Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) R. Š., a b) M. T., zastoupených JUDr. et Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 18.219.570,- Kč a 18.216.570,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 239/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 20 Co 87/2011-87, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil, v rozsahu napadeném odvoláním, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2010, č. j. 42 C 237/2008-66, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce a) na zaplacení částky 18.193.470,- Kč a žalobce b) na zaplacení částky 18.216.570,- Kč. Ve vyhovujícím rozsahu, kterým soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 26.100,- Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci. Žalobci se uvedených částek domáhali po žalované jako náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby (žalobce a/ ve výši 27.600,- Kč, žalobce b/ ve výši 24.600,- Kč), ušlém zisku za dobu trvání vazby (pro každého z žalobců ve výši 91.970,- Kč) a jako náhrady nemajetkové újmy (ve výši 18.000.000,- Kč pro každého z žalobců), utrpěné žalobci v důsledku trestního stíhání, které proti nim bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 131/2006, a které skončilo pro oba žalobce zproštěním obžaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasná dovolání, která však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustná. Dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6.
3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V předmětné věci uplatnil každý z žalobců tři nároky se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba zkoumat přípustnost dovolání zvlášť.
Dovolání ohledně nároku na náhradu škody (nákladů obhajoby) žalobce a) ve výši 1.500,- Kč a žalobce b) ve výši 24.600,- Kč není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami směřujícími proti právnímu posouzení daných nároků odvolacím soudem. Posouzení nároku žalobců na náhradu ušlého zisku podle § 30 OdpŠk za dobu výkonu vazby odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., když odpovídá judikatuře soudu dovolacího (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2250/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 350/2011) a dovolací soud nemá důvodu se od svých předchozích rozhodnutí v této otázce odchýlit. Existence ušlého zisku na straně žalobců je přitom otázkou skutkovou, nikoli právní, a samotné její posouzení nemůže proto zásadní právní význam napadeného rozsudku založit (srov. § 241a odst. 3 a § 237 odst. 3 o. s. ř.). V otázce promlčení nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené jim trestním stíháním, které pro ně skončilo zproštěním obžaloby, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II.
ÚS 117/12), od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný pod č. 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není v této věci použitelný, neboť se týká nároku na náhradu škody, nikoli nemajetkové újmy a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve které se poškozený o vzniku škody, resp. nemajetkové újmy dozvěděl. Stejně tak nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ani posouzení námitky promlčení daného nároku, vznesené žalovanou, s dobrými mravy (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu