku,
stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90,
16071/90, 16072/90, 16073/90, § 130, Kopecký proti Slovensku, stížnost č. 44912/98, § 38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the
European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a
kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana
159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze
pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace,
kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily
pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil,
že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má
tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující
porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech
konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).“
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém
pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku
omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které
skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle
něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové
újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná
není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující,
kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující
trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o
sobě újmu poškozenému nepůsobí.
Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností,
která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného
rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy
vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s
vykonáním vazby.“
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo
1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutími
Ústavního soudu, na která žalobce odkazuje, ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy
České republiky, neboť má za to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny
argumenty svědčící pro závěr zastávaný Nejvyšším soudem. Ze stejných důvodů – jak ostatně uvedeno výše – se Nejvyšší soud nehodlal
odchýlit od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe, přičemž ani další
dovolatel předložené otázky nepřiznávají rozsudku odvolacího soudu zásadní
právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a proto dovolání žalobce podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. května 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu