USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v
právní věci žalobců a) J. M., narozeného XY, a b) P. M., narozené XY, obou
bytem XY, zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v
Brně, Jakubská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní
rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 25 C 64/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Co 270/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se v řízení na žalované domáhali jednak zadostiučinění za nemajetkovou
újmu v celkové výši 99 750 Kč s příslušenstvím, jednak náhrady škody v celkové
výši 83 933 Kč s příslušenstvím, to vše v souvislosti s řízením o vydání
územního rozhodnutí vedeným před stavebním úřadem městyse XY. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2016,
č. j. 25 C 64/2014-36, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému z
žalobců částku 30 000 Kč s příslušenstvím a dále oběma žalobcům společně a
nerozdílně částku 52 173 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části,
v níž se každý z žalobců domáhal zaplacení částky 19 875 Kč s příslušenstvím,
jakož i co do částky 31 760 Kč s příslušenstvím, které se oba žalobci domáhali
společně a nerozdílně (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit oběma
žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 29 267 Kč
(výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. 10. 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I ve věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 30
000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců a na zaplacení částky 52 173 Kč s
příslušenstvím oběma žalobcům společně a nerozdílně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 800 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). O dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 28 Co 270/2016-99, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30
Cdo 1268/2017-130, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom zavázal odvolací soud právním názorem, že
na posuzované územní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Odvolací soud v dalším řízení napadeným rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28
Co 270/2016-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o
věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím
každému ze žalobců a na zaplacení částky 52 173 Kč s příslušenstvím oběma
žalobcům společně a nerozdílně, avšak konstatoval, že v řízení o vydání
územního rozhodnutí vedeném před stavebním úřadem městysu XY, došlo k porušení
práva žalobců a) a b) a na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalované
povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a
dovolacím soudem částku 77 509,60 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 28 Co 270/2016-148, napadli
žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval jednak o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou
újmu pro každého z žalobců ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, jednak o
nárocích na náhradu škody v celkové výši 52 173 Kč s příslušenstvím, jíž se oba
žalobci domáhali společně a nerozdílně, která se však skládala z několika
dílčích částek (ve výši 1 000 Kč za správní poplatky, ve výši 500 Kč za žádost
o připojení ke komunikaci, ve výši 400 Kč za výpisy z katastru nemovitostí, ve
výši 2 856 Kč za zpracování podkladů pro územní řízení, ve výši 2 500 Kč za
měření radonu, ve výši 110 Kč za vyjádření vlastníka sítí, ve výši 36 492 Kč za
rozpracovanou projektovou dokumentaci, ve výši 87 Kč za poštovné a ve výši 8
228 Kč za odměnu advokáta). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237
není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem
odvolacího soudu rozhodnuto o nároku každého z žalobců na zaplacení přiměřeného
zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v rozsahu
jednotlivých nároků na náhradu škody (ve výši 1 000 Kč s přísl., ve výši 500 Kč
s přísl., ve výši 400 Kč s přísl., ve výši 2 856 Kč s přísl., ve výši 2 500 Kč
s přísl., ve výši 110 Kč s přísl., ve výši 36 492 Kč s přísl., ve výši 87 Kč s
přísl. a ve výši 8 228 Kč s přísl.), bylo dovoláním napadeným výrokem
rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud
dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu dovolací soud dodává, že v případě zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky přímo z
právního předpisu a v tomto ohledu jsou žalobci v možnosti se svými nároky
volně nakládat omezeni, neboť soud rozhoduje o konkrétní formě zadostiučinění
podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. za
současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě.
V případě odškodnění nemajetkové újmy nelze vedle peněžní
formy zadostiučinění současně žalobou požadovat a rozhodnutím soudu v
samostatném výroku přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Je přitom nerozhodné, že soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobců
může namísto požadovaného peněžitého plnění přiznat nižší formu zadostiučinění
v podobě konstatování porušení jejich práv, neboť i v takovém případě platí
omezení přípustnosti dovolání hranicí požadovaného peněžitého plnění, jež v
daném případě činila v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního
stupně) pro každého z žalobců 30 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5052/2016). Vada řízení namítaná žalobci (spočívající v nedostatku výzvy a poučení podle §
118a odst. 3 o. s. ř. v souvislosti s posouzením nákladů spojených s realizací
stavby ve výši 36 492 Kč) nezakládá přípustnost dovolání, neboť k namítaným
vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy,
je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. V projednávané věci žalobci dovoláním napadli rovněž výrok II rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o přiznání náhrady nákladů řízení
žalobcům před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a soudem dovolacím ve
výši 77 509,60 Kč. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu